Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Láska v peří mrtvé čejky

    Sestry Brontëovy nejsou v českém divadelním prostředí žádnou novinkou. Ačkoliv po díle Anny, nejmladší z nich, zatím žádný režisér či dramaturg nesáhl, její nejstarší sestře Charlottě se poštěstilo o něco více a od roku 2009 se na našich jevištích sporadicky objevila Jana Eyrová. Nejhranější z těchto tří ale stále zůstává prostřední Emily, jejíž román Na Větrné hůrce je pro české divadelníky atraktivní už od roku 1995, kdy jej poprvé uvedlo brněnské Studio Marta. V letošním roce se jeho adaptace inscenovala hned dvakrát – v březnu uvedlo olomoucké Divadlo Tramtárie adaptaci Vladislava Kracíka, a nyní s adaptací Marie Novákové nově přichází Švandovo divadlo na Smíchově v režii uměleckého šéfa divadla Martina Františáka.

    Na jevišti Švandova divadla ožívá příběh nenaplněné lásky mezi Kateřinou Earnshawovou (Marie Štípková) a jejím nevlastním bratrem (cikánětem, které našel a zachránil její otec z ulice) Heathcliffem (Jan Grundman), která v průběhu první části prochází spoustou nemilosrdných peripetií, z nichž vyvázne živ pouze Heathcliff. Nespravedlnosti a křivdě spáchané na jejich neuskutečněném vztahu se Heathcliff v druhé polovině mstí na generaci (ne)vlastních dětí – Haretonovi (Jan Mansfeld), Lintonovi (Oskar Hes) a Kateřině mladší (Denisa Barešová). Přes veškeré útrapy vše ale končí smírně, jelikož mezi Kateřinou mladší a Haretonem vzniká láskyplný vztah, díky němuž bude moci rod pokračovat. (Švandovo divadlo správné odhadlo, že se publikum může zamotat ve spletitosti vztahů, a tak přiložili do programu i rodokmen, díky kterému se lze snáze orientovat.)

    J. Grundman a další. Foto: J. Jíra

    V zajetí melancholie

    Větrná hůrka je zhmotněná melancholie, podzim života, prostor zcela izolovaný od světa, existující pouze sám pro sebe – to vše asociuje při prvním pohledu scénografie Marka Cpina. Jeho scéna je uzavřena třemi stěnami, které obklopují v centru posazený blackbox (podobný tomu, který Cpin využil v inscenaci Maryša v Národním divadle), působící z dálky jako obrovská televizní obrazovka. Je tvořen černým ohraničením s bílým vnitřkem, což umožňuje prostor pro práci se světelným designem, ale především je díky tomu zřetelná a příjemně kontrastně viditelná herecká práce. Chladně a tísnivě působící scéna je doplněna o přírodní element v podobě bezlistých větví, které reprezentují nejen pustinu, ale v průběhu inscenace mají svou metaforickou funkci v podobě potíží, ve kterých se některé postavy zaklesnou.

    Inscenace je hrou kontrastů, která se mimo scénu projevuje i v kostýmech Evy Jiřikovské. Stejně jako Cpin pracovala primárně s černou a bílou barvou, která je příležitostně doplněna i o tmavé odstíny dalších barev. Poměrně jasně tu ale v kostýmní práci vyniká rozdíl mezi obyvateli Hůrky a Drozdova, tedy rozdíl mezi chudými a bohatými. Lidé z města, reprezentováni rodinou Lintonových jsou exhibicí skvěle padnoucích luxusních oblečků s reklamními úsměvy, zatímco oblečení rodiny Earnshawových zůstává pouhou napodobeninou módy vyšších vrstev, ve které je vždy cosi nepřirozeného. Někomu chybí pod sakem košile, někdo má kabát větší než je třeba a někdo si k sukni vezme rolák místo luxusní halenky. Kostýmy Jiřikovské jsou decentní, dostatečně výřečné, a nijak zbytečně na sebe nestrhávají pozornost, čímž je kostýmu umožněno být přirozenou součástí postavy.

