Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ladronka 518

    Život je krásnej jako celek, ale člověk má logicky potřebu rozkládat ho na časový fragmenty a ty dál známkovat a hodnotit. Někdy bohužel vyvstane potřeba zakopat určitý části života hluboko pod zem, lopatu s krumpáčem hned na místě spálit, zapomenout ostrov, nenakreslit mapu. V kontrastu k pohřbenejm mrvolám můžou pak jiný sekvence dní, měsíců nebo dokonce let působit jako vzpomínky na budoucnost, budoucnost s vlastnoručně nalezenym svatym grálem, postavenym na bílym soklu uprostřed překrásný přírody rajský zahrady.

    Mam to štěstí (a třikrát boucham hlavou o hospodskej stůl), že podobně kontrastní výkyvy zatim můj život nepoznal a považuju ho za ten, pro kterej má smysl bejt, a dokud to půjde, dál rotovat na planetě kolem hvězdy. Přesto z jeho celku teď hodlám vyzdvihnout jednu z nejkrásnějších částí, a to dva roky strávený v pražském squatu Ladronka.

    Vzpomínky blednou a lidskej mozek má naštěstí skvěle vyvinutou schopnost vylejt necky a dítě nechat uvnitř. Hodně špatnýho je zapomenuto a zbytek je zlato, který mi kdykoli, kdy se podívám zpátky přes rameno proti proudu, zaručeně blejskne do očí, až to zabolí hluboko za očima. Na Ladronku jsem odešel z čirýho idealismu a neukojitelný touhy po svobodě. Bylo mi devatenáct a jedna z mála jistot pro mě tehdy byla ta, že nechci nastoupit do práce ani do školy. Na doporučení spojky mezi mnou a autonomní squaterskou partou jsem byl pozvanej na pravidelnou interní poradu obyvatelů Ladronky. Zima, tma, psi, kamna. Nikoho jsem neznal, nikdo neznal mě. Přesto jsem těsně prošel hlasovánim a byla mi přidělená jediná volná miniaturní místnost přes dvůr od hlavní budovy. Pár dní na to jsem se tam nastěhoval a první noc s praskajícíma kamnama hned vedle postele se nesla ve znamení skutečnýho začátku života a sebe sama.

    Ladronka je středověkej statek u cesty na Pražskej hrad. Zdi jsou tlustý a vlhký. Do mojí mrňavý cimry, určený původně pro čeledína, se vedle postele a kamen vešel už jen malej stůl, skříňka, knihovna a já. Jedno malý okno čumělo přes višňovej sad směrem na západ. Ve chvíli slunečního podvečera připomínalo otevřený dvířka od velkýho, naplno roztopenýho kotle. Dneska jsou z pokoje mejch prvních rituálů hajzly pro restauraci a kuželkárnu. Ta je zase pro změnu na místě našeho koncertního sálu. Z kluků, který mi ze začátku dávali nejvíc sežrat, že jsem cizí element smrdící slušňáctvim a nějakym nesmyslnym graffiti a hip hopem, jsou dneska moji srdcoví kamarádi.

    Squat může bejt útočistě pro lidi, co se chtěj flákat a chlastat v šedý zóně na okraji společnosti, ale i neuvěřitelně správně postavený prostředí pro ty, kteří si chtěj vyzkoušet, jaký je to stát na vlastních nohách skrze jakoukoli vlastní tvorbu nebo jinou sociální aktivitu. Na rozdíl od školy se jedná ale už o reálný prostředí. Skutečnost se skutečnou interakcí a se skutečným publikem. Učil jsem se přežít s málem a neuhnout z představ o tom, co a jak dělat. Učil jsem se držet hubu a makat, prosadit si názor, kreslit, udržet oheň ve zrezlejch kamnech, získat si důvěru ostatních, psát rap, organizovat divadlo, film a koncerty. Elektřinu jsme kradli z lampy jako toulaví psi kradou žrádlo. V létě to znamenalo celej den pracovat rukama, číst nebo mluvit. Ale všechno, co potřebuje energii ze sítě, ožívalo v jednom výkřiku až ve chvíli, kdy zablikaly i aleje lamp. Naivní představa, že ve squatu naleznu lepší společnost, než je ona velká rozbředlá bytost, která má za největší noční můru prázdnou lednici, vzala postupně za svý. Člověk je jenom jeden. Každej z nás je pitomec i dítě hvězd zároveň. Přesto považuju za velmi smutný, že Ladronka byla v roce 2000 nasilně vyklizená, podobně jako všichni její ostatní předchůdci i následovníci. Jak se v historii mnohokrát potvrdilo, alternativní kultura je zdrojem podstatný inspirace i pro tu oficiální, etablovanou část společnosti. Nechávejme tedy někde stranou, v opuštěných domech či jinde, rozvíjet svobodomyslný a nezkrotný povahy. To bývají totiž ti, kteří pro společnost pracujou nejpoctivěji.


    Komentáře k článku: Ladronka 518

    1. Tomáš Kotajný

      Profilový obrázek

      Dobry clanek.
      Uz v r. 1996, kdy jsme se tam byli poprve podivat, tak bylo jasne, ze je to tam dost v klidu. Dobre misto, hlavne ale vse bylo v lidech, co tam zili – vetsina z nich urcite nebyli podrazaci. Mozna vsichni. Nevim. Proste ti kteri tam rozhodovali o vecech tak meli v hlave. Jinak samozrejme hlavne super muzika. Inspirativni misto.

      04.01.2014 (14.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,