Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Laurie Amat: Bez divadla by moje hudba byla jenom zvuk

    Charismatická americká zpěvačka a performerka Laurie Amat (1955) navštívila Prahu a (tehdejší) Československo poprvé v roce 1991 v rámci výměnného mostu San Francisco–Praha. Okamžitě zde navázala řadu kreativních kontaktů, z nichž mnohé trvají dodnes. V roce 1995 tady pobývala několik měsíců, když v Divadle Archa vystupovala v představeních Freak Show (Obludárium) kultovní „anonymní“ kalifornské kapely The Residents. V listopadu přijíždí do Prahy znovu, aby vystoupila na festivalu Alternativa.

    Laurie Amat

    Z performance na schodišti do čítárny Unijazzu v roce 2012 FOTO KAREL ŠUSTER

    K Česku a Praze má Amat speciální vztah. V roce, kdy zde hrála se skupinou The Residents, spojila své síly s českým performerem a hudebníkem (a také novinářem) Alexem Švamberkem a s jeho kapelou Tonton Macoutes poprvé vystoupila na festivalu Alternativa. Švamberk jí poté pomohl realizovat sólové album L’Amateur de la vie, k nahrávání přizval britskou fagotistku Lindsay Cooper, jazzového pianistu Emila Viklického a industriálního kytaristu Petra Trpáka. V roce 2000 – opět na festivalu Alternativa – Amat nabídla jazzovou improvizaci jako téměř kabaretní číslo. Žánrový rozsah jejích performancí – užívám to slovo, neb její koncerty mají vždy mnoho společného s tancem a divadlem – nemá žádné horizontální ani vertikální omezení. Na Alternativu se poté vrátila až v roce 2012, aby zde společně s klávesistou Mirkem Vodrážkou představila projekt Psychochaos. Zároveň uspořádala workshop a připravila speciální sólové vystoupení, které se odehrávalo na schodišti poblíž Václavského náměstí, jež vede k čítárně Unijazzu. Pomocí několika kamer bylo živě přenášeno do dvorany Jindřišské pasáže. Minulý rok v červnu vedla v klášteře v Plasích hlasovou dílnu Naslouchání tichu (pod záštitou organizace Hlasohled) a podílela se na natáčení alba Petra Nikla. S novým programem se chystá na festival Alternativa i letos. Vystoupí 14. listopadu v alternativních prostorách Malostranské besedy. V čítárně Unijazzu bude v průběhu následujícího víkendu 15. a 16. listopadu zdarma dávat rady amatérským i profesionálním zpěvákům a improvizátorům. Před jejím příjezdem jsem s ní po internetu připravil obsáhlý rozhovor.

    Jaká je vaše vůbec první hudební vzpomínka?

    Vybavuji si, jak zpívám Angels Watching Over Me v domě své tety – to mi byly tak tři, čtyři. Bylo to trochu výstřední, protože jsme byli katolická rodina a tohle není zrovna katolická píseň. Hudba byla vždycky součástí mého života. Maminka je zpěvačka, a co mi paměť sahá, jsme spolu zpívaly. Když mi byly tři, začala jsem navštěvovat hodiny tance, což mi vydrželo asi deset let. Takže hudba a tanec, jimiž se zabývám, nejsou vůbec otázka nějakého náhlého uměleckého vnuknutí. Hudba a tanec byly vždycky součástí mne samotné.

    Kdy jste měla první sólové vystoupení?

    Na jednom letním školním táboře, kde jsem zpívala a stepovala na nějakém malém pódiu. Bylo mi tak osm, devět a vyhrála jsem cenu Little Miss Lippett.

    Pokud vím, vystupovala jste jeden čas i v barech a motorkářských klubech.

    To bylo v Rhode Island, což byla v sedmdesátých letech tvrdá rocková scéna. Těsně po skončení střední školy mi nabídli, abych zpívala v rockové kapele. Bylo to docela divoký. Jedno z míst, kde jsme často hráli, se jmenovalo Mission Rock Bar. Byl to dost jiný život, než jaký vedu teď. Parádní bylo, že jsem se seznámila se spoustou černejch maníků, kteří mě naučili skvěle hrát kulečník.

    Laurie Amat

    Z workshopu v roce 2012 (vpravo v pozadí autor rozhovoru Petr Slabý) FOTO KAREL ŠUSTER

    Zásadní význam pro vás mělo setkání s kapelou The Residents. Jak k němu došlo?

