Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritika, nebo píárko? aneb Hamlet tahající za nitky

    Strana 9 letošního osmého čísla DN je označena jako KRITIKA. S čestnou výjimkou kratší, ale regulérně kritické stati Josefa Hermana o Divadle ABC Výstup na čertovu stěnu nechápu ovšem proč.

    Většinu strany vyplňují řádky, jež  mají s kritickým myšlením máloco společného: jsou svým nadneseným slovníkem, plným nekritických, až fanouškovsky obdivných superlativů, k nerozeznání od typického „píár“ žánru. V poněkud menší míře to platí o stati Já, Francois Villon, prokletý básník lásky a života (už ten kýčovitý podtitul by chudák Francois těžko kdy o sobě vyslovil!), věnované Divadelní společnosti Jana Hrušínského (Lenka Šaldová), a naopak v plné míře to lze konstatovat o klišovité  propagaci několikrát ohřívaného shakespearovského opusu Janka Ledeckého  Princ dánský na pražské Broadwayi (Ondřej Doubrava). Ale i v prvé stati jsme občas na rozpacích, zda čteme o Villonovi (který se zaváže bojovat proti královské zvůli a bezpráví a ctít jen Boha) nebo o Mirkovi Dušínovi: Villon je kluk, který se prostě jen odmítá klanět autoritám…je prostě opravdový, žádné pozérství. O jeho údajném protějšku Petru Vackovi, ať hraje postavu vtipkující či směšnou, se vůbec nedozvíme, co vlastně v inscenaci hraje. Muzikál se hraje sice bez orchestru (že by přece jen drobná chybička? Ó nikoli, čtěte dál), ale nahrávka je dostatečně živá, takže inscenaci nijak nebrzdí. Myslel jsem dosud, že hudba je buď v muzikálech provozována živě, nebo z nahrávky, ale vyšší dialektická jednota protikladů živá nahrávka (která nebrzdí) je pro mne objevem Ale čteme tu i nabubřelejší věty, např. o textech Pavla Vrby, dikcí, veršovou strukturou, rýmy, slovníkem, obrazotvorností prý obdivuhodně přesně villonovských –  prázdnou bublinu těchto slov propíchne nechtíc sama autorka. A to svou  – zjevně obdivnou – závěrečnou citací školsky křečovitého dvojverší o svobodě: Svoboda je drahá věc  / není na ní v světě klec. Opravdu, druhý Villon!.

    Daleko hůře je u Ondřeje Doubravy. Je až obdivuhodné, s jak mizivou slovní zásobou lze se dnes dostat na stránky odborného média, a zde vyprodukovat krkolomnou ódu na nejdokonalejší z vyexpedovaných muzikálů, rozuměj Ledeckého adaptaci Hamleta, která  po neustálém dramaturgickém vylepšování je prakticky bezchybná (!), neboť prošla zásadní transformací, nic zásadního v ní již nechybí, dokonce Hamlet tu zpívá  zásadní monolog Být nebýt v hitovém kabátku. Je-li něco na dvaceti řádcích hned 3 x zásadní, není zásadní vůbec nic (snad pouze autorova slovesná nemohoucnost). Bude-li autor chtít, pošlu mu manuál, který jsem na fakultě vypracoval na semináři 1.ročníku, obsahující celkem 31 synonym pro nadužívaný pojem zásadní: každé z těchto synonym přitom vyjadřuje nějakou zpřesňující, adekvátnější nuanci sémanticky zcela vyprázdněného pojmu. Horší je, že autor prozrazuje na sebe truchlivou neschopnost popsat herecký výkon: Rosencrantz a Guildenstern jsou prý úlitbou teatrologům, suverénní Václav Noid Bárta v titulní roli doslova  každým gestem účinně tahá za nitky (?), zatímco jeho životní partnerka Eliška Bočková se s partem Ofélie navzdory malých zkušenostem vyrovnala se ctí. Recenzovanou verzi z Divadla Broadwayi jsem sice neviděl,  současnou progresi světové koncepce režiséra Roberta Johansona jsem viděl ještě v Kalichu (2008), ale i tak myslím mohu říci: ten, kdo se na rozdíl od Ofélie se svým partem se ctí nevyrovnal, je recenzent.      


    Komentáře k článku: Kritika, nebo píárko? aneb Hamlet tahající za nitky

    1. Jaroslav Brunner

      Profilový obrázek

      Pokud se někomu
      takové „nekolegiální“ výpady nelíbí, tak upozorňuji, že se jich dopouštěli i Šalda a Václav Černý.

      09.05.2012 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Vladimíre,
      dík za zápočet z kritiky. Ode mne ho ale nečekej:

      1. Jestli se chci k nějaké inscenaci vyjádřit, napíšu recenzi. Nikoli rozklad, v čem se někdo jiný mýlí, když kritiku napsal jinak, než bych napsal já! V umění neexistuje jediná pravda a jediný názor. Jenže ty opakovaně mistruješ jiné, jak se jim mohlo líbit něco, co se tobě nelíbilo, nebo hůř, líbit by nemohlo, protože sotva viděls Hamleta nebo Villona.

      2. Taky proč bys chodil na představení, když si, jako obvykle, vystačíš s dokolečka omílaným dogmatem: v komerčních divadlech nemůže nic dobrého vzniknout, ergo chválit je nemůže být než „píárko“. Odsoudíš, a nevíš co! Je to unfair a urážlivé nejen vůči haněným kritikům, ale i vůči všem kumštýřům, kteří zmíněné inscenace stvořili.

      3. Cituješ Lenku Šaldovou: „nahrávka je dostatečně živá“, abys vzápětí sám vyrobíl spojení „živá nahrávka“, podsunul ho autorce a vysmál se jí. Jako kdyby policajt zatýkanému šoupnul do kapsy drogy. Podvádíš. Čím jsou věty o villonovské dikci textů Pavla Vrby nabubřelé nedokazuješ, jen vykřikuješ. Tak se dá zesměšnit cokoli: co se třeba pobavit tvými tirádami o opusech Zdenka Plachého?

      4. Když jsme u citací – ctí skutečných kritiků (i jejich kritiků) je přesnost. Tys zkomolil jméno Elišky Bučkové na Bočkovou a poškodil text „navzdory malých zkušenostem“, v recenzi je obé správně.

      5. Píšeš „my“, nikoli „já“, v tom to možná bude.

      6. Sešli bychom se na jediném, a sice na formulačních a argumentačních neobratnostech Ondřeje Doubravy, chybí mu potřebné školení a zkušenosti, ale zná materii, o které píše, poctivě se angažuje v oblasti, kterou ty opovrhuješ, a neschovává se za ideologické všepravdy. Nepodvádí! Proto ho tiskneme a časem snad vyučíme. Beru neobratnosti recenze Hamleta zčásti na sebe: normálně bych s autorem na textu ještě pracoval, ale chtěl jsem recenzi vydat rychle, než zhruba měsíční uvádění Hamleta skončí. Byla to chyba. Jestli tvé manuály někdy někomu pomohou stát se kritikem, vzdělaným, eticky převyšujícím svého učitele, má v DN dveře otevřené.

      10.05.2012 (1.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Diskutujme a přeme se
      o povaze kritických textů, chcete-li, nic proti tomu, ale prosím neargumentujme zjevnými překlepy. Tedy bod 4 z Hermanovy odpovědi bych z diskuse vyňal, jde o jasné a nezáměrné Justovo překlepnutí (mám pro to pochopení, sám se jich dopouštím nepřeberně), které – kdyby prošel jeho dopis korektornou – by vychytila redakce ještě před publikováním. Internet (i tyto debaty) je v tomto zrádný. Justův dopis jsme publikovali hned, bez jakýchkoli zásahů do něj ve snaze podpořit aktuálnost. Čas se zkracuje a publikování textů je dnes nahatější než dřív. Proto i tolerance k zjevným – nechtěným – přepisům by měla být větší. To se ale už netýká bodu 3 a 6. Tam jde o jasný Justův záměr poukázat na – podle něj – nedostatky v recenzích a souhlasím s Hermanovým bodem 3, že Lence Šaldové podsouvá něco, co vůbec nenapsala ani nemyslela.

      10.05.2012 (12.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      S takto osobně,
      žlučovitě vedenou reakcí nemá cenu polemizovat, a toto jsou mé poslední řádky k tématu. Rozčilení není program. Jen čtyři věcné opravy omylů, jež zuřivý rytíř – obránce cti napadené dámy přehlédl.
      1) Hamleta v dané „americké“ úpravě jen s drobnými změnami obsazení jsem viděl ještě v Kalichu,(2008) a také to mám v textu: že jsem to neviděl je buď Hermanova vědomá lež, nebo můj text nedočetl.
      2) Herman si však nevšiml, že jsem nehodnotil vůbec úroveň inscenací, ale jejich recenzí, a to vůbec ne jejich názor na inscenace, jak mi podsouvá, nýbrž jen neschopnost jej odborně a věcně zargumentovat, tedy jejich formulační slovesnou ubohost, frázovitost, nekonkrétnost a fatální záměnu žánru recenze za reklamu, to vše s mnohými doklady (např. citát z ubohého Vrbova textu, kterým sama ve finále recenzentka dokládá jeho údajnou villonovskou kongenialitu, je myslím výmluvným dokladem nabubřelosti jejích superlativů)
      3) Poukaz na Plachého je typickou ukázkou demagogie typu – Proč u vás v Moskvě nejezdí výtahy? – A proč vy v USA lynčujete černochy? – Kdybych chtěl postupovat stejně, tj,.nikoli ad rem, ale ad personam, napsal bych cosi na téma „čemu se v mládí naučíš…“. Ale bylo by to laciné, jen tím chci hyperbolicky demonstrovat scestnost Josefova vedení polemiky, a doufat, že od této metody osobního napadání příště upustí.
      4) Text jsem posílal do tištěných DN (neboť reaguje na příspěvky v tištěných DN, a polemizovat se má vždy na místě činu), kde bylo lze předpokládat, že redakce opraví eventuální překlepy (kdo je nikdy neudělal, ať hodí kamenem, sám jsem jako šéfredaktor DN běžně opravoval podobné překlepy téměř u všech textů, včetně Hermanových). Nemohu zato, že text k Hermanovi dorazil bez mého vědomí v nezredigované podobě, tedy i s dvěma překlepy, které nic nemění na meritu mé kritiky.

