Liberečtí sloni 2017 (No. 1)
24. ročník festivalu profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku Mateřinka odstartoval v úterý odpoledne v Liberci. Tradiční festivaloví sloni se tentokrát vznáší nejen nad hlavním náměstím Dr. E. Beneše, ale taky v letadlech v animovaných filmových shotech, které zvou k návštěvě jednotlivých představení.
Na zahájení přehlídky se sešli skoro všichni hosté, kteří k ní tradičně patří, tedy výpravy z Belgie, Japonska, Francie, Slovinska, Slovenska a samozřejmě z Česka. Porota ve složení Katarína Aulitisová, Kateřina Lešková Dolenská, Simona Chalupová, Vratislav Šrámek a Zdeněk A. Tichý má za povinnost zhodnotit všechny inscenace hlavního programu, já mám tu výhodu, že si mohu vybírat, a taky to tak budu dělat.
Když chybí příběh
Mezi tvůrce, kteří už před pár lety vzbudili svými počiny pozornost, patří Monika Kováčová, slovenská dramaturgyně a režisérka, absolventka KALD DAMU. Její parketou se zpočátku stala tzv. batolária, tedy divadelní projekty pro děti od narození, resp. od jednoho roku do tří let, které připravila jednak pro Bábkové divadlo na Rázcestí Banská Bystrica (Batolárium) a jednak pro Studio DAMÚZA (Batosnění). Projevila v nich dostatek vkusu a citu pro nejmenší diváky, nekladla si však ambici vyprávět příběh. Pochopitelně, nebylo to potřeba.
Loutky jsou skvěle výtvarně vymyšlené a scénograficky funkční. FOTO archiv
A právě v tom tví úskalí tvorby této nadané režisérky. Má dar vytvářet atmosféru, vzbudit diváckou zvědavost a zájem, umí si zvát ke spolupráci inspirativní výtvarníky a muzikanty a dokáže pracovat s tím, co jí nabídnou. Ale má problém vybudovat příběh. Projevilo se to už v první inscenaci nezávislé divadelní skupiny Odivo Láska P a vášeň B, která byla určena dospělým. Herci skvěle hráli, zručně animovali loutky, podařilo se jim vybudovat tajemnou atmosféru, ale přesto se představení brzy začalo pro diváky rozpadat, protože nesrozumitelně vyprávělo velký příběh.
A něco podobného se přihodilo i v představení Divočiny, které skupina Odivo sehrála na Mateřince. Inscenace pro děti od 4 let je inspirovaná knihou amerického ilustrátora a spisovatele Maurice Sendaka (1928–2012) Tam kde žijí divočiny, která staví především na ilustracích, čítá pouhých 338 slov. Víc jich není potřeba, obrázky příběh samy odvyprávějí.
Mária Dandová a Monika Kováčová – Divočiny. FOTO archiv
To se však bohužel nestalo v inscenaci, jejíž koncepci připravily Mária Dandová a Monika Kováčová, která pohádku i režírovala. Loutky zvířat jsou skvěle výtvarně vymyšlené a scénograficky funkční. Tvoří je různé součástky jízdního kola a větve či samorosty. Kontrast technického a přírodního vyvolává výborné napětí, i když marně hledám odpověď na otázku, jak souvisí právě kola s divočinou. Nejsem však scénograf a jako divák jsem si estetiku loutek užila. A vychutnala jsem si i rytmus, který lze vytvořit sladěním několika zvonků, či rozsvícený kolotoč vytvořený z ozubených převodových koleček. Co jsem však postrádala, byl srozumitelně sdělený příběh. Herci rozehrávali různě více či méně vtipné a hravé akce s hlavním hrdinou Maxem, které však byly především přehlídkou jejich umu: ukázali nám, že ovládají žonglování i jiné artistické kousky, dokážou pracovat s rytmem, umějí zručně animovat loutky a znají hru na schovku. Z toho všeho, za doprovodu živě hrané hudby, budují skeče, ze kterých lze jen těžko vytušit příběh zlobivého kluka, který se vydá do pralesa, stane se králem zvířat, začne se mu stýskat po domově, a tak se vrátí tam, odkud vyšel.
Když vznikne zážitek
Petr Nikl: Bílý trpaslík (2014) FOTO ONDŘEJ SZOLLOS
Záměrně bezpříběhová byla vizuálně hudební performance Trpasličí tance zkušeného a uznávaného výtvarníka, hudebníka, spisovatele a divadelníka Petra Nikla. Jeho hra s diváky začala už příchodem, kdy se objevuje a zase mizí ve tmě jako trpaslík s obří rostoucí a svítící čepicí. Okamžitě nás tak uvedl do světa, ve kterém po celou svou produkci zůstal, i když improvizoval a reagoval na podněty nejmenších diváků. Svým způsobem tak vybudoval příběh „barvících brouků“, jak si děti spontánně pojmenovaly pohyblivé mechanické šváby, kteří před jejich zraky kreslili slunce, koleje, ulity, utíkali z hřiště a nechávali se komandovat velkým králem trpaslíků. Jako skutečný kouzelník dokázal Nikl svůj příběh podivného stvořitele budovat, rozvíjet a vést o něm specifický dialog s dětmi. Síla jeho projevu a velká míra vnitřní autenticity je pro něj typická a pro diváky magická. Když tohle v divadle nastane, vzniká zážitek. Ani se vám nutně nemusí líbit vše, čeho se účastníte, ale jste po celý čas plně „in“.
///
Ostatní díly denního zpravodajství:
…
Komentáře k článku: Liberečtí sloni 2017 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