    Výraznou roli zde hrají i přírodní motivy. Na scéně jsou přítomny nejrůznější přírodní elementy, a díky tmavým barvám a práci se stínem, si lze snadno asociovat prostředí anglického vřesoviště, které umocňuje celkovou depresivnost a tíživost prostředí. Velkou roli zaujímá i motiv ptactva, které je ve hře reprezentováno zvukovou kulisou a následně spoustou téměř všudypřítomného peří. Peří, které je nejen symbolem svobody, ale zároveň v sobě nese všudypřítomnou symboliku smrti nebo umírání. Františák ale efektně využívá peří mrtvé čejky jako působivý symbol vyznání lásky, které se v průběhu inscenace předává z generace na generaci.

    M. Štípková. Foto: J. Jíra

    Metamorfózy lásky

    Františákovo pojetí postav si zakládá na práci s kontrasty, ale mimo ně mají herci prostor pracovat s celou emoční škálou. V projevu Earnshawových se projevuje jakási skoro až animální divokost, impulzivnost, ale místy i lhostejnost vůči svému okolí. Jejich charaktery jsou ztělesněním bytostného smutku, který představuje i samotná Větrná hůrka. Zcela ukázková je situace, kdy Kateřina vejde do světnice ve chvíli, kdy jsou přítomni načančaní Lintonovi a vůbec jí nevadí, že před nimi stojí polonahá s obnaženými prsy. Jelikož postavy ve Františákově inscenaci nejsou prvoplánové, nelze ani Lintonovi vnímat pouze jako městské zbohatlíky. Sourozenci Edgar (Tomáš Červinek) a Isabella (Anna Stropnická) Lintonovi z počátku opravdu působí jako členové vyšší společenské třídy s povrchním chováním, ale postupně divákům odhalují svou precizně ztvárněnou lidskost, něhu a decentnost, což ve finále zcela převáží nad jejich původně povrchní podobu.

    Nelze ale opomenout ani herecké výkony ústřední dvojice Jana GrundmanaMarií Štípkovou, jejichž vztah a především jeho formování jsou dominantou příběhu. Od samého počátku sledujeme postupnou proměnu od nenávisti, přes dětskou hravost, zamilovanost, lásku, nenávist až po šílenství. Tuto širokou škálu dokáží oba herci brilantně postihnout, každý svým vlastním způsobem.

    Kateřina Marie Štipkové se chová jako hulvát, holka z vesnice, která se ale postupně naučí lepším mravům, což může do určité míry připomínat Lízu z Pygmalionu, ale oproti postavě Doolittlové v sobě projev Štipkové po celou dobu nese nádech melancholické poetičnosti a smutku. Precizním balancováním na hranici mezi nezkrotnou divokostí a touhou po lásce sledujeme její vnitřní boj, ze kterého mnohdy utíká upínáním se k přírodě v podobě tance evokující stromy ve větru doprovázeného citací básně Zaklínadlo od Emily Brontë. Přesto, že se z Kateřiny stává dáma a má vše, po čem by mohla toužit, je stále hluboce nešťastná. I když se u ní stále projevuje prvotní impulzivnost, vidíme, jak prohrává svůj vnitřní boj, a je proto pochopitelné, že vysvobození nalézá jedině v náruči smrti.

    Grundmanův Heathcliff musel bojovat, aby mohl žít, a nyní žije proto, aby mohl milovat a být milován. Jenže láska je pro něj záležitostí zmatku, zrady a bolesti, čímž je (de)formován jeho charakter. Grundman nám představuje muže plného něhy, touhy po lásce, který ale neumí city vyjadřovat tak vzletně jako vznešení páni. Jelikož byl vychován v surovém prostředí, vyjadřuje svůj cit skrze mnohdy surové a neohrabané činy; zastřelí například čejku pro svou milou Kateřinu. Stejně jako Kateřina, i on se naučí lepším mravům – a od té chvíle je z něj člověk plný chladu, zloby a nenávisti, čímž ale pouze maskuje své zraněné city. Během Grundmanovy přítomnosti na scéně máme možnost sledovat jeho hereckou schopnost proměňovat svůj charakter s ladnou plynulostí z jedné emoce do druhé, a zároveň po celou dobu působit přirozeně a nenuceně.

