Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Loučení umíněného pozorovatele

    Od renomovaného francouzského esejisty Georgese Banua (1943) vyšlo v češtině jen několik drobnějších textů časopisecky. Sbírka esejů Nepodrobený herec je ale první příležitostí se seznámit s jeho tvorbou komplexněji (Slováci mají v tomto ohledu náskok téměř dvou desetiletí – překlad knihy Divadlo alebo naplnený okamih tam vyšel již roku 1998). Chvályhodnost tohoto edičního činu vytkněme před závorku a dodejme, že byla zvolena jedna z posledních Banuho knih (v originále vyšla roku 2012). Vliv na volbu titulu měl nepochybně i bilanční, sumarizující ráz textu.

    Čteme-li na záložce, že Georges Banu je „přední francouzský divadelní kritik“, je vhodné dodat, že dva ze základních momentů kritické práce – analýza a odstup – v jeho knize takřka zcela chybí. Banu k divadlu přistupuje s postojem zasvěceného diváka, insidera, divadelního gurmána: Díky své intimní blízkosti s umělci jsem se vždy cítil být součástí divadla. Stál jsem sice na okraji, ale na okraji vnitřním, do něhož patří i umínění pozorovatelé jako já, píše na konci knihy (s. 160–161). Nijak netouží oddělovat tvůrce od jejich díla, naopak si až rozkošnicky vychutnává prostupování obojího. A to jak jevištní přítomnost hercovy „soukromé“ osobnosti, která neumí a nedokáže se rozplynout v postavě, tak vrypy odehraných rolí v hercově civilu. Jedním z vrcholných momentů knihy je líčení, jak při setkání s opilým Ryszardem Cieślakem v osmdesátých letech zahlédl v jeho civilním postoji nevymazatelnou stopu jeho nejslavnější role, Calderónova a Grotowského Vytrvalého prince…

    Banu se rovněž nesnaží analyzovat ani detailně popisovat mimořádné herecké výkony, kterých byl svědkem během svého diváckého života. Nabízí spíše jakýsi impozantní sumář zhlédnutého, z něhož se průběžně odráží k obecnějším úvahám. Popisuje svou letitou vášeň pro „asijského herce“, technicky brilantního a v tradici ukotveného, od níž se na sklonku života „vrací“ k mnohotvárnějšímu herectví evropskému. Zkoumá vztahy mimořádných herců s mimořádnými režiséry, věnuje se tématu herců hrajících role opačného pohlaví, zabývá se (v nejpodnětnějším textu knihy) fenoménem hereckého stáří. Knihu pak uzavírá bilanční úvaha diváka, který již „viděl vše“ a s divadlem nejraději obcuje ve své fantazii či paměti.

    Obloukem, který jednotlivé úvahy provazuje, je autorův obdiv k „nepodrobeným hercům“, těm, kteří nejsou schopni ukrýt se za postavu či režijní koncepci, kteří upozorňují na svou osobnostní jedinečnost, aniž by ji chtěli záměrně předvádět. Tento paradoxní balanc na hraně mezi technickou dokonalostí, v níž se ztrácí lidská osobitost na straně jedné a sebeexhibicí na straně druhé, Banuho fascinuje natolik, že jej popisuje poněkud bez citu pro proporce v nových a nových formulačních variacích.

    Jistá mnohomluvnost je koneckonců výrazným rysem knihy. Dovolím si ocitovat jednu, domnívám se, že typickou pasáž: Ale k tomuto typu přítomnosti (…) je třeba přidat přítomnost jinou, epizodní, pomíjivou, přítomnost, která v rámci dané inscenace zazáří jako padající hvězda. V tu chvíli pocítí divák sílu „okamžiku navštívení“ a uzří barthesovské „punktum“, které coby světelné vlákno projede přítmím a uchvátí jeho pohled. Přítomnost se vymyká jak snahám herce, který přehrává a opakuje známé jarmareční stereotypy, tak analytickému přístupu sémiologů – odtud také nenávist, s níž ji militantní zastánci znakovosti odmítají. Jevištní přítomnost se blíží spíš orientálnímu „nejednání“, anebo podehrávání, které umožní divákovi vplížit se do sfumata, kterým herec obestírá roli. Vede mě ke světlu textu a zároveň do temných hlubin herectví… (s. 139). Jsme svědky stylisticky virtuózního uchopování subtilní skutečnosti – nebo poněkud okázalé a rozvleklé snahy pojmenovat něco, co autor zároveň obdobně okázale prohlašuje za nepojmenovatelné? Bude asi dobré nechat odpověď na individuálním čtenářském gustu – podobně bude ale dobré přiznat, že mě samotného nechává Banuho nonšalantní estétství poněkud chladným.

    P. S. S rizikem, že budu považován za hnidopicha, musím poznamenat, že dvojí (s. 16 a 34) přisouzení proslulého „rosebud“ z Wellesova Občana Kanea Georgi Orwellovi nedělá čest překladatelce ani redaktorům.

    Georges Banu: Nepodrobený herec. Přeložila Jitka Goriaux Pelechová. Vydalo NAMU, Praha 2016. 172 stran.


    Komentáře k článku: Loučení umíněného pozorovatele

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,