Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 3)

    Troufnout si znovu – po Korespondenci V + W Jana Mikuláška, kterou s Dorou Viceníkovou a Petrem Štědroněm přenesli z brněnské Reduty do Divadla Na zábradlí a na repertoáru je už deset let – rozkrýt životní deziluze druhé půle životů protagonistů Osvobozeného divadla chtělo pořádný kus odvahy. Našel ji Pavel Jurda s režisérem Martinem Františákem a výsledek představili ve Studiu Švandova divadla jako Hadry, kosti, kůže.

    Foto z inscenace Hadry, kosti, kůže. Foto J. P. Kříž

    Chtějí-li divadelníci ukázat naděje, vzestupy a pády, společenský marasmus, nízkost, záludnost a nelidskost režimů ovládajících český prostor, stávají se Voskovec s Werichem takřka ideálním materiálem. Zejména pro vykreslení obrazu kontrastů osobních zásad i selhání v realitě meziválečné slávy, obrazů deziluze z češství z důvodů nacionalistické nenávisti proti vlastní inteligenci a intelektuální elitě. Od druhé republiky až po naše časy.

    Zapomněli jsme na Holana

    A to byly ještě jejich osudy selankou proti životní pouti Werichova souseda z přízemí vily na Kampě – básníka Vladimíra Holana. V tom domě v minulosti žili holandský koželuh Engel, „modrý abbé“ Josef Dobrovský ve službách hraběte Nostice, památkář Zdeněk Wirth, za druhé světové války Němka Huberta se dvěma Korejci, Hanem a Kimem, a po ní pár let i Voskovec. Nemilosrdný – ale spíš vlastně dnešní nekulturní čas – Holana velice nespravedlivě odsouvá k zapomnění. Zeptejte se mne na nejmilejší básníky a vysypu z rukávu bez váhání: Halas, Holan, Hrubín, Nezval, Skácel. Teprve pak si vzpomenu i na Seiferta…

    Foto z inscece Hadry, kosti, kůže. Foto J. P. Kříž

    Holan žil z nich život nejtrnitější: Poblázněn osvobozením jako skoro všichni, brzy po pětačtyřicátém vystřízlivěl, ba dokonce našel sílu nečekat, až ho vyloučí, a komunistickou stranu zavrhl sám. I tak se odsoudil k existenčnímu živoření, k alkoholismu, a vyčítal si pak, že to on může za mentální postižení dcery, která skončila v ústavu.

    Kratičké vydechnutí pražského jara stačilo, aby „panstvo nahoře“, míněno Wericha, dohnal s titulem národní umělec. V normalizační represi už se ututlalo, že v roce 1969 Holana nominovali na Nobelovu cenu, kterou tehdy nakonec obdržel Samuel Beckett.

    Na chybu v tištěném programu k inscenaci, nazvané podle stejnojmenného Holanova souboru próz, upozorňuji: Na rozdíl od Wericha Holan sebral odvahu a jako opravdu jeden z mála národních umělců nesignoval v Národním divadle Antichartu. Ne však s Jaroslavem Seifertem. Ten ji podepisovat nemusel. Byl signatářem Charty 77.

    S Werichem toho měl Holan společného pramálo, snad alespoň roky narození a úmrtí.

    Oba se narodili v roce 1905, Jan o sedm měsíců dřív. Oba zemřeli v roce 1980, Vladimír tentokrát předběhl Jana na den přesně o sedm úplňků. To už ale ve Werichově vile dávno nebydlel.

    Foto z inscenace Hadry, kosti, kůže. Foto J. P. Kříž

    Werichovy a Holanovy texty jsou značně rozdílné. Ironie a slovní ekvilibristika nabitá moudrou jedovatostí stojí proti meditativnosti, místy až mystičnosti a významové abstrakci, u obou oscilace od levičáckého poblouznění až k deziluzi z komunismu od chvíle rozpoznání jeho represívní a imperiální podstaty, což Jana přivedlo k depresivním stavům rezignovanosti, zmarněnosti a Vladimíra k návratu ke katolicismu a k drogové sebedestrukci.

    Herecky nabitý příběh

    Pavel Jurda oba lidské protiklady vyjádřené jejich tvorbou dokázal spojit do kompatibilní výpovědi o atmosféře v Praze a celé zemi nejprve na přelomu čtyřicátých a padesátých let a potom s úderem tuhé normalizace o dvacet let později. Jako závan svěžího vánku, i když Amerikou bez kamaráda také v podstatě zklamaného Werichova dvojčete, zaznívají výzvy a komentáře Jiřího Voskovce, stále víc tlumené takřka trvalým odloučením.

    Františák měl velké štěstí při výběru představitelů ústřední dvojice. Wericha s původním klaunským líčením ze začátků Osvobozeného divadla představuje typově příbuzný Miroslav Hanuš nikoli nápodobou, nýbrž spíš jakoby v tragickém odkazu mimiky, gest a gagů osiřelého komika mezi mlýnskými kameny podivínského souseda, hysterické Zdeničky a kumštu (zejména toho v nekonečných pokusech svobodného) drceného totalitním režimem. Ano, k osvobození ducha se Werich po válce celou třetinu století marně pokoušel vrátit i za cenu ústupků až k hranici několika osobních selhání.

    Foto z inscenace Hadry, kosti, kůže. Foto: J. P. Kříž

    Vykreslit Holana je složitější. Ačkoli ho ovládali běsové, rozervanost nad dcerou s Downovým syndromem, existenční nejistota hraničící často s hladem, dominantním rysem jeho osobnosti byla kultivovanost a noblesa. Pohrdal strastmi, kompromisy nesnášel. Inscenátoři Lubošem Veselým akcentovali jeho nouzi a zároveň pohrdání milodary, za které považoval i drobty z Werichova blahobytem se prohýbajícího stolu a jeho pomoc při řešení dostupných existenčních odpustků.