      P.S. Lenku Š. cituji správně („nahrávka je dostatečně živá“), žádnou drogu jí tedy nepodsouvám, to je jen další demagogie J.H., pouze jsem si dovolil polemizovat – s nárokem na omyl, nikoli na podraz! – se spojením „živá“ a „nahrávka“.

      10.05.2012 (12.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Josef Herman

      Josef Herman

      Vladimíre,
      ad personam místo ad rem jsi začal polemizovat ty. Tedy:
      1. Vyjadřuješ se k Hamletovi 2012, když jsi viděl Hamleta 2008. A Villona neviděls. Přesto mě osočíš, že jsem něco nedočetl nebo že lžu, místo abys přiznal, žes inkriminované inscenace neviděl, a omluvil se za to, žes nepřímo odsoudil i je samé. Kdo tady lže?
      2. Neobhajoval jsem čárku z napadených textů, to přísluší jen jejich autorům. Kdybys napsal, že to či ono vidíš jinak, se znalostí věci samozřejmě, ani neceknu, možná přidám do debaty svůj názor. A možná bychom se v konkrétních názorech v lecčems sešli, protože asi oba budeme mít jiné názorové zázemí než Ondřej Doubrava – no a co? I on má právo napsat, co si myslí. Mimochodem, sám jsem zvažoval, že na Hamleta zajdu a napíšu o něm ještě sám – a to jsem ho před lety viděl tuším dvakrát nebo třikrát.
      3. Prostě nepřeváděj debatu jinam, nech personálních podpásovek typu obhajoby dámy: napadl jsem tvůj způsob polemiky! A přišil jsem tak hrubou záplatu, jakou zasloužíš. Hlavně tvrdím, že místo napadání jiných máš dojít do divadla a vyargumentovat svůj názor – je na čtenářích, jestli se přikloní k tobě nebo k někomu jinému, nebo k nikomu. Tak vypadá seriózní debata o kumštu, protože je o kumštu samém, případně o názorech na něj, ne o autorech názorů.
      4. Nezargumentovals nic – copak jeden vytržený citát z textu muzikálu o nějakých 60 stranách tě opravňuje tvrdit, že Vrbův text je ubohý? Nepřijde ti ubohá tvoje argumentace?
      5. Plachého jsem zmínil jen proto, abych ti připomněl, že nikdo není neomylný.
      6. Napsal bys na téma „čemu se v mládí naučíš…“ – to vyhrožuješ? Že se mám bát? To není můj obor, natož se klanět.
      7. Nechme stranou překlepy a omyly, nikdo nejsme neomylný, to je pravda. I když pokud píšu zasláno, nepředpokládám, že text bude někdo redigovat, dokonce kontrolovat chybně uvedená jména.
      8. Polemiky se mají vést rovnou, proto jsme se rozhodli umístnit je na internet, v tištěných novinách jsou neohrabané a zbytečně zabírají místo. Otiskl by se tvůj názor, v dalším čísle můj názor, v dalším zase tvůj, pak by přišly prázdniny – tady jsme to stihli za pár hodin.

      10.05.2012 (13.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Kolegové,
      nerad si ohřívám vlastní polévku, ale nedá mi to. Vzpomeňte si, prosím, že už dávno jsme se shodli na tom, že spojení zhlédnout (vidět, navštívit) inscenaci je podobný nesmysl jako navštívit scénář nebo slyšet partituru (každé srovnání kulhá, omlouvám se). Vidět či zhlédnout je možno pouze a jenom PŘEDSTAVENÍ! Inscenace je jedna, představení je tolik, kolik je repríz.
      Nechybujte, prosím, v tom, co jsme standardně vyžadovali od studentů (jestli se to už dneska na KDV FFUK nevyžaduje, tím hůř)!

      10.05.2012 (14.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Když, Petře,
      vono je to občas dost neobratné a působí to přespříliš cizelovaně psát „viděl jsem představení inscenace XYZ“. Jako redaktor a občasný diskutér i jinde vím, že je lepší spolehnout se – třeba právě v diskusi – na jasné „oba jsme zhlédli inscenaci XYZ“, čímž dávám najevo, že každý z nás zhlédl jiné představení téže inscenace XYZ. Kdybych chtěl být precizní (což je jistě dobré vyžadovat od studentů nebo ve vědecké práci), musel bych říct „zhlédli jsme jiná představení téže inscenace XYZ“, nebo – v případě Josefa Hermana by jeho bod 1 zněl: „Vyjadřuješ se k inscenaci Hamleta 2012, když jsi viděl představení inscenace Hamleta 2008. A představení inscenace Villona neviděls. Přesto mě osočíš, že jsem něco nedočetl nebo že lžu, místo abys přiznal, žes představení inkriminovaných inscenací neviděl, a omluvil se za to, žes nepřímo odsoudil i inscenace samé.“
      Není to totéž řečené ovšem kostrbatě, tedy jakýmsi zbytečně odbornickým ptydepe? Přesněji – rozumí každý původní větě? Myslím, že jo. A o to snad ve vášni slov a argumentů jde především.

      10.05.2012 (14.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Když já se obávám,
      že většina čtenářů si tento fakt, že totiž každý mluví o jiném představení, neuvědomuje. Berou to stejně, jako kdyby jindy (popř. jinde) viděli týž obraz, film, sochu, četli touž knížku. Ale on to může někdy být až diametrální rozdíl, stejně jako může být sakramentský rozdíl mezi dvěma koncerty téže kapely s týmž repertoárem. Znáš to: Jiná nálada účinkujících, jiné publikum, jiná temperatura, jiná situace, jiný kontakt.
      Proto je v divadelnictví běžné, že třeba inscenace, která doma uspěla skvěle, projde pak festivalem jako průměrná – před pár lety např. ostravský Strýček Váňa. Jedinečnost divadelního artefaktu jde natolik zásadním faktem divadelního specifika, že – po mém soudu – nikdy nebude dostatečně připomínána a zdůrazňována.

      10.05.2012 (16.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Rozumím, Petře,
      velmi. Dokonce jsem na to narážel v minulé diskusi kolem Mikuláškova Fausta, kdy jsem doporučoval chodit na jednu inscenaci nejméně dvakrát, abychom mohli fundovaně zobecnit své soudy. A současně si jsem vědom, že v praxi je to téměř nemožné.

      10.05.2012 (19.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Metakritika.
      Takové vypouklé zrcadlo českého divadelně – kritického prostředí…
      Vladimír Just napsal metakritiku dvou recenzí, které jsou po mém soudu nesouměřitelné. Zatímco Lence Šaldové by se daly seriózně vytknout dvě prakticky bezobsažná adjektiva („OBDIVUHODNĚ přesně villonovská“, „OHROMNÉ energii, která z jeviště plyne“), v případě Ondřeje Doubravy text svým množstvím klišovitých superlativů (s jen minimání argumentací) skutečně sugeruje P.R. článek. Po L. Šaldové se V. Just „vozí“, chytaje se marginalit a O. Doubravu poprávu kritizuje.
      Načež přichází replika Josefa Hermana. Se zcela mimoběžnými body č. 1 a č. 2 (bod č. 1 zpochybňuje metakritiku jako takovou, bod č. 2 hovoří o kritice samotných inscenací, nikoli zde vedené metakritice). V bodu č. 3 sice nejprve mluví k věci, ale v závěru se dopustí uhybného manévru ad personam („co se třeba pobavit tvými tirádami o opusech Zdenka Plachého?“). V bodu č. 4 se pro změnu zase on „vozí“ na V. Justovi.
      A tak dál. A tak podobně.
      Nehovořit k věci, ale na adresu píšící osoby. Chytat se marginalit. Neposlouchat, co druhý říká, ale „vést si svou“. Volit strategii „Nejlepší obranou je útok“. To jsou jen některé charakteristické rysy, které ze zdejších diskusí (či „diskusí“), myslím, vyvstávají.

      10.05.2012 (22.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Dobý večer všem diskutujícím,
      předem moc děkuji, že se o mém článku mluví, zejména když o něm mluví pan Vladimír Just, jehož si velmi vážím a rád mu odpovím, bude to rozsáhlejší, protože se svým způsobem chci obhájit. Ale jelikož všichni čteme mnohostránkové studie, snad to přežijete.

      Milý pane Juste,
      předem děkuji za věcné poznámky ke článku, máte pravdu, musím je po sobě minimálně dobře číst, většinou si na opakování slov dávám pozor.
      A teď pár vysvětlivek: než já začnu psát článek, kouknu se třeba k nám na Musical.cz na to, co si myslí diváci. A celkem mě ta kritika na Elišku Bučkovou, občas nepodloženou až štvala, ta slečna debutuje a viděl jsem i daleko horší debuty, tak proč nepřidal několik laskavých slov…
      K výtce se vsuvkou Rosencrantze a Guildensterna: zde je opravdu nutno zhlédnout představení inscenace, vůbec jsem neměl v úmyslu hodnotit je herecky, nebo to opravdu nejde. Narozdíl od jiných kritiků s vozíkem objíždím spousty tiskovek, a tudíž i ty hamletovské.
      Kdykoliv Janek Ledecký zmínil, že tedy konečně vložil tyto dva studenty, neb mu teatrologové říkali, že jsou pro děj podstatní, ačkoli autor byl jiného názoru (a já také). Nu, Janek se smál velmi potutelně a bylo vidět, že chystá nějakou kulišárnu. A ona přišla!! Fakt, byla tam!! Je to prostě až taková malá pomstička teatrologům, co Vám budu povídat, jakožto nedostudovaný teatrolog jsem se smál jak blázen, neb jsem přesně tohleto čekal. R a R tancují, sólíčka zpívají a pak umřou… zcela jinak. Mám rád, když vidím tvůrcům trošičku do hlavy.
      Nicméně s panem Hermanem máme domluvené setkání, kde si máme nejen o mých článcích (a já doufám, hlavně o zážitcích z divadla) popovídat, samozřejmě je má pan Herman možnost nepřijmout, pokud by byly extra hloupé, Hamleta mi napoprvé schválil, potom mi sice odepsal, že přeci jen redigoval, ale ta finální verze byla změněná minimálně. Logicky mě to neomlouvá a budu se snažit růst, byl jsem zvyklý psát trochu jinak, ale myslím, že do toho pomalu vplouvám, reakce pana Hermana tomu nasvědčují, je mi jasné, že mě ještě dost práce čeká, ale „mustr“ už mám. Ono také co o těch nekonečných návratech muzikálů pořád psát, na Hamletovi je aspoň znát progres. A takový Michael Kunze na muzikálu pracuje minimálně 4 – 5 let.