    Byla jsem členkou kapely STUPEDS (Society to Undertake the Preservation of Endangered Dumb Songs = Společnost, která na sebe bere odpovědnost za uchování ohrožených hloupých písní) a náš šéf Joshua Raoul Brody mě v roce 1986 přizval, abych se zúčastnila sessionu s kapelou zvanou The Residents. Napadlo mě, že by to mohlo být zábavné, a tak jsem přikývla. Nevěděla jsem, kdo jsou, jenom se mi mlhavě vybavila fotografie v novinách, kde měli její členové místo hlav oční bulvy. Když jsem o tom řekla svým spolubydlícím, začali úplně šílet. Pro ně byli The Residents něco naprosto kultovního. Tak jsem si od nich půjčila jejich alba, lehla si na pohovku a usnula jsem při jejich poslechu. Ta muzika se mi zdála relaxační. Spolubydlící to vůbec nemohli pochopit. Ale nějak jsem s ní po čase splynula a začala se mi líbit. A tak jsem na to session přišla. Když jsem vcházela do studia, bylo jasné, že se tam bude dít něco výjimečného. Všude výzdoba, oční bulvy, skvělé technologické vybavení. Potkala jsem Homera a Hardyho z Cryptic Corporation a byla jimi uchvácená. Natáčeli jsme song Hit The Road Jack a celá ta vnější mysterióznost dodávala písni skvělou jiskru. Byly jsme tři zpěvačky na doprovodné vokály. Při nahrávání nás vyzvali, abychom v pauzách sólově improvizovaly. Nejdřív jsem se ptala, co mám dělat, ale oni mě vybídli, ať si udělám, co chci. Tak jsem cosi zazpívala a jim se to natolik líbilo, že z toho udělali závěr té nahrávky. A o rok později jsem zpívala na jejich albu God In Three Persons…

    Byla to pro mne první příležitost pracovat s odvážnou kapelou, která mi dodala sílu věřit si a být svobodná. Hudebně mi Residents dokonale seděli. Ačkoli je jejich hudba považována za výstřední a experimentální, pro mne byla a je úplně normální.

    Jste s nimi v kontaktu?

    Jsme přátelé, ale moc se nevídáme. Tak to chodí. Jak léta plynou, vaše cesty se rozejdou a nikdy nevíte, kdy se zase sejdou.

    Kdy jste poprvé navštívila Prahu?

    Byla jsem součástí skupiny, která se jmenovala Parallel, a zúčastnili jsme se první výměny českých, slovenských a amerických umělců. Přijeli jsme do Prahy v roce 1991 a poprvé jsme vystupovali v rozvalinách pod Stalinovým pomníkem. Měla jsem tam sólovou performanci, na kterou vzpomínám jako ve snách. Položila jsem si na suť žebřík a na něm jsem zpívala a hrála jsem s tvrdými kusy rozstříleného betonu. Úplně jsem se v tom ztratila, protože to bylo velmi intenzivní a fyzické. Když jsem během produkce seskočila dolů, pořezala jsem si bosé nohy a několik dnů jsem pak nemohla chodit.

    Česko vám – zdá se – přirostlo k srdci.

    Jeden čas jsem myslela, že tu zůstanu nadlouho. V roce 1991 jsme v Kostelci nad Černými lesy s mou skupinou spolupracovali s galeristou Josefem Volvovičem, který tam provozuje Galerii Kruh. Je velký myslitel a podporovatel umění a Kostelec je velmi přátelské místo, kde se dá krásně zpívat ve starém kostele. Můžete vytvářet nejrůznější experimenty a publikum je vždycky vstřícné. Přicházejí tam od mladých po staré, od umělců po maminky s dětmi v kočárcích. Pepa vlastní takovou ruinu, kterou jsme chtěli zrekonstruovat a vytvořit z ní Open House/Otevřený dům, ve kterém by mohli vystupovat a přebývat nejrůznější umělci. Dali jsme do toho hodně úsilí, ale v průběhu let ostatní Američané odjeli a většina lidí začala mít jiné starosti. Všechno bylo dražší a dražší a naše snahy ztroskotaly. Open House je jedna z mých největších životních zklamání, ale pořád v sobě chovám naději, že jednoho dne se s tímto projektem něco stane a Otevřený dům přece jen vznikne.

    Kde všude jste v Česku vystupovala?

    Na nejrůznějších místech, od squatu pro patnáct lidí po velké divadlo pro šest set diváků. Nejdůležitější byla má už zmiňovaná spolupráce s The Residents a kapelou Už jsme doma v Divadle Archa, kde jsme vystupovali s inscenací založenou na multimediálním CD-ROM Freak Show. Byla to mimořádná doba a mimořádný projekt. Dnes už by asi takový nevznikl. Byl plný svobody a tvůrčí radosti. Umožnil mi být v Praze delší dobu, pracovat na svém osobním růstu a rozvíjet další spolupráce. Byla to možnost pracovat se skvělým hudebníkem Mírou Wankem a trávit spoustu času v nádherném divadle. A mohla jsem i učit a pořádat vokální dílny.