    Za řeč stojí ženy, které oba umělce obklopovaly. Zdenu Werichovou hraje Andrea Buršová v polohách její psychické labilnosti a žárlivosti vedoucích k postupnému rozpadu manželství. Věru Holanovou Bohdana Pavlíková jako spolutrpitelku stojící za svým mužem v těžkých chvílích nuzoty a křivd. Dcery obou představuje Denisa Barešová. Janu Werichovou vykresluje coby sebedůvěru postrádající herečku, vedle velkého otce, zakomplexovanou pocitem netalentovanosti, Kateřinu Holanovou s citem pro etické hranice jako od dětství těžce postiženou a zmarněnou bytost, pro básníka příčinu velké bolesti.

    Ostatní postavy se příběhem domu na Kampě míhají jak duchové, přízraky a stíny. Například abbé Josef Dobrovský Jana Mansfelda je spiritus agens i genius loci, inspirace. Werich i Holan věřili, že ve vile přebývá s nimi. Občas se mihne i Voskovec Matěje Anděla jako memento lepších časů kdysi doma, nyní až za velkou louží. Jan Grundman – Firjubin – zastupuje na scéně vše zákeřné, potměšilé, velkohubé, bratrské, chlastací a uzurpátorské, protože ruské, co ovlivňovalo a ujařmovalo východní a střední Evropu ve druhé polovině divného století.

    Torpéda připravit

    Znamenitě vyřešila scénu Eva Jiřikovská. Vila je prostorem spíše stísněným a pohyb v jejích bytech je ještě znesnadněn šikmami směřujícími na levou a pravou stranu hracího prostoru, ne jako obvykle od horizontu k portálu. Vlastně – lidé na šikmé ploše. Oba v jednom prostoru, první dolů zadupaný výsostný básník, který svědomí nikdy nezradil, druhý, ten nad ním, největší herec – režimem korumpovaný, vzdorující, ale také ničený až k sebezatracování… Průlezy místo dveří, žití v napětí a nejistotě. S celkem scény korespondují i kostýmy. Fantaskní v případě abbého Dobrovského, švihácky civilní u Wericha a Voskovce, děsivě uniformní v případě Firjubina, čistotně bezdomovecké u Holana, posmutněle neosobní, tmavé šaty u Zdeny, Věry a dcer…

    Za pozornost stojí hudba Ivana Achera. Přesně vystihuje imprese příběhu, dokáže předznamenat i následující depresi. Ve zvlášť exponovaných výstupech, v momentech emočně napjatých k explozi a v tragických chvílích, v nichž osobnosti, ale i česká kultura dostávají na frak přičiněním buranů, sadistů a tupých slouhů moci, nesou se nad vším tóny melodie takřka velebné v interpretaci Terezy Marečkové. Stejně dobře, jen na menším prostoru, zpívají i Andrea Buršová a Bohdana Pavlíková.

    Hadry, kosti, kůže jsou ve chvílích nových hrozících deziluzí a zmaru připomínkou velké síly a nevyvratitelnosti nadějí. Člověk, ačkoli nakonec uondán a usmýkán, prohrává jen zdánlivě. Zůstává po něm dílo. Jak se ukazuje, posilovalo stejně tak před půl stoletím jako – už zase – dnes.

    V roce 2013 fascinovala Prahu Korespondence V +W z jižní Moravy (hraje se u Vltavy dodnes). Při pohledu na tvůrčí tým – pro změnu ve Švandově divadle – se situace tak trochu opakuje. Jeho osobnosti včetně herecké družiny pocházejí z Brna, z Hradiště, Zlína, Hradce, Ostravy, ze Šumperka, režisér působil dokonce v Karolince v Javorníkách, to je hřeben až za Beskydami. A všichni dnes září v plné síle v Praze…

    Švandovo divadlo, PrahaPavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan:Hadry, kosti, kůže. Inscenační úprava a režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Světová premiéra 21. září 2019 ve Studiu Švandova divadla.

    Hodnocení: 100%


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 3)

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Jan Werich
      dostal titul národní umělec v roce 1963, nikoli během tzv. pražského jara.

      07.10.2019 (9.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jiří P. Kříž

      Profilový obrázek

      Děkuji Martinu J. Švejdovi za pozorné čtení.
      Chyba vznikla při redakční úpravě a krácení. Změnily význam souvětí. Autorská verze textu zní takto: „Kratičké vydechnutí pražského jara stačilo, aby „panstvo nahoře“, míněno Wericha, dohnal (zamlčený podmět Holan, jmenovaný o několik řádků výše, poznámka JPK) s titulem národní umělec. Po vpádu bratrských tanků však vycházely jeho básně a texty prakticky jen v cizině. V normalizační represi už se ututlalo, že v roce 1969 ho nominovali na Nobelovu cenu, kterou tehdy nakonec obdržel Samuel Beckett.“

      07.10.2019 (10.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. DN

      Profilový obrázek

      Za nepřenost v rodu podmětu
      se omlouváme, ale Jiří někdy píše tak zaumně, že je těžké mu rozumět. Znění textu opravujeme z: „dohnalo“ na „dohnal“.
      Větu „Po vpádu bratrských tanků však vycházely jeho básně a texty prakticky jen v cizině.“ jsme vypustili, neb díky Vladimíru Justlovi vycházely u nás v letech 1965 – 1988 v edici Odeon pečlivě editované svazky Holanova díla.

      07.10.2019 (11.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,