Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Letní Letná: Zábava, adrenalin i umění

    Největší tuzemská přehlídka nového cirkusu, spřízněného divadla a hudby se na pražské Letné konala již po devatenácté, a to od 11. do 31. srpna 2022. Mezinárodní festival během jednadvaceti dnů zaznamenal s šedesáti tisíci diváky ohromující návštěvnost. Program nabídl 208 představení umělců z osmnácti zemí pod stanovou plachtou i ve vnějším prostoru. U diváků vyhrávala touha po rodinných představeních, efektních cirkusových tricích a zábavě. Po dvou letech restrikcí se Letní Letná opravdu nadechla, rozproudila energii a jela na prázdninové vlně adrenalinu a pohody.

    Znovuoživený projekt Cirku Cirkör Knitting Peace vybízel ke společnému pletení míru FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Hlavní program se letos opřel o švédský soubor Cirkus Cirkör a jeho legendární show Knitting Peace, španělskou skupinu Compañía de Circo „eia“ s představením Nuye a francouzského umělce Johanna Le Guillerma, který po patnácti letech od své poslední návštěvy představil Terces. Ze zahraničních hvězd vystoupila též havajská aerialistka a kontorsionistka Thula Moon s artovým sólem Through The Truth a pod hlavičkou společného projektu Optimismi přijela výjimečná dvojice: americký žonglér Wes Peden a Novozélanďan Thom Monckton.

    Přehlídce české novocirkusové a divadelní scény letos vévodila hlavně ženská vzdušná sóla v čele s Eliškou Brtnickou, která pro festival adaptovala svůj starší počin Hang Out. Obrovskému diváckému zájmu se dále těšily festivalové stálice jako Bratři v tricku se svým repertoárem včetně Běžkařské odyssey, Losers Cirque Company nebo Vosto5 a také Žonglérská galashow.

    Návraty

    Divácky bezesporu nejúspěšnějším titulem se stal znovuoživený projekt režisérky Tilde Björfors Knitting Peace, který se do Prahy vrátil po devíti letech. Aktuální podoba představení tematicky odkazovala k nedalekému válečnému konfliktu a vybízela ke společnému pletení míru. Díky všudypřítomné přízi, pleteným figurkám, sítím a lankům, kostýmům sladěným do chladných tónů a podpůrné světelné kompozici s využitím mlhy šlo o vizuálně velmi působivý počin.

    Široké spektrum cirkusových dovedností zahrnovalo pozemní i vzdušnou akrobacii, konkrétně balancování na stálkách, cyr wheel, provazochodectví, jízdu na jednokolce, závěsnou hrazdu, lana i síť. Prostorovému řešení dominovala stropní točna, která artistům vytvořila důmyslný a efektní závěsný systém, jenž umožňoval až střihové výměny pomůcek pro disciplíny ve vzduchu. A hudebník Samuel „LoopTok“ Andersson ze svého ostrůvku nad jevištěm živě dodával představení náboj i kouzlo zároveň. Ostatně hudba, na níž se místy podíleli i muzikální akrobaté, tvořila jednu z nejsilnějších a nejvíce emočních ploch představení.

    Jedním z artistických triumfů večera se pak stalo provazochodectví. Španěl Alexander Weibel Weibel, s projektem spjatý od samého počátku, dokázal přecházet po prověšeném i napnutém laně či vytrvat ve stoji na rukou zapřených o provaz. Největší respekt si ovšem získal za balancování na laně s houslemi pod bradou, na něž dokonce hrál, a to velmi zkušeně. Obdiv vyprodaného šapitó se ještě zvětšil, když si k výše zmíněnému přibral jednokolku.

    Vedle Weibelových ohromujících výkonů se v představení zaskvěly vizuální metafory, například když akrobaté nad svými hlavami splétali síť, která záhy vytvořila představu klece či mříže, anebo když se artistka (Tiziana Prota) v symbolických rudých šatech a těžkých černých botách snažila vystoupat po provazovém žebříku, jehož konce byly postupně odpárávány, takže příčky padaly pod stoupajícíma nohama k zemi.