      Jsem rád za váš názor a teď mírně osobnější odstavec.
      To je škoda, že jsem na Divadelní vědě FF UK, kam jste mě sám spolupřijímal (myslím, že jsme si hezky spolu podebatovali o Semaforu, pravda, pak jsem se trochu zamotal na tom Hereckém paradoxu) nemohl zůstat, bohužel jsem po 3 dnech zjistil, že těch bariér a zátěže je na mě až příliš, přeci jen, bude mi za dva roky 30 a připadal jsem si tam šíleně nesamostatný. Zejména kvanta bariér na Akademii věd mě doslova šokovala, do výtahu se mimochodem nevejde ani úzký vozík. Finální rozhodnutí odejít vzniklo po Vaší přednášce o alternativních scénách, jak nás tam bylo asi 40, tak jsem si na dřevěné zahradní židličce bloknul záda, což už se mi asi pět let nestalo a už jsem prostě neměl sil další dny do školy jít.
      Pokud byste věděl o nějakých kurzech tvůrčího psaní, dramaturgických kurzech atd. budu jen rád. Uvažuji i o studiu na Masarykově univerzitě, neb tam jde Divadelní věda studovat dálkově, ale obávám se, že druhé přijímačky jsou nad mé síly a praxi (o níž budu psát níže) mi asi neuznají, což? Budu opravdu rád za jakoukoli pomoc, to ukončení studia mě velmi mrzí, ale v tu chvíli nešlo jinak, denní studium už pro mě není, paradoxně bych se musel divadla na tři roky spíš vzdát. (Ruzumíte dobře, můj cíl byl získat Bc., ale FF UK mě v podstatě velmi zklamala a na pomoc skvělých spolužáků, se kterými se stýkám, jsem se spoléhat nechtěl.) A tak jsem odevzdal daný papír a průkazy a byl jsem rád, že nemusím nikomu nic říkat. Kéž by to na FF UK šlo dálkově. Ještě jednou prosím, pokud máte jak pomoci, moc Vás prosím, napište mi například na ondrejdoubrava@gmail.com. Paradoxně se mi totiž povedlo to, co v oficiálních materiálech má být podle materiálů cílem bakalářského studia, a to „možná dramaturgická spolupráce na inscenaci“.
      Snažím se psát tak nějak lidsky, neboť se řídím sloganem Divadelních novin „pro divadelníky a jejich DIVÁKY“, zrovna u diváků a zrovna těch muzikálových mají DN pozici mírně rozvrklanou (respektive je téměř neberou v úvahu, od toho tu mají spoustu nadšeneckých projektů), tak proč ji trochu nevylepšit. Já mám Divadelní noviny a zejména pana Hermana moc rád (neb jsem si všiml, že také rád chválí, jako já, já divadlo miluju a v podstatě mu velmi nerad svým psaním ubližuju, jestli ono to není tím, že jsem spíš praktik), i proto jsem po krachu na FF UK sem poslal nesměle CVčko a jsem moc rád, že jsem tu šanci dostal.

      Připomenu pár údajů, spíš pro ostatní, jako jeden z důvodů, proč mám tu čest psát do DN: Nestydím se za to i díky svému handicapu (dětská mozková obrna), jsem v podstatě samouk a mám pouze střední vzdělání (Obchodní akademii (sic!), leč, hodlám se věnovat JEN MUZIKÁLU, činoherním dramaturgům do zelí nikdy lézt nechci. Mám výborného mentora, je jím sám Michael Prostějovský, je to člověk, co mi nesmírně věří a není zdaleka sám. Mám už totiž za sebou doslova obrovský divadelní debut – dramaturgicky jsem spolupracoval v Městském divadle Brno na světovém muzikálu „Little Shop of Horrors“ dvojice Alan Menken – Howard Ashman – v českém překladu Iva T. Havlů „Kvítek z horrroru“ – důkaz zde http://www.mdb.cz/inscenace/257-kvitek-z-horrroru/. A dělal jsem to právě proto, získal jsem důvěru dramaturgyně Kláry Latzkové, režiséra Petra Gazdíka a pana ředitele Stanislava Moši, prostě nepochybovali o tom, že na to mám a že to zvládnu, právě na základě pisálkovství předchozího. Já jsem jel na 150 procent, takže věřím, že jsem ten zápřah zvládl. Připadal jsem si platnější než jako kritik. A pan Herman mě osobně viděl, jak si jdu po premiéře pro kytičku. 🙂
      Hodnocení inscenace od kritiků a laiků nešlo pod 70%, spíš bylo kolem 80% i vyšší, Josef Herman dal hodnocení absolutní, vysoce hodnotili i mí odpůrci. Zkrátka debut jak hrom, to musíte uznat. Jsem si vědom toho, že jsem možná jediný, komu se to za těchto podmínek, které můžete považovat bez akademického titulu za nedostatečné, podařilo. I pan Prostějovský mi pogratuloval a to je pro mě víc než jakýkoli titul, když vaše inscenační dítě pochválí váš „učitel“. Srdečně Vás do Brna zvu, v příští sezóně ho snad ještě párkrát zahrajeme, pokud jste tedy neviděl únorové hostování v Divadle na Vinohradech. Další nabídky se rýsují, jde to pomalu.
      Já myslím, že to za své vzdělání považovat mohu, jelikož mi to zkoušení dalo opravdu hodně. Asi Vám udělám radost, jako dramaturg se cítím platnější a své místo vidím spíše tam.
      To je stejné jako u Vás, sám jste divadlo hrál, následně jste se více přiklonil k teorii. To je naprosto v pořádku. Nyní zde polemizujete o mých teoretických kritických schopnostech, které jsou ve Vašich očích možná až diletantské, já o nich polemizuji taktéž, ale je to pro mě cesta, jak se dostat k praxi. Netajím se tím.
      Stejně tak, když mám možnost, jezdím se podívat na muzikály do Německa či na londýnský West End. Přehled o dění a o oboru tedy mám, možná i víc než pár odborníků, byť vystudovaných (a že občas jsou v těch recenzích nesmysly, holt všichni chybujeme. Pokud chybuji pouze ve formulacích a nikoliv ve faktech a historii, která se snažím hlídat, je to pro mě dostatečné, krásné učené formulace jsou stejně k ničemu, ať se budete snažit, jak chcete, komplexní zážitek stejně nepopíšete, neb je divadlo neuchopitelné). Zeptám se: Dá mi totéž v muzikálovém oboru Divadelní věda? Dle mě nedá. Té praxe je tam zatraceně málo (a potom kritici vidí něco, co ve výsledku v díle být ani nemá, to mě vždy baví) a asi i proto bych se trápil. Na muzikálové přednášky, až zase budou, tak zajdu.
      Herec být bohužel nemůžu, já to ale potřebuji spojit, já bez praxe asi nebudu umět žít. A zrovna muzikál je obor, kde jeden titul zde může být jen jednou za deset let, a věřte, že jsou tituly, kvůli kterým bych byl ochoten školu přerušit nebo skončit (i když dálkové bych skloubil), zatímco Hamlet přimo od Shakespeara se bude hrát pořád. Já jsem to prostě díky tomu, že jsem měl určité zdravotní problémy a mám, vzdělání přeskočil (zatím) a s mladickým elánem a svou vlastní pílí a „samostudiem“ se vrhám splnit si svůj cíl zapsat se přímo do divadelních dějin, což už se i stalo, snad to bude pokračovat. Odpustíte mi to, prosím, že jsem tak troufalý??

      Zpátky k „Hamletovi“:
      Zeptám se, konfrontoval jste pak ve finále mou recenzi s muzikálovým kritickým žebříčkem? U Hamleta je známka 3,5, přijde Vám to též jako promo? Ne, to je známka pro poctivou inscenaci (a to jsem viděl jen premiéru, která údajně ve srovnání s reprízami za moc nestála). Stejnou známku jsem udělil i „Les Misérables – Bídníkům“ v GoJa Music Hall, které jsem ale hodnotil až napodruhé, neboť poprvé jsem je viděl značně neusazené a hodnotit okatě neusazenou inscenaci je prostě otrava. I zašel jsem si podruhé, už jsem si je i užil, ale pozor, Hamleta stále shledávám zajímavějšího a zábavnějšího. (Asi Les Misérables v Goje dostali toho nového kabátu málo a změny, až na skvělou novou orchestraci a svícení, mi přijdou spíše k horšímu). Předpokládám, že jste je také neviděl.
      Měl bych návrh, Hamlet se v září vrací na pár repríz, pojďme jej zhlédnout spolu, zvu Vás a potom si spolu dáme kafe (nebo co pijete) a podebatujeme, protože vím, že s Vámi je to fajn, neboť já se konfrontace nebojím. Vše na mé náklady. Budu rád, když tuto výzvu přijmete. Není to žádná truchlivá neschopnost, pletete se, ostatně měl jsem jen velmi omezený prostor. Navíc současnou progresi jste neviděl, takže si odporujete, ten Kalich byl jiný… ale dobrá, vyjadřujete se k mému pisálkovství a já to beru. Vážím si Vás i Vaší reakce a těším se, že se uvidíme. Na to kafe můžeme jít i jen tak, coby invalidní nestudující důchodce jsem dosti flexibilní.
      Ještě jednou moc děkuji za reakci a těším se na odpověď.

      V hluboké úctě

      Ondřej Doubrava

      P. S.: Stejně tak se rád uvidím s kýmkoli z diskutujících a těším se na debaty. Ono on-line jde napsat cokoli. A doufám, že můj otevřený dopis není příliš „teatrologicky radikální“. Vždyť jsem v podstatě stále jedním z vás, srdce ale bije spíš divadelnicky .