    J. Grundman a další. Foto: J. Jíra

    Není všechno zlato, co se třpytí

    Po smrti Kateřiny sledujeme druhou část inscenace, která je reprezentovaná mladou krví, dětmi dvou velkých nepřátel – Edgara a Heathcliffa. Jenže kromě proměny postav dochází i k proměně poetiky inscenace. Melancholičnost a poetičnost první části se náhle promění na hrubost, vulgárnost a surovost, která má s první částí společné tak akorát některé postavy a konflikt. Pravdou je, že hrubost a vulgárnost je publiku místy podsouvána již v první části, a to především díky prostým postavám sluhy Josefa (Tomáš Petřík) a hospodyně/chůvy Nelly (Klára Cibulková). Jejich občasné ironické, někdy vulgární komentáře působily v první části bizarně komicky, místy až nepatřičně. V druhé části jako by se jejich manýry rozrostly a jako celková nálada zaplavily zbytek postav. Tvůrci chtěli pochopitelně ztvárnit kontrast mezi starou a novou generací, ale rozdíl mezi nimi působí jako bychom se octli téměř o celé století jinde.

    Mladá Kateřina Denisy Barešové ztělesňuje klackovitou a drzou puberťačku v zlatavě flitrovaných šatech, co nemá žádné vybrané způsoby. Je manipulativní, zákeřná, namyšlená a často i hysterická. Vedle toho je tu Linton Oskara Hese, jehož charakter je nepřirozeně přecitlivělý, povrchní a místy až pitomoučký. Do třetice všeho je tu Hareton Jana Mansfelda, který se představí jako analfabetický vulgární bouchač, vášnivý hráč na elektrickou kytaru, místy působí až výstředně. Vystavění charakterů je samo o sobě působivé a přesvědčivě ztvárněné, ale jejich problém spočívá v tom, že z předchozího psychologického přístupu k postavám se tyto tři postavičky smrskly na karikatury, které stojí zcela v opozici s předchozím přístupem, což po formální stránce působí jako žánrově zcela odlišná inscenace.

    Zároveň je zde ne zcela čitelné jednání některých postav. Například Heathcliff, který je po celou dobu nesmírným surovcem věznícím všechny tři dospívající v domě – jakmile ale zjistí, že mezi Haretonem a Kateřinou vzniká jakési pouto, nechává je odejít, aniž by bylo jasné, co způsobilo tuto razantní proměnu názoru. Nepříliš logické jednání se ale objevuje i u Kateřiny mladší, která po celou dobu Haretona nesnáší a o chvíli později se do něj zamiluje.

    Určitou poetičnost si ale druhá část přeci jen zachovala, a to v momentech umírání, ke kterému Františák využívá bočního portálu, z nějž vychází jasné žluté světlo. Metafora brány smrti provází inscenaci už od samého začátku, a o to větší sílu má úplný závěr, kdy si Heathcliff vezme život, ale bránou neprojde.

    Františákovi se podařilo propojením široké škály hereckých emocí s ladností pohybové složky (na níž se podílel Radim Vizváry) a působivou prací s přírodními motivy dojít ke vzniku dojímavého melancholického tvaru. Ten je ale naneštěstí narušen těžko chápatelnými rockovými mezihrami a druhou částí, která inscenaci mírně degraduje. I tak jde ale o zážitek vidění hodný, ve kterém vás možná mírně rozladí pochmurná spletitost osudu postav, ale jistě oceníte brilantní preciznost a zápal, se kterým herci své postavy žijí.

    ///

    Švandovo divadlo, Praha – Emily Brontë: Na Větrné hůrce. Režie: Martin Františák, dramaturgie: David Košťák, překlad předlohy: Květa Marysková, adaptace: Marie Nováková, scénografie: Marek Cpin, kostýmy: Eva Jiřikovská, pohybová spolupráce: Radim Vizváry, hudba: David Smečka. Hrají: Marie Štípková, Klára Cibulková, Denisa Barešová, Jan Grundman, Tomáš Červinek, Anna Stropnická, Oskar Hes, Marta Dancingerová, Tomáš Petřík, Matěj Anděl, Matěj Nechvátal, Jan Mansfeld. Premiéra 23. 11. 2019.


    Komentáře k článku: Láska v peří mrtvé čejky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,