    Projekt Knitting Peace se v programové nabídce stal preferenční diváckou událostí už tím, že dokázal divadelními a artistickými prostředky nabudit adrenalin a rozjitřit emoce, navodit pocit sounáležitosti a vtáhnout do svého na pohled nevšedního světa, ze kterého se navíc linula skvělá hudba.

    Devadesátiminutové sólo Terces Johanna Le Guillerma popíralo zažitou představu o novém cirkusu. Guillermův přístup výzkumníka vyžaduje asociativní spoluúčast diváka a hluboký zájem pozorovat. Tento fenomenální experimentátor se vzezřením mága neprovozuje zábavu, ačkoli některé objektové variace smích nebo pousmání navodily. Například „ochočená“ papírová vlaštovka, kterou pokaždé vyrábí před očima diváků, se v čísle odkazujícím na jeho studium na cirkusové škole stále vracela na totéž místo na ruce, než ho omrzela a svými spojenými prsty do tvaru pistole ji „zastřelil“.

    Guillerm se zároveň neopírá o dechberoucí akrobatické výkony, i když bez artistické průpravy, síly, ekvilibristiky a přesnosti by leckdy velmi riskoval. Jeden z rozměrných objektů na scéně například připomínal svým tvarem šneka nebo trilobita stočeného do spirály. Artista jej obsluhoval celým svým tělem, měnil pozice, ze kterých předmět řídil nebo kormidloval při pohybu po manéži.

    Ve své nevídané laboratoři působil jako extravagantní bytost v dlouhém kabátu, se špičatými botami a ve stylizovaných kalhotách s vyvýšeným pasem, za něž ukrýval mnohé pomůcky, jako například tužky. Ve scéně, v níž podroboval publikum velké zkoušce trpělivosti, se například pomocí obyčejných červených tužek stylizoval do podoby modelu biomechaniky, aby následně ze stejnobarevných knih vybudoval dva pilíře, na nichž nakonec dokázal balancovat. Ve svém bezčasí vládl prostoru i tehdy, když objekt nad ním na chvíli převzal moc. Guillerm nevyvíjel žádný zbytečný pohyb, neprojevil ani náznak nepřesnosti. Jeho přítomnost na jevišti rytmizovalo podupávání, odfrkávání a vějířovité skládání prstů se záchytným bodem na dlouhém copánku. Fascinoval sebou i trojrozměrnými strukturami, které existovaly samy o sobě bez nutnosti racionálního ukotvení.

    Typicky zelené šapitó s hvězdičkami se však neproměnilo v galerii konceptuálního umění ani přehlídkové molo inovativních objektů. Terces s Johannem Le Guillermem, to byl palác údivů a objevů, v němž si stvořitel dovolil znovu a stále přizpůsobovat principy fyziky, matematiky, statiky, architektury a dalších přírodních věd, aby vytvořil impozantní krajinu věcí, v níž se i člověk na chvíli stává předmětem výzkumu.

    V inscenaci Nuye těží španělská Compañía de Circo „eia“ ze zkušeností tří párů s hand to hand akrobacií a Icarian games FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Humor a cirkus

    Setkání mistrů Thoma Moncktona, Wese Pedena a Nika Votkina se stalo, jak název Optimismi předeslal, nejoptimističtější událostí festivalu. Koncept představení jednoznačně stál na dovednostech a umění věhlasného klauna, světového žongléra a multiinstrumentalisty. Šlo o sled neuvěřitelných nápadů, které těžily ze sportovních her (šipky, ping pong), partnerské souhry a střetu logiky klauna s precizní technikou žongléra.

    Manipulace s objekty sloužila nejen k demonstraci zdatnosti, ale především jako stavební prvek všech nepředvídatelných, až absurdních situací. Kostýmy trojice a prostor zářily barvami, jeviště v nažloutlém odstínu, vzadu lemované bílou hradbou s průchody, se záhy stalo plochou s nesouvisle rozvrstvovanými rekvizitami, mezi nimiž se objevily nafukovací balonky, míčky, kruhy, kužely a další.