      10.05.2012 (22.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Švejdo,
      probral jste to velmi zdařile. Ta předchozí diskuse o Faustovi byla myslím vedena nejen na vyšší intelektuální úrovní, ale obešla se bez nešt’astných osobních urážek. Zvláště politováníhodný je výrok Josefa Hermana na adresu Vladimíra Justa, který odstartoval výměnu osobních osočování:
      „Cituješ Lenku Šaldovou: ‚nahrávka je dostatečně živá‘, abys vzápětí sám vyrobíl spojení „živá nahrávka“, podsunul ho autorce a vysmál se jí. Jako kdyby policajt zatýkanému šoupnul do kapsy drogy. Podvádíš.“
      Máte pravdu, Just se zde opírá o marginalii, ale jeho analýza výroku Šaldové je srozumitená a zásadně nic nezkresluje: jde prostě o významově poněkud nevhodné užití slova „živý“ v daném kontextu. Just snad zveličuje význam tohoto stylového omylu, ale rozhodně nejde o podvodný argument.
      Jsou to především redaktoři, kdo určují jak intelektuální obsah, tak míru slušnosti diskursu. Až dosud se to i-DN dost dařilo. V této polemice sestup do nižších sfér je patrný. Doufejme, že je to výjimka, tyhle věci dovedou být velmi nakažlivé.

      10.05.2012 (23.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Předpokládám, pane Doubravo,
      že jsme se na pražské KDV minuli, odcházel jsem v březnu 2007.
      K vašemu vyznání musím úvodem poznamenat, že na solidní vzdělání není pozdě. Sám jsem obsolvoval (1972) v osm a dvaceti a kolega Hyvnar byl ještě starší.
      Váš problém je po mém soudu v tom, že jste zamířil na nevhodnou školu, na vědeckou místo na uměleckou, na školu teorie a nikoli praxe. Je to u adeptů divadelní vědy problém dosti frekventovaný, např. ve svém ročníku jsem byl z dvanácti studentů jediný, kdo se ani jedinkrát nepokusil dostat na DAMU, ostatní to zkusili většinou víckrát. Nejméně polovina absolventů divadelních věd jsou, dle mých celoživotních zkušeností, zhrzení umělci (v životě jsem se o umění nepokusil a nelituji toho).
      Sám znovu a znovu zdůrazňujete touhu po praktické přípravě, její až nutkavou potřebu. Co jste ale, prosím, pohledával na katedře divadelní vědy, co jste si představoval? Že je to DAMU v bleděmodrém?
      Jak se mi jevíte, žádnou školu už nejspíš nedostudujete a už to asi ani není důležité. Měl byste si však ujasnit, že doby, kdy praktičtí divadelníci psali zároveň kritiky, jsou už dávno pryč (to snad mohl ještě F. X. Šalda psát dramata a zároveň kritiky na dramata druhých). Dnes je to evidentní konflikt zájmů a udivuje mě, že Vás na to kolega Herman neupozornil. Není prostě možné podílet se na produkcích (inscenacích) a zároveň psát kritiky o inscenacích druhých. Představte si, že by třeba Viewegh psal kritiku na knížku Petra Placáka, jak by to schytal, i kdyby byla napsána geniálně!
      Chcete-li být mužem praxe, a to zřejmě chcete, odstupte od kritické brázdy a ponechte ji těm, kterým praxe nevoní, jako jsem třeba já, nebo kterým vonět přestala, jako je třeba kolega Just. J. Herman ani L. Šaldová, pokud vím, také nikde nepřikládají ruku k dramaturgickému dílu. Vědí, že se to na kritika nesluší. (Lze to ovšem střídat: v době, kdy byl dramaturgem, Z. Hořínek kritiky nepsal. A vice versa.)

      11.05.2012 (5.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      děkuji za odpověď, je mi ctí, mluvit s ikonou teatrologie. Jak jsem v rozsáhlém příspěvku nastínil, za nástupem na Divadelní vědu byl spíše můj handicap, vozíčkář na DAMU asi moc fungovat nemůže, proto jsem se po letech váhání a částečného osamostatňování rozhodl ty přijímačky zkusit (mimochodem, s celkem hezkým bodovým ziskem). Navíc na Divadelní vědu na FF UK chodila stejně handicapovaná kamarádka, je na tom ještě hůř než já, nu, stejně má studium přerušené. Já jsem nastoupil v říjnu 2011, abych po týdnu odešel. Věřte, nejsem na to hrdý, ale denní studium by mě fyzicky dost zničilo, nad tím dálkovým v Brně i uvažuji. (Ano, jsem z Prahy, debutoval jsem v Brně, takže pendlovat zvyklý jsem a zvládl jsem to, no, bodejť by ne, když jsem prostě měl vytvořené podmínky.) Bohužel mi o dálkové variantě v Brně na Masarykově univerzitě z mých přátel nikdo neřekl (ačkoli kamarádka lituje, že do Brna nešla, pro vozíčkáře je to tam prý lepší), zařídil bych se asi dost jinak a nejspíš bych to i dostudoval. Na FF UK se vozík ani nevejde do učebny a ta Akademie věd na Florenci, to je teprv tragédie. 😉 A to jsem, prosím měl dlouholetý trénink z učebny 429, právě jsem si nabalil i to zkoušení, abych se připravil na „záhul“ studia, přípravu jsem nepodcenil. Ale bohužel mi to k ničemu nebylo, měl jsem si nechat ukázat i ostatní zkušebny, u případné Masarykovy univerzity to tak udělám. 🙂 Ale opravdu jsem se domů vracel na pokraji sil a kde bych měl vzít čas na domácí přípravu, případně i něco vidět, to jsem prostě nebyl schopen vyřešit, jsem totiž díky postižení mozku i poměrně unavitelný, když si potřebuju natáhnout záda, natáhnu si záda a tak.
      Nicméně si myslím, že by teorie a praxe šly skloubit (ostatně nejsem v tom názoru sám, stačilo by občas studentům vyjednat přístupy na zcela neveřejné zkoušky, aneb ještě s režisérem za stolečkem, podle několika rozhovorů se to příliš nepraktikuje a je to docela škoda. Pro začátek by to stačilo.).
      O částečném střetu zájmů vím, proto až budu „v branži“ dostatečně usazen a budu mít pravidelné nabídky třeba na jednu – dvě inscenace ročně, psát přestanu a věřte, že se na to dost těším. Náš projekt Musical.cz dělám zcela zdarma a honoráře z DN se mi hodí jako přivýdělek k důchodu. „Kvítek“ byl milá devítiměsíční „jednorázovka“. Zatím (bohužel), ale věřím, že něco brzy přijde.
      Víte, já mám ty střety zájmů dokonce dva díky příbuzenstvu, ale musím s tím žít. 🙂 Zatím to mám nastavené tak, že pokud hraje nebo bude hrát v muzikálu má mírně celebritní sestra (jako že už má dva velké za sebou), samozřejmě o něm nepíšu, stejně tak jsem se na určitou dobu zdržoval hodnocení u inscenací Městského divadla Brno, přičemž jsem před nedávnem ale dostal požehnání, že už psát zase můžu, jak dalece to budu využívat, zatím nevím.
      Ano, už teď vím, že v roce 2012 další inscenační zářez spíše nepřidám (to je výhoda a nevýhoda divadelního světa, vše se ví na rok dopředu). Minilanko je tu pro rok 2013, uvidíme co z toho bude.
      Proto jsem rád, že má „obojetnost“ v Divadelních novinách zatím nevadí, ostatně sám jsem na tuto okolnost při odesílání životopisu upozornil, nejsem blázen. Ostatně věřím, že najdu pochopení i u Vás, přeci jen jsem v trochu jiné pozici a zatím je to opravdu prostředek, jak se dostat k praxi. Až se uchytím plně, rád toho zanechám, případně to budu „střídat“, či psát články nekritické, jen sumarizační, třeba do programů, ty mi jdou asi nejvíce a napsat je snad čtivě i umím, jinak by si je dramaturgové neobjednávali.
      Takže být „objeven“ panem Justem po takřka dekádě psaní je téměř až čest, jen se obávám, jestli to není trochu pozdě, přeci jen, pro české divadlo už jsem něco málo udělal a takovýto článek mě nemůže rozhodit, zvláště když vím, že se zkrátka pro „kritika“ nehodím, proto, když je potřeba, jsem „muzikálovým publicistou“.
      Ale věřím, že pár lidí mou osobu objevilo dřív a že jsou s mou prací a přehledem spokojeni, nadšení mi opravdu nechybí.
      Moc děkuji za vzkaz, mějte se krásně.

      11.05.2012 (8.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Josef Herman

      Josef Herman

      Petře, na vysvětlenou:
      za střet zájmu nepovažuji jednu uzavřenou spolupráci Ondřeje Doubravy s MD Brno, jinak jsem na to velmi háklivý. Víc mi vadí Doubravovo nedostatečné vzdělání, jenže dovzdělaní autoři nejsou, a když, tak v evidentním střetu zájmů, i zkusil jsem to s Ondřejem Doubravou. Je to diskutábl, víme všichni, ale myslím, že v tomto případě jsem se rozhodl správně. A že jsme zrovna Hamleta nedodělali, jak bylo třeba, jsem jako redaktor vzal na sebe. Jenže Just reagoval, jak reagoval, debata mezi námi opravdu je jen z menší části věcná, z větší části je o etice naší práce, to mu vyčítám.
      K metakritice: podle mne se ani ona neobejde bez znalosti předmětu kritiky.
      A k oné živé nahrávce: Just podle mého drobným posunem zdůvodnil své čtení poukazující na nesmyslné spojení živé nahrávky, jenže v původním smyslu šlo o to, že nahrávka nepostrádá živé muzicírování, že zkrátka je dobrá, a proto vlastní jevištní dění nelimituje. Nemyslím, že by to nebylo z textu zřejmé. Jak si tedy Justovu šikovně připravenou výtku vysvětlit jinak než jako hledání hole na psa? Jak nepochybovat o jejím etickém rozměru?
      Ano, trochu jsem se po Justovi vozil i já. Jenom proto, aby poznal, jaké to je, neb on to dělá vcelku pravidelně. Ta debata je, opakuji, víc o etice než o teoretických jemnostech.