    Se kterými dalšími českými umělci jste spolupracovala?

    Mou největší přítelkyní je Pavla Jonssonová, s níž pracuju na různých zábavných performancích a nahrávkách, naposledy na její skladbě Prague Song, k níž vzniklo i video. Je to jedna z nejbrilantnějších a nejtalentovanějších umělkyň, co znám. Je nejen skvělou umělkyní, ale i člověkem. Opominout samozřejmě nemůžu Alexe Švamberka, se kterým jsem se poznala, když jsme ho pozvali na Festival from the Ruins do San Francisca. Pak jsem asi rok spolupracovala s jeho kapelou Tonton Macoutes. Natočili jsme dvě cédéčka a spoustu rozličných performancí. Alex má mysl, která přesahuje typické hudební myšlení. Jeho přístup k hudbě je spíš malířský, což inspiruje všechny ostatní. Dalším mým častým spolupracovníkem je Mirek Vodrážka, který je pro mě jednou z nejdůležitějších a nejnáročnějších osob na poli hudební improvizace. Jeho pojetí je hodně fyzické, smyslové, což mi imponuje. Je navíc jedním z nejlaskavějších a nejchytřejších lidí, které jsem kdy potkala. Je feministický učenec, který cítí ženskost, ale když zasedne za klávesy, je jako ohnivá bouře: dynamický, divoký, rafinovaný, zářící. Když jsme spolu hráli poprvé, bylo to jako souboj vůlí. Byli jsme hudebně rozdílní a protikladní, a přesto nás to divoce hnalo vpřed. Když poslouchám naše první nahrávky, vůbec nechápu, jak jsem některé zvuky vytvářela.

    Máte ještě někoho, s kým byste z české scény chtěla spolupracovat?

    Doufám, že se něco podaří s multimediálním umělcem Davidem Vrbíkem, light designérkou Annou Irmanovovou nebo se skladatelem industriální hudby Vladimírem Hirschem. A ráda bych pokračovala v některých předchozích spolupracích, hlavně s Mirkem Vodrážkou.

    Součástmi vašich hudebních produkcí jsou vždy i tanec a divadlo. Jsou to vlastně svého druhu performance.

    Nepovažuju se za hudebnici, ale za herečku. Můj přístup k performancím a zpívání vychází přímo a jen ze mne. Je to hudebně-performanční vyjevování mých pocitů a vytváření příběhů. Možnosti divadla jsou obrovské a divadlo je flexibilní, což mi nabízí nekonečné možnosti. Hrála jsem v činohře, muzikálech, operách, loutkovém divadle, experimentálních představeních, homosexuálním hudebním divadle… Ke svým hudebním performancím vždy přistupuju s tím, že je to divadlo. Musí bavit a mít „příběh“, ať je ta produkce abstraktní, nebo dramatická. Když jsem na pódiu, vytvářím postavu, a to tak divadelní, jak jen to může být. Ať jde o sólové vokální vystoupení, nebo hutnou elektroniku. Bez divadelního projevu by má hudba byla jenom zvuk.

    Vy ale nejen hrajete, ale i pořádáte workshopy…

    Každý workshop je výzva. Zjistila jsem, že můj přístup nemusí přinášet nutně přímočarou zkušenost, ale že může fungovat jako niterný zážitek. Vedla jsem i velice strukturované workshopy, ale upřednostňuji vést své studenty, aby mysleli sami za sebe a používali nejen dovednosti, které jim ukážu, ale i ty, které mají v sobě, aniž o tom vědí. Kombinovat je, riskovat a posouvat se dál. To není pro každého. Mám ráda, když se vytvoří prostředí, kde se všichni cítí bezpeční a svobodní a nebojí se chyb. Nepracuji pod tlakem veřejného vystoupení a nezajímá mě jenom učit, co mají lidé dělat, ale učím je, aby si sami našli, co přesně chtějí. Děti jedné základní školy v Ostravě, které jsem v roce 1991 na svém vůbec prvním hlasovém workshopu vedla, byly připraveny skočit z hory, protože věděly, že mohou brilantně dopadnout na obě nohy. Toho bych chtěla dosáhnout ve svých dílnách. Přála bych si, abychom uvažovali jako děti – děti jsou superhrdinové. A co očekávám od svých studentů? Přála bych si, aby se cítili uvolnění, věřili si a objevili v sobě prostor pro zkoumání.


    Komentáře k článku: Laurie Amat: Bez divadla by moje hudba byla jenom zvuk

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,