    Se vším, co performeři vnesli na scénu, si dokázali vyhrát. Akci vždy rozvíjeli pozvolna, ukázkově pak kráčeli po pomyslných schodech tak vysoko, dokud se nezachvělo tempo nebo nenarazili na jiný limit. Možnosti terčů a šipek zúročili od běžného použití až po fascinující kaskády výhozů a tref do černého. Stolní tenis, nejprve koncentrovaný na miniaturní desku, přerostl v neřízený chaos a bravurní žonglérská čísla, v nichž do vzduchu kromě obvyklých propriet vzletěly i tvarově nesourodé předměty jako stolička, buben, plastové rukavice a nůžky.

    Výjimečný počin si znamenitě sestavil menu z oblastí nového cirkusu, objektového divadla, tance a klaunerie. Různorodost hudebních stylů podporovala osobitost umělců, kteří se odlišovali proporčně, koordinací, výrazem i oborovým ukotvením. A jejich vzájemný kontrast byl dalším zdrojem komiky. Žonglér Wes Peden zastupoval vertikalitu, pevnost a precizně vedené trajektorie pohybu. Klaun Thom Monckton jako by se tělesně identifikoval s pružnými materiály, které pozvolna rozmělňují svou formu. Jeden stavěl na perfekcionismu, druhý vsadil na vysekávání se z katastrof. Oba komunikovali charakterotvorným gestickým jazykem a prokazovali cit pro pointu. Nespoutaná fantazie, charismatická jevištní přítomnost a mistrovství ve své disciplíně vynesly tvůrcům Optimismi po oba večery ohromný aplaus.

    Španělská Compañía de Circo „eia“ zastupovala v letošní festivalové dramaturgii především výkonnostní cirkus. V představení Nuye se opravdu skvěly akrobatické výkony, které těžily ze zkušeností tří párů s hand to hand akrobacií a Icarian games, kdy jeden akrobat-báze zpravidla leží a partner odrazem z jeho nohou a rukou točí salta, přemety nebo jinak mění pozice. Zatímco v hand to hand se kombinují pozice držené v rukou typu stojka, vlajka a další prvky s náskokem či v plynulém nástupu, v „hrách“ jsou výchozí plochou chodidla.

    V tematické rovině tvůrci reagovali na pandemii a s ní spojené obtíže s komunikací, avšak v akcích převažovala energie, radost a bohaté trikové sekvence. Sympatická šestice artistů se s elánem a odvahou pouštěla do párové nebo skupinové souhry. Když riskovali a spolupracovali, charakterizovaly jejich počínání lehkost a entuziasmus. Jakmile ale odkročili k divadelním prostředkům, nebo dokonce náznakům psychologického podtextu, hra obrazně ztěžkla.

    Vzhledem ke střídání výrazových forem se inscenace rozdrobila do tří samostatných celků. První část tvořilo černé divadlo, ze tmy se vyjevovaly samostatné končetiny, torza těl. Druhou rovinou byla sóla o dopadech izolace, kladoucí důraz na objekty, performeři například dodávali důležitost notovému záznamu hudební partitury. Třetí, sjednocující oblast představovaly skupinové akrobatické sekvence.

    Devatenáctá Letní Letná se rozmáchla jako za „starých časů“. Dopřála bohaté menu rodinám s dětmi, milovníkům adrenalinu, ale také dokázala navodit několik skvostných chvil nejen pro odbornou komunitu. Festival letos navštívili zakladatelé punk-rockové legendy Archaos Circus, divadelní umělec a producent Guy Carrara a bývalá akrobatka a spoluautorka mnoha jejich projektů Raquel Rache de Andrade. Na konci osmdesátých let minulého století patřili k průkopníkům nového cirkusu, pionýrům na zcela novém území, stali se inovátory oboru a dodnes patří k inspirativním osobnostem současné cirkusové platformy. Kéž festivalová dramaturgie i do budoucna vytrvá v jízdě v několika paralelních pruzích, v nichž výkon, efekt a adrenalin nevytlačí myšlenku, chytrý humor a umění.


    Komentáře k článku: Letní Letná: Zábava, adrenalin i umění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,