      11.05.2012 (11.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Přesně tak,
      na případný „střet zájmů“ jsem opravdu upozorňoval. Nyní, několik měsíců předem jsem panu Hermanovi napsal (je květen!), že si jednu brzkou podzimní premiéru bude moci vzít, neb tam v sourozeneckém „střetu zájmů“ nejspíše budu (a v Kritickém žebříčku není nic jednoduššího, než dané kolonky vynechat, u Kvítku a Osmého světadílu jsem to tak udělal a bylo to v pořádku). Snažím se s tím prostě žít a zachovat se tak, jak se sluší. Recenzi mohu vždy přenechat kolegovi, vše se dá pořešit. Zrovna na kolegiální vztah s panem Hermanem si rozhodně nemohu stěžovat. Domluva je rychlá, přátelská, doufám, že to tak cítí i druhá strana. Moc mu děkuji za zastání se.
      Zkuste se na to podívat takto. Možná to jednou osud lidský zařídil tak (protože debut mi umožněn byl), že do divadelní historie se coby dramaturgická síla jednou zapíše taky naprostý „samorost“, který ale fakt maká a nic nedostal zadarmo. Vzdělání si doplnit chtěl, bohužel to prozatím nevyšlo, neb nejsou podmínky, a bohužel neví co dál (přeci jen s dálkovým studiem jsou problémy taky). U nevystudovaných herců se otázka vzdělání naprosto toleruje. Proč ve vyjímečných případech by to nešlo u dramaturga a publicisty, když má elánu na rozdávání a zjevně umí o svých přednostech a schopnostech přesvědčit i letité profíky z oboru, kteří mu tu šanci rádi dali? Možná budete vědět, kolik inscenací budu muset mít za sebou a jak velkých titulů, aby mi bylo vzdělání „odpuštěno“, stejně jako u těch herců? Já, abych si to v životě trochu rozplánoval, když bych se musel spolehnout na tu cestu praxe, jako že možná budu muset. A pokud nechcete, aby „samorosti“ publikovali, stačí přece jen říct.
      Opravdu se léta snažím, stálo mě to mnoho úsilí, to, že jsou na FF UK podmínky pro vozíčkáře, který to chce zvládat trochu samostatněji, tristní, za to nemůžu, hrozně mě to na tuto prestižní instituci mrzí. Naopak spoludramaturgovat světový muzikál zjevně i celkem svedu, když podmínky mám. Všichni byli se mnou spokojeni, ač jsem se divil, v té inscenaci opravdu ve výsledku je pár mých nápadů. Není to paradox?
      Opravdu bych rád znal Váš názor, ale já doufám, že vás časem přesvědčím. A budete mi držet palce a budete na svého kolegu hrdí.

      11.05.2012 (12.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Ondřeji,
      myslím, že vůbec není třeba obhajovat, že píšeš – vím, že máš v oblasti muzikálu přehled jako málokdo, a jsem moc rád, že jsi dostal prostor i v Divadelních novinách. Bylo nám na katedře moc líto, žes musel skončit tak záhy, snad se alespoň časem na FF prostorové podmínky zlepší do bezbariérova.
      Na druhou stranu myslím, že Vladimír Just má některé vcelku podnětné postřehy k Tvé recenzi na Hamleta; asi by bylo dobré o tom trochu přemýšlet a případně s Josefem Hermanem texty pečlivěji redigovat.
      Těším se někdy na viděnou i na další články!

      11.05.2012 (13.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Michale,
      však za postřehy jsem panu Justovi poděkoval, slibuji, že tyto školácké chyby ohledně opakování slov už se opakovat nebudou, vynasnažím se, s panem Hermanem články konzultuji vždy k mé spokojenosti a poslední články mi měnil opravdu minimálně, ani jsem to nepoznal, s těmi popisy hereckých výkonů je to na malém prostoru problematičtější, pro mě možná obzvlášť. A taktéž doufám, že se dostane panu Justovi do ruky program třeba ke Kvítku, tam mám, myslím, článek hezkej čtivej.
      Mě odchod z fakulty mrzí též, čím dál víc, bylo to hodně impulsivní rozhodnutí, ale já jsem toho měl zejména fyzicky po těch pár dnech plný brejle, spolužáci jsou naprosto super a jsem rád, že zůstáváme v čilém kontaktu.

      11.05.2012 (13.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Vážený a milý pane Doubravo,
      děkuji Vám za milý a vstřícný a musím říci ODZBROJUJÍCÍ tón Vašich dvou dopisů (narozdíl od Vaší recenze byly psány i velmi dobrou, nehledanou, frázeprostou češtinou), po kterém jsem se nad sebou hluboce zastyděl, a moc moc se Vám omlouvám. Ne za to, co jsem napsal, na tom si nadále dovolím trvat, a to nejen ve Vašem případě, dokonce i na té své znalosti „současné progrese“ – informaci o podobnosti ne-li totožnosti základní koncepce inscenace z r. 2008 s tou dnešní jsem čerpal právě z Vaší recenze (ano, měl jsem napsat, milý Petře P., viděl jsem jiné představení téže inscenace :-)), ale jak bylo už řečeno a ne zcela pochopeno, já jsem nepsal kritiku, nýbrž metakritiku, předmětem mého pojednání nebyla inscenace ani představení, ale frázovitý jazyk a metoda kritického psaní, nikoli názor, jak mi sugeruje J.H. O mizivé vypovídací hodnotě obou recenzí, u jedné více, u druhé méně, jsem se mohl přesvědčit právě proto, že jsem se z nich to, jak představení vypadají, pod záplavou emfatické chvály vlastně vůbec nedozvěděl. Podnětem polemiky byla snad i náhoda, že oba „píár“ materiály – mezi nimiž,vážený M. J. Švejdo, kvalitativně rozlišuji – sešly se žel na jedné straně pod názvem „kritika“, kterýžto pojem ani v jednom případě nenaplňují.
      Za co se ale stydím a omlouvám se Vám znovu, milý Ondřeji, je to, že jsem si Vaše jméno bohužel nepropojil s tím vstřícným a poznáníchtivým studentem, který se tehdy bohužel se svým vozíčkem nevešel nebo tak tak vešel do přeplněné posluchárny, a který nás tak mile zaujal už při přijímačkách. Aniž bych bral cokoli zpět, nepoměrně vyšší obtížnost a nižší objektivní dostupnost při získávání odborného vzdělání u Vás by změnila nikoli můj názor a mé argumenty, ale doufám, už podvědomě, tón mého metakritického psaní o Vaší recenzi. Abych to alespoň trochu napravil, přijímám s radostí Vaší nabídku na návštěvu zářijové reprízy Hamleta i na kafe, dejte včas vědět na adrese: vjust@email.cz

      P.S. Kolegové z DN – kdy pochopíte, že píše-li autor článek určený do odborného tisku, strukturuje a formuluje jej poněkud jinak než internetovou polemiku? (A samozřejmě přitom předpokládá i další eventuální redakční práci na textu?) A že – když pominu, že jsem Vám k předčasné internetové publikaci ani Faustuse (navíc tvrdě osekaného, tudíž zkresleného, což předznamenalo 50% polemických příspěvků), ani své metakritiky nedal souhlas – je první slušností polemizovat nejprve přednostně tam, kde se předmět polemiky nachází? Už proto, že množina čtenářů tištěných DN – mám to empiricky ověřeno ze svého nejbližšího i nejvzdálenějšího okolí – se ani zdaleka nekryje s množinou uživatelů iDN?
      Nic ve zlém, nadále Vás přátelsky zdravím, ale prosím, abyste mě příště požádali o souhlas.
      P.S. Nadále

      11.05.2012 (14.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Milý pane Juste,
      nemáte se za co omlouvat, uznávám, i když jsem se snažil, že ta recenze na Hamleta může být problematická, a uznám to i sám, ale jak říkám, přijata byla a dostal jsem jen zprávu, že ve finále tam přeci jen byla redakce, finálně jsem text tedy neovlivňoval, viděl jsem ho až po vydání.
      Skutečně díky za rady, máte pravdu, nachytal jste mě na několika chybách, kterých se opravdu už spíše nedopouštím, a je možné, že jsem se dopustil i několika klišé, pokusím se psát tedy barvitěji, pokud to ovšem prostor dovolí. Omlouvám se, že mi v mých příspěvcích občas chybí slovo nebo tak, ale jsem rád, že jsem Vás přesvědčil a že jste si mě spojil. Bylo to s Váma na přijímačkách moc fajn.
      Během dneška, nejpozději během víkendu Vám ještě pošlu mail, protože si myslím, máme o čem pokorespondovat a popovídat, budu se těšit.
      A pro všechny je to, doufám, důkaz, že jsem se nechtěl míchat mezi divadelníky a kritiky s Obchodní akademií, ale osud to chtěl, možná prozatím, trochu jinak, uvidíme, co život přinese. Snaha opravdu byla, dodneška jsem z toho trochu špatný, i proto, že praktické nabídky se rodí docela pomalu. Stejně tak v těch prvních dnech prostě spolužáky neodhadnete a mám docela špatné dřívější zkušenosti s tím, že mi přátelé nechtěli po čase pomáhat s tím, že je to příliš vysilující a tak. A nechat pracovat celý ročník, aby se Ondra stal bakalářem, je trochu sobecké. Takže všechny tyhle faktory hrály roli, dnes už vím, že jsem asi udělal drobnou chybu, ale to se nedá nic dělat.

      11.05.2012 (14.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Máme vás, pane Pavlovský,
      za výborného teoretika v oblasti umění. Navíc s evidentními pedagogickými schopnostmi. Ale to, co jste tady předvedl, kdybychom byli vámi, bychom moc hrdí tedy nebyli. Odhlédneme-li od problému inscenace – představení, dopouštíte se dost podivných myšlenkových obratů, zobecnění a tvrzení.
      MaF

      11.05.2012 (22.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Buďte konkrétní, nebo kušujte, anonymové!

      11.05.2012 (23.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. Josef Herman

      Josef Herman

      Shledání jak z červené knihovny…
      1. Je pěkné, že se V. J. „hluboce zastyděl“, jenže nedopsal, za co vlastně! A to je meritum věci: za mistrování až zesměšňování jiných, kteří nenaplnili Justovu vizi o jedině správné technice psaní či o jediném správném estetickém názoru. Za to, že se zachoval jako šafář, co rozhoduje o práci jiných, místo aby vskutku diskutoval a na diskusi se náležitě připravil. Pozoruhodné také Justovo přiznání, že kdyby věděl, o kom píše, napsal by jinak, raději nedomýšlím.
      2. Metodu kritiky, výrazivo, literární obratnost a podobně, snad lze odvodit z textu samého, ale názor, stanovisko, se bez zhlédnutí recenzovaného díla posoudit nedá! Jenže to, pane Švejdo, Just přece dělá. Mezi řádky dává najevo, jak opovrhuje muzikály ze soukromých produkcí, Vrbův text odsoudil dokonce natvrdo jako „ubohý“, i když z něj zná jediný citovaný verš! Tohle není metakritika, ale faul, který k mému úžasu nikomu nevadí!! Ostatně i Justovo základní tvrzení, že nejde o kritiky, ale pochvalné „píár“ články, vychází z přesvědčení, že tak dobré, jak oba recenzenti píšou, ty inscenace nejsou. Možné nejsou, jenže nelze to změřit a zvážit, lze jen porovnat regulérně vyslovené názory! Kdyby se V. J. nechoval jako šafář, ale pokorně zhlédl a pak napsal, bylo by možné věcně diskutovat. I metakritika by najednou dostala jiný rozměr – já ji přece neodmítám, ale odmítám to, co za ni V. J. vydává. A považuji to za frapantní odborné selhání, rozhodně větší, než nedodržení terminologie inscenace – představení, nemyslíš, Petře Pavlovský?
      3. Podpásovky už nechávám stranou, jiným s výjimkou pana Švejdy zase zřejmě nevadí. Pan Trenský dokonce Justovu manipulaci s textem obhajuje, aby si posteskl, že debata poklesla…

      12.05.2012 (10.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    24. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Hermane,
      Just s textem Šaldové nemanipuluje: otiskuje nejdříve doslovně část věty z jejího článku a teprve potom se snaží demonstrovat, proč je podle něho ze stylového hlediska problematická. Někteří s ním mohou souhlasit, jiní ne. Že fráze „náhravka je dostatečně živá“ není nejšt’astnější, se dá přijmout. Jistě by se našly vhodnější formulace pro to, co Šaldová chce říct. At‘ s jeho analýzou souhlasíme či nikoli, v žádném případě to z Justa nedělá korumpovaného policajta a podvodníka, metafory, které jste zde užil. Zajisté jste mohl užit civilizovanějších slov, abyste jeho závěry vyvrátil. Styl, v jakém se polemika odehrává, ovlivňuje výrazně i její intelektuální úroveň.
      Ve Vašem včerejším příspěvku z 11:58 pak sám přiznaváte: „Ano, trochu jsem se po Justovi vozil i já. Jenom proto, aby poznal, jaké to je, neb on to dělá vcelku pravidelně. Ta debata je, opakuji, víc o etice (!) než o teoretických jemnostech.“ Obávám se, že většina z nás má poněkud jiné pojetí o etice než Vy. Jeden z etických axiomů je tolerance a respekt pro názory „toho druhého.“ Vy se naproti tomu spíše hlásíte k principu „oko za oko, zub za zub“.

      12.05.2012 (12.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    25. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jestli jsem předchozí polemiku
      dobře pochopil, V. J. jedno představení Hamleta zhlédl, i když mnohem starší než to, které zhlédl kritizovaný recenzent. Takže neplatí Hermanovo „se bez zhlédnutí recenzovaného díla posoudit nedá!“ Oba prostě zhlédli jiné představení též inscenace. Z Vrbova textu tedy slyšel víc, než „jediný citovaný verš“, slyšel jej – v interpretaci – celý! Nebo snad V. J. nikdy neviděl žádné představení muzikálu Hamlet? Pak se omlouvám.

      12.05.2012 (14.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    26. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      chtěl bych navázat anekdotickou formou na Váš příspěvek z 11.5./5:49 potažmo střetu zájmu. Bylo to někdy v létech 1992-94, když mi Jitka Sloupová popsala svůj rozhovor s předním londýnským kritikem Michaelem Billingtonem, s nímž se seznámila během svého pobytu v Anglii. Přeložila tehdy nějaké anglické drama, byl to myslím Stoppard, a také napsala o jeho inscenaci recenzi. „Ale to je přece korupce,“ zvolal prý udivený Billington. Shodli jsme se tehdy, že snad takové střety zájmu se mohou tolerovat v Česku tak ještě dva-tři roky, protože není dost kvalifikovaných lidí, ale že potom to už bude nepřijatelné. Ted‘ nevím, jestli se tak opravdu stalo.

      12.05.2012 (16.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    27. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nerozumím moc
      problematice střetu zájmů. Podstatný je přece myšlenkový vklad autora do prostoru „nad inscenací“, a ten může přinést kdokoli. Je jasné, že kritika je také profese, a tedy by se jí měli věnovat k tomu fundovaní lidé, nicméně občasný vstup jiných či vtažení do tohoto prostoru dalších, především samotných tvůrců, nemusí být na závadu. Pochopitelně psát kritiku na kamaráda/příbuzného/kolegu je nevhodné. Ale i zde bych soudil podle výsledného textu.

      12.05.2012 (18.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    28. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Nejsem odborníkem v této problematice.
      Ale jak vidíte z popsaného příběhu, berou ve vyspělých kulturních zemích tyto věci velmi vážně. A bere to zřejmě velmi vážně i pan Pavlovský, který učitě není sám a který je schopen odpovědět na Vaše námitky daleko lépe než já.

      12.05.2012 (22.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    29. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Petr Pavlovský:
      Pokud pan Just viděl představení Hamleta v Kalichu (nejlépe už tu světovější verzi s Petrem Bendem), viděl, „vývojový stupeň“ současného stavu. Hodně věcí je stejných, ale jsou zde nové hudební aranže, je zde reminiscence jedné písně (právě „Být, nebýt“), jsou připsány ty „cool“ legrácky Rosencrantze a Guildensterna, je upraven příjezd herců na Elsinor a pár dalších drobností + je nové obsazení. Proto je možné a dobré posuzovat tento návrat samostatněji.

      Naproti tomu
      mi návrat „Les Misérables – Bídníků“ v GoJa Music Hall navzdory koupi nové výroční orchestrace, která se mi moc líbí, ačkoli na ni hodně lidí nadává, (ale musí být perfektně zahraná) a novému nasvícení s pár projekcemi, navzdory staronovému obsazení je prostě jen lifting inscenace z roku 2003, režijní změny proběhly minimální. To samozřejmě některým fandům vyhovuje, některým ne. Sice bylo hlášeno i zkrácení díla, ale těch pár vět kvůli nové partituře škrty vlastně nejsou. Opravdu trochu seškrtaní a upravení jsou Bídníci v MdB.

      Souhlasím,
      že střety zájmů si musí vyřešit hlavně sám autor, já jsem na toto velmi opatrný, k nějakým kontaktům ale díky své obojetnosti čas od času přijdu (ale to každý, kdo se chce v oboru pohybovat a pak mu rozumět, a o to se snažím, když už mi to vzdělání chybí), ale myslím, že to mám pohlídané docela dost, hodně lidí mi „obě strany barikády“ schvaluje a myslím, že se v tom umím pohybovat a vždy to bylo v pořádku. Kdybych se ve střetu zájmů opravdu cítil, není nic jednoduššího než předat článek kolegovi, dělám to i rád, věřte, nemám nic raději, než si jít představení užít jen tak. Pro peníze to přece jen nedělám, i tu praxi na inscenacích bych rád dělal zadarmo, to jsem ale blázen, že.
      A jak říkám, až budu mít jistotu, že budu moci přeskočit pouze na praxi, rád to udělám, ale pár let to potrvá. Také bych soudil spíš podle výsledného textu, je třeba umět si udržet trochu odstup.

      13.05.2012 (1.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    30. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Dodatek:
      Ona je to jednoduchá matematika, proč dramaturgové nemají čas něco psát. Příprava inscenace trvá teďka tak 9 měsíců až rok, zkoušení je proces nesmírně intenzivní (dvoufázově zabere i třetinu dne) a do divadla jsem se během „Kvítkování“ prakticky vůbec nedostal, natož abych ještě vymýšlel, co budu psát. Navíc zase takový grafoman, abych musel psát o všem, o tom, co se mi tak nelíbí, že o tom nemám co napsat, prostě nepíšu, neb bych se akorát rozčílil. Jsem v tomhle hodně pozitivně naladěný člověk, na inscenacích hledám hlavně to dobré a proto možná každý můj článek bude vypadat jako promotion. (Ona každá recenze promotion v podstatě je, věřte, těm divadlům je v podstatě jedno, jestli napíšete něco dobrého, nebo to strháte, určitý doporučující okruh, který bude vaše názory cenit, si sice vytvořit můžete, ale to je tak všechno.) U nás v ČR je to jinak než v USA, u nás recenze o osudu inscenace nerozhodují, tam trochu ano. A myslím, že by mě v tomto neovlivnilo ani VŠ vzdělání. Jsem takový už z povahy věci. Ano, rád o těch inscenacích informuji (někdy líp, někdy hůř, ale vždyť ani renomovaným divadelníkům každý projekt nevyjde), ale kritik jsem fakt špatný a myslím, že už to je v povaze. A to řemeslo psaní se myslím naučit dokážu. Ostatně má dramaturgická spolupráce probíhala tak, že mě Klára Latzková do všeho, co potřebovala, zapojila, a to naplno, nedělala mezi námi žádné rozdíly a opravdu jsem se v tom týmu cítil platný. Věřte, tu zkušenost bych přál každému, k nezaplacení…

      Proto doufám,
      že se mnou už nikdo problém mít nebude (takhle jsem se neotevřel ani svým nejlepším přátelům), navzdory okolnostem mě časem přijmete mezi sebe a budeme si vyměňovat názory a třeba si i navzájem chodit na inscenace, i když tady se to praktiky asi moc nehemží. Budu rád, v MdB na Kvítku jste v příští sezóně vítáni. Pořádají DN nějaké srazy? Já rád přijdu a všechny vás rád poznám, doufám, že to bude vzájemné. Já jsem fakt naprosto normální kluk, který se hudebnímu divadlu snaží aktivně pomoci, protože je to potřeba (pan Herman to odhadl přesně, angažuji se, až moc možná…). Hodně lidí už to ví a právě proto si mě cení. Ale je mi jasné, že pro vás jsem zatím spíše velkou neznámou…

      13.05.2012 (1.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    31. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      rád přijímám vaši výzvu.

      Citujeme vás: „Váš problém je po mém soudu v tom, že jste zamířil na nevhodnou školu, na vědeckou místo na uměleckou, na školu teorie a nikoli praxe“.
      Reakce MaF: Vzhledem k tomu, že pan Doubrava se nyní věnuje dramaturgii a psaní o divadle (muzikálovém), domnívám se, pane Pavlovský, že se mýlíte v tom, že by byla DV pro něj nevhodnou školou. Netvrdím, že neexistuje vhodnější, avšak právě DV, chce-li se člověk věnovat divadlu ať už prakticky či teoreticky, by měla takovému adeptu poskytnout dostatečnou základnu k jeho působení nebo základnu k jeho dalšímu rozhodování o jeho směřování v této oblasti. Pokud se nemýlím, tak i muzikálové divadlo do oblasti divadla patří a je jeho součástí.

      Teorie versus praxe: viz. Mefistoteles – promluva ke studentům.
      Citujeme vás: “Je to u adeptů divadelní vědy problém dosti frekventovaný, např. ve svém ročníku jsem byl z dvanácti studentů jediný, kdo se ani jedinkrát nepokusil dostat na DAMU, ostatní to zkusili většinou víckrát. Nejméně polovina absolventů divadelních věd jsou, dle mých celoživotních zkušeností, zhrzení umělci (v životě jsem se o umění nepokusil a nelituji toho).“
      Reakce MaF: V dnešní době je celkem běžné (a bylo tomu tak i před deseti lety), že studenti si dávají více přihlášek nejen na příbuzné obory, ale i zcela rozdílné. Hledají v životě svou cestu. A nejspíš tomu do jisté míry bylo i v dřívějších dobách. Viz. Mefistoteles – promluva ke studentům. Vsugerováváte podivný postoj, že vaše pevné rozhodnutí věnovat se teorii divadla – viz. vaše opakované připomínání, že jste se nepokusil studovat na DAMU – je nějakým výrazným kladem nebo tím správným žádoucím přístupem.
      Termín „zhrzení umělci“ – je zobecnění nebezpečné pro způsob uvažování. Vsugerovává pocit, že se „zhrzení“ umělci z divadelní vědy mají tendenci jaksi mstít či svou „zhrzeností“ celoživotně trpí.

      Citujeme vás: „Sám znovu a znovu zdůrazňujete touhu po praktické přípravě, její až nutkavou potřebu. Co jste ale, prosím, pohledával na katedře divadelní vědy, co jste si představoval? Že je to DAMU v bleděmodrém?“
      Reakce MaF: Zareagujeme otázkou. Myslíte si, pane Pavlovský, že „praktická příprava“ je něco, s čím nemá mít DV nic společného? My jen, že z vašeho psaní to tak vyznívá. Avšak dobře víme, že i vy jste vedl praktické semináře, takže se domníváme, že vaše výše citovaná pasáž je jen zbytečně matoucí výkřik snažící se zakrýt skutečnost, že té praxe a spolupráce s divadly, dramaturgy a dalšími obory, týkající se studovaného oboru by mělo být více.

      Citujeme vás: „Jak se mi jevíte, žádnou školu už nejspíš nedostudujete a už to asi ani není důležité.“
      Reakce MaF: K tomu raději nebudeme říkat nic. Ne, že bychom k tomu nic neměli, ale nechceme vás ranit (křesťansky nebudeme oplácet podobnou mincí), a navíc ani sobě nechceme kazit sváteční den.

      Cituji vás: Měl byste si však ujasnit, že doby, kdy praktičtí divadelníci psali zároveň kritiky, jsou už dávno pryč (to snad mohl ještě F. X. Šalda psát dramata a zároveň kritiky na dramata druhých). Dnes je to evidentní konflikt zájmů a udivuje mě, že Vás na to kolega Herman neupozornil. Není prostě možné podílet se na produkcích (inscenacích) a zároveň psát kritiky o inscenacích druhých
      Reakce MaF: To je přece holý nesmysl. Je naprosto běžné, že publicisté (kritici) se podílejí na inscenacích ať už jako dramaturgové, poradci, překladatelé apod. apod. Nijak je to nediskvalifikuje k tomu, aby psali o jiných inscenacích. To je jako byste pomáhal vytvořit program k inscenaci a nesměl pět let napsat kritiku. Přemýšlíte nyní stylem škatulek, které nesmí být vzájemně propojené. Vždy jsem oceňoval vaše myšlení „neostrosti hranic“ a prolínání. V životě jako v umění je to tak, že se jevy prolínají. Jistě by bylo nepřípustné, aby režisér či dramaturg psal kritiku na svou inscenaci, avšak vaše kategorické tvrzení: „Není prostě možné podílet se na produkcích (inscenacích) a zároveň psát kritiky o inscenacích druhých“ je prostě mimo.

      Citujeme Vás: „Představte si, že by třeba Viewegh psal kritiku na knížku Petra Placáka, jak by to schytal, i kdyby byla napsána geniálně!“
      Reakce MaF: Další velmi sporná věc. Na druhou stranu (otočíme-li to) Pan Placák velmi rád píše všelijaké komentáře na adresu populárních tvůrců. Oba mají navíc „vědecké vzdělání“, nikoli „umělecké“. Nehledě na to, že vaše „kdyby co by“ je v tomto případě opět poněkud mimo. Kdyby Viewegh napsal „geniální“ kritiku, inteligentními lidmi by jistě byla brána vážně.

      Citujeme: „Chcete-li být mužem praxe, a to zřejmě chcete, odstupte od kritické brázdy a ponechte ji těm, kterým praxe nevoní, jako jsem třeba já, nebo kterým vonět přestala, jako je třeba kolega Just. J. Herman ani L. Šaldová, pokud vím, také nikde nepřikládají ruku k dramaturgickému dílu. Vědí, že se to na kritika nesluší.“
      Reakce MaF: Pozorujeme, že jste si zvykl být mluvčím svých kolegů. Vaše rada: „Chcete-li být mužem praxe, a to zřejmě chcete, odstupte od kritické brázdy a ponechte ji těm, kterým praxe nevoní, jako jsem třeba já, nebo kterým vonět přestala …“ je taktéž zavádějící a obávám se, že signifikantní pro uvažování o divadle stylem, kdy kritik přestává být účastníkem divadelní události (z hlediska vašeho uvažování by bylo zajímavé vyřešit otázku, zda kritik smí napsat kritiku na představení, do kterého byl vtáhnut), ale stává se jakýmsi do svého světa uzavřeným podivínem, jehož podmínkou je hlavně se nezaplést s uměleckou tvorbou. My si myslíme opak. A naštěstí tomu nebývá tak, že se člověk narodí divadelním teoretikem (kromě výjimek), ale experimentuje a hledá svou cestu. A na té cestě je vždy přínosem, kromě teorie, umět i vyměnit kolo, nebo se o to alespoň někdy pokusit či pokoušet. Nebo naopak.

      13.05.2012 (11.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    32. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      P.S. Ďáblovi se omlouváme za zkomolení jména.

      13.05.2012 (12.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    33. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Myšpulíne a Fifinko,
      sice by bylo hezké se adresněji podepsat, ale bodujete! Podobně celý život uvažuju i já. Ostatně nevím, jak se to stalo, ale od té chvíle, co jsem na Křižíkově fontáně viděl „Sny svatojánských nocí“, jsem věděl, že muzikál jednou dělat budu. Nevím, jak je to možné, ale povedlo se. A je fakt, že když píšu článek do nějakého programu, tak už recenzi na inscenaci nepíšu, myslím, že je to tak taky dobře.

      13.05.2012 (12.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    34. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Pánové,
      oba Vás odkazuji na předchozí příspěvek kolegy Trenského. Na Západě už platí zcela jasná hranice: ani umělci, ani ti, kteří jim přímo pomáhají (agenti, nakladatelé, zaměstnanci divadel, překladatelé atp., atp.) nemohou a nesmějí psát seriózní umělecké kritiky! Je to konflikt zájmů, a to zcela evidentní!
      Pro MaF: „Ona každá recenze promotion v podstatě je, věřte, těm divadlům je v podstatě jedno, jestli napíšete něco dobrého, nebo to strháte, určitý doporučující okruh, který bude vaše názory cenit, si sice vytvořit můžete, ale to je tak všechno.“
      Tak tady si zcela zásadně nerozumíme: Opravdová kritika hodná toho jména (doporučuji číst V. Černý: Co je to kritika a k čemiu je na světě) nesmí nikdy sklouznout do polohy promotion! Kritika musí být „padni komu padni“! Je to něco jako potravinová inspekce v supermarketu. Jakmile by se z ní stala pouhá reklama sui generis, je to podvod na zákaznících, kterým má sloužit, které má chránit! Kritika, to je mj. jakýsi cordon sanitaire!
      Zákazníci si ze svých daní platí potravinovou inspekci. Čtenáři médií si při jejich kupování platí kritiky, a to ne za „promotion“, ale za upřímnou kritiku, za kterou si každý kritik musí stát do roztrhání těla, žádné ohledy nesmí brát. I mně se párkrát v životě stalo, že jsem viděl něco nezdařeného od umělce, který mi byl výrazně sympatický. Měl u mne tu „protekci“, že jsem prostě nenapsal nic! Víc ale nelze! (Pro jistotu si s režiséry ani s herci netykám a s žádným jsem nikdy nepopil, jakkoli mám jinak k vínu výrazně pozitivní vztah.)

      14.05.2012 (1.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    35. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Vysvětlovat někomu,
      kdo zavedl do debaty policajtské metafory i slovník, kdo pojímá velmi originálně kritiku jako „vození se po někom“ (!), kdo se v polemice neobejde bez neustálých podpásových generalizací o soupeřovi ala: „jako obvykle“, „jak je jeho zvykem“, „mezi řádky dává najevo…“ „šafář, který rozhoduje o práci jiných“ atd., zkrátka vysvětlovat Josefovi Hermanovi pojem stud asi nemá smysl. Vzdávám to.
      Stud, chcete-li empatie k někomu, kdo má nějaký handicap, a k poznatkům, k nimž přicházím já nebo J.H. bez problémů, má přístup zatroleně komplikovanější, je snad normální lidský cit nemající s odbornou argumentací nic společného. Napsal-li jsem, že se stydím, že jsem tuto lidskou dimenzi nenahlédl a tuto rozdílnost výchozích pozic si s konkrétní osobou autora nepropojil, mluvil jsem pouze o změně tónu, nikoli argumentů, tím méně kritického postoje k oběma pseudorecenzím, z něhož jsem neodvolal a nedvolávám jedinou slabiku. Jenže s někým, kdo neumí nebo nechce číst (mám to v dopise Doubravovi dokonce 2x!), a ač mu to p. Trenský věcně vyvrátil, opět opakuje mantru o mé jím vymyšlené manipulaci, opravdu nemá smysl polemizovat.
      Slibuji sobě i čtenářům, že se toho budu už napříště držet.

      14.05.2012 (2.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    36. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Ale pánové…
      opusťme ten osobní tón. Jste nyní v klinči, a tak se prosím pusťte. Nemlaťte se zezadu do hlavy, podrbejte si žebra, zda jsou všechna, a máte-li sílu, pokračujte s čistým hledím.

      14.05.2012 (2.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    37. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Připomenu,
      s dovolením, čím to začalo: metakritikou; a (po mém soudu) nepřiměřenou reakcí kritika, jehož se tato kritika jistým způsobem týkala.
      Jaký vlastně je kritik, který neumí přijímat kritiku?

      14.05.2012 (9.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    38. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Martine J. Švejdo,
      nebojte se, v textu je několikrát zmíněno, že kritiku přijímám, spíše mě i mé okolí mrzí, že si pan Just pro svůj soud vybral takovou „drobotinu“, navíc o neustálém muzikálovém návratu, a ještě panu Justovi do mailu jsem přiznal, že ten „sumarizační“ klíč byl asi zvolen špatně. Teď se mi zde v hlavě a na klávesnici rodí plzeňská „Adéla“, je to sice taky návrat, ale zkouším si s tím hrát trochu jinak, uvidíme. Ano, pro mě je tvoření recenzí hra.

      Pane Pavlovský,
      na svém názoru ohledně promotion si dovolím trvat, samozřemě, že mezi recenzí a opravdovým PR článkem je diametrální rozdíl, ale zde je už ta základní věc, že divadla dávají novinářům vstupenky povětšinou zadarmo. Proč? Potřebují promo. V dnešní době prostě je recenze forma reklamy, s velikým dosahem. Právě proto, že mluvím s produkcemi, v branži se pohybuji, jsem na tiskovkách, tak je to prostě fakt, téměř neoddiskutovatelný, stačí se jít někdy na nějakou muzikálovou tiskovku podívat, moc času to nezabere.

      Váš přístup opravdu
      je trochu konzervativnější, obávám se, že zejména v době Internetu se podobné přístupy budou hroutit jak domeček z karet, což Vám samozřejmě nepřeju. K různým projektům, i velmi odborným, opravdu jsou přizváváni i fandové, právě proto, že mají v tématu dobrou orientaci (platí to hlavně o filmu, titulky na DVD Červeného trpaslíka skutečně byly konzultovány se znalými fanoušky) a já mám tento přístup rád a je i světový. A jak vidíte, je v dnešní době možné, že člověk „bez vzdělání“ pomáhá na svět inscenaci světového muzikálu. Čím to, že lidi z branže se tomu nedivili a příležitost mi přáli a brali ji dokonce jako samozřejmost a naprosto logický krok?

      Víte, co byl ten hlavní impuls?
      Když k nám na Musical.cz Libor Vaculík pod recenzi Kata Mydláře (kterou jsem já nepsal) napsal (nebudu citovat doslova): „Vy nevíte, kolik takový český muzikál dá práce.“ Inu, tak proč to nezjistit, věřte, že jsem velmi rád, že já to vím. A je prostě fajn, znát oboje. I proto, že v té praxi můžete něco udělat pro tak magickou osobu, jakou je DIVÁK. A on i vám zatleská a věřte, je to tak něco úžasného, že už se to potom špatně opouští. Praxi jsem vzal vlastně i proto, abych měl nějaký odrazový můstek, kdyby to náhodou na té škole nevyšlo (jako bych to tušil). A možná, být vedením, tak možná i na web napíšu, že toto studium, třeba kvůli velikosti učeben a nesmyslným bariérám na Florenci, pro vozíčkáře není vhodné, a když, tak s armádou asistentů, na které já finance tedy nemám. Mimochodem, i index při zápise jsem si vyplňoval na SCHODĚ (docela potupné). Jak asi vypadal, si dokážete představit. Takže jsem rád, že jsem myslel i na zadní kolečka a to je přece v životě správné. A praxe mi myslím trochu pomohla i na přijímačkách. Já jsem se až styděl „machrovat“ před spolužáky, všichni rozprávěli o zkušenostech na malých scénách a mě až bylo trapné říkat „no, já jsem spoludramaturgoval v Městském divadle Brno“. Pak mi všichni říkali. že jsem se pochlubit měl, že je to přece naprosto super a ne každému se to povede.

      Mimochodem,
      v DN jsou tisknuti čas od času právě i Michael Prostějovský a Patrick Fridrichovský, a to už jsou jo nějací praktici. A proč? Myslím, že právě proto, že znají obě strany barikády (můj názor) a je to tak dobře. A jelikož jsou tito dva pánové pro mě velkou inspirací, samozřejmě se snažím jít tak trochu v jejich šlépějích. Jak říkám, pokud to podle Vás není možné, není přece nic jednoduššího, než aby to DN zavedly jako pravidlo. Zatím zde ale takové není a myslím, že je to víc než dobře. On ten západní divadelní svět taky funguje trochu jinak. A nás čeká ještě moc dlouhá cesta. Samozřejmě pokud už je praktik natolik renomovaný a jde z inscenace do inscenace, psát by spíše neměl (a navíc, fakt na to nebude mít čas), ale pokud jednou za dva roky někde „přicmrndává“ jako třeba já, tak si myslím, že vyplnění času pauzy publicistikou je jediná správná volba. Ale jasně, jde o dva naprosto rozdílné póly přístupu k divadlu a je jen dobře, že žijete s tím svým. Já se snažím, zatím víc než úspěšně, bojovat s tím svým.

      14.05.2012 (10.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    39. Jakub Růžička

      Profilový obrázek

      Myslím,
      že střety zájmů praktikujících divadelníků a kriticky píšících (a o mnohém v různých komisích rozhodujících) odborníků je téma hodné zvláštního pozoru a možná i detailnějšího zpracování třeba na stránkách iDN. Asi jen v Čechách, resp. na Moravě je např. možné, že (jistě kvalitní) dramaturgyně a autorka řady dramatizací Dora Viceníková (Reduta Brno), zasedá zároveň v dramaturgické radě prestižního plzeňského festivalu, vybírá nejlepší českou inscenaci německy psaného textu coby členka poroty pro PDFNJ, nejlepší inscenaci současné hry pomůže vybrat i v soutěži na Slovensku… Není to přímo alarmující střet zájmů, který svým způsobem dokonce formuje podobu české divadelní scény?!

      14.05.2012 (14.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    40. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      ve vší slušnosti, opět s vámi nesouhlasíme.

      1) Pan Trenský mluví o situaci, kdy překladatelka údajně psala recenzi na inscenaci, která využívala jejího překladu. Ostatně i Trenského komentář má dost nejasné a nepřesné formulace.
      Kdežto vy kategoricky tvrdíte: „Není prostě možné podílet se na produkcích (inscenacích) a zároveň psát kritiky o inscenacích druhých“:
      Můj komentář k tomu byl, že vaše tvrzení je mimo. Stejně tak je mimo se odvolávat právě na zmíněný příspěvek Trenského – pojednává o přímé angažovanosti kritika na inscenaci, kterou hodnotí.

      2) Vůbec jsme nepochopili, vaši reakci směřovanou nám v 1:47. Odpovídáte nám na něco, co jsme vůbec neproblematizovali. Vlastně ani nechápeme, o čem mluvíte.

      3) Našli jsme zajímavý článek, pro zájemce k nahlédnutí týkající se korupce (střetu zájmů) kritiků na půdě divadelního umění:
      http://www.guardian.co.uk/stage/theatreblog/2009/dec/07/theatre-critic-write-play

      Jen pro zajímavost ocitujeme část článku:
      And he’s not the only one. In March, stage vulture Nicholas de Jongh flew the Evening Standard coop after the West End premiere of his Gielgud-inspired Plague Over England. Last year, Michael Billington directed Lamda students in a Harold Pinter triple bill. The New Yorker’s John Lahr co-created Elaine Stritch: At Liberty with the diva herself and took it to Broadway and the West End. Terry Teachout of the Wall Street Journal penned the libretto to Paul Moravec’s The Letter, which premiered this summer at the Santa Fe Opera House. Was it possible for me to join such illustrious company?
      In truth, playwriting is not new to me: for two years I’ve been hammering away at a full-length drama, also commissioned by Staller and Project Shaw. I’m now in the middle of the third draft, and by January 2010 the play should be ready for an invited reading.

      Možná máme špatnou angličtinu,
      takže nás prosím poučte, ale jeví se nám, že článek částečně pojednává o některých kriticích (novinářích), kteří se „zprofanovali“ na britských divadelních prknech. Článek je z britských novin – snad dostatečně západních.

      Sami za sebe si myslíme,
      že takových příkladů, kdy se kritik nějak podílí na nějaké inscenaci (ale nepíše o ní kritiku) bude i na „západě“ nepřeberné množství, byť se podílí spíše nějakým okrajovým způsobem. Ale nechceme se hádat. (U nás jsou dokonce divadelně činné celé redakce:) Fascinuje nás však jistota pana Pavlovského, že tomu tak není na západě – ještě když si představíme, co všechno bychom do toho „západu“ mohli zahrnout.

      14.05.2012 (15.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    41. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Myšpulíne a Fifinko,
      ono to má myslím, velice jednoduché řešení a opravdu je to možná primárně o přístupu k divadlu celkově. Pokