cestu Anglie ke sjednocenému království, jak říká Martin Hilský. Jinak řečeno: jsou spolutvůrci dějin.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Labyrint světa a ráj biče

    Před jistou dobu jsem měl v tomto časopise – v Dědově míse – příležitost napsat, že vrcholem politického divadla jsou pro mne Shakespearovy „královské historické hry“, neboť předvádějí chování a jednání lidí jako aktivních účastníků zápasu o konkrétní uspořádání společnosti, státu; zachycují cestu Anglie ke sjednocenému království, jak říká Martin Hilský. Jinak řečeno: jsou spolutvůrci dějin. Myslím, že tento pohled na činnost jednotlivců, individualit ve společnosti je tradicí evropského divadla. V našem divadle minulého století tuto tradici na bázi „modelové hry“ prodloužily a scénickým tvarem proměnily „modelové hry“ Václava Havla, z nichž Zahradní slavnost si uchovává a zřejmě nadále uchová postavení zakladatelské. Tím netvrdím, že politické divadlo nemůže být i jiné. Třeba takové, které těží z aktuálních politických událostí, jež předvádí v satirické rovině, již není třeba formovat, neboť aféry a kauzy našeho politického života jsou takové už svou holou syrovou podobou.

    Zuzana Onufráková a Richard Fiala v inscenaci hry Romana Sikory Zpověď masochisty foto Ivana Tačíková

    Zpověď masochisty Romana Sikory se svým pojetím politického divadla hlásí k oné evropské tradici, již jsem zmínil na počátku. Činí to zajisté způsobem odpovídajícím dnešnímu stavu psaní literatury pro divadlo. Podmínkou působivosti, funkce a koneckonců smyslu politického divadla vůbec je nepochybně být ve všech směrech – včetně tvaru – svrchovaně současný, neboť svého diváka toto divadlo získává a přitahuje sdělením, jež se naléhavě a bezprostředně dotýká otázek jeho existence v aktuálním světě. Ten pojem aktuální svět má tu dvojí význam. Poukazuje k naléhavým konkrétním otázkám a problémům přítomnosti i k určitému chápání (a tvoření) narativního literárního díla, jež odpovídá této naší době. Můžeme ji spolu s různými autoritami nazývat všelijak, ale nejspíše se shodneme na době postmoderní a snad i na postmodernismu jako kulturním a uměleckém směru, jenž dnes v našem divadle představuje nekonvenční alternativu a u části divadelní veřejnosti slaví úspěchy a dobývá půdu pro své postupy. Je mnohými pokládán za nejlepší možnost, jak vyslovit cosi podstatného právě o postmoderní době, a tak nabídnout divákům patřičně přitažlivé zážitky. Do této kategorie spadají i narativní literární díla pro divadlo, jež vytvářejí zvláštní jsoucna, entity – prostě narativní světy, v nichž se skutečnost stýká s fikcí na základě vyprávění. Tyhle světy jsou založené jazykově, což jim dává specifickou strukturu. Sikorův text pojmem „zpověď“ v názvu zřetelně vypovídá o tom, že se tu někdo bude z něčeho vyznávat, což je prakticky vždycky založeno na verbálním vyjádření. Tak vzniká příběh – což je podle Lubomíra Doležela definující vlastnost narativu – vyprávějící o tom, jak Pan M. hledal ponižování, bolest a utrpení jako svou největší rozkoš a potěšení. Pan M. mluví v první osobě o sobě, ale jeho příběh zároveň vyžaduje určité podmínky, za nichž se vůbec může stát, odehrát. První podmínkou je vznik fikčního světa. K tomu slouží i zavedení umělých, řečových aktů, jež hned od počátku utvářejí rozdíl mezi fikčním a aktuálním světem. Pan M. hovoří zcela nepřirozeně, ale fungují tu i jiné podoby jazyka, jež se podílí na vytváření faktů fikčního světa. Je to třeba „Příběh rákosky“ převzatý z webu bdsm.cz, jenž obsahuje „bondage (svazování), disciplínu, masochismus, sadimus i něžné erotické hrátky“ a jehož autorem je „antropomorfní kůň Altair“. (Podobně je z wikipedie přejat popis tonfy a její funkce.) Ostatně vzápětí tenhle kůň ve školáckých verších přednese svůj „životní epos“. To všechno je součástí narativu, jenž realizuje fikční svět. V tomto typu narativní literatury pro divadlo není možné odlišovat hlavní a vedlejší text, protože každé slovo v jakékoliv rovině a poloze je součástí narativu jako tvorby prostupnosti fikčního a aktuálního světa.

    Fikční světy jsou samozřejmě ze světa aktuálního přístupné, tušíme mezi nimi hlubší souvislosti. Autoři ostatně při tvoření fikčního světa čerpají z aktuálního světa mnoho a mnoho podnětů v různých polohách a rovinách. To platí i o Sikorově textu, bez četných „reálných faktů“ by jeho političnost nebyla, neboť skrze ně vstupujeme do naší sociální, ekonomické a politické přítomnosti se všemi jejími negativními průvodními jevy, k nimž se text staví ostře kriticky. Mezi oběma světy existuje ovšem hranice a materiál z reálného světa musí projít principiální proměnou; musí se stát sémiotickým kanálem, jenž umožňuje a zaručuje oboustranné spojení. Ve Zpovědi masochisty je – jak bylo už řečeno – řada více nebo méně patrných rysů, jež tuto změnu chtějí uskutečnit. Zásadní je ovšem ten, kdy se Pan M. rozhodne stát obětí, najít vrcholnou bolestivou slast v chování a jednání, které jej učiní nadšeným nevolníkem, výkonným strojem-rabem mechanismu, jenž nemá jiný cíl než vrcholným a mučivým sebeobětováním potvrzovat a upevňovat vládu a moc globálního. To je labyrint světa a ráj biče Pana M. – jak zní podtitul Sikorova textu. Rozhodování a jednání této individuality jsou pro čtenáře, respektive diváka Sikorovy hry podnětem k tomu, aby rekonstruoval její fiktivní svět v rovině mentálního obrazu, jejž může učinit svou životní zkušeností, stejně jako je jí svět aktuální. Je to politikum, jež připomíná politikum Shakespearových „královských“ her; koneckonců nikoliv náhodou v nich kdysi Kott našel dokonalý obraz mechanismu moci.

    Bylo by jistě zpozdilé tvrdit, že Zpověď masochisty je textem, který stojí na principech dramatických v tradičním konvenčním duchu. Je však důkazem, že určité principy, na nichž vznikla a existovala evropská dramatická kultura, neztrácejí svou váhu a mohou přispět k průniku divadla do oblastí, v nichž politika neúprosně ovlivňuje životy lidí. Je to slovo do úvah o současných cestách a možnostech naší literatury pro divadlo – a tím jistě i o systému celého divadla.


    Komentáře k článku: Labyrint světa a ráj biče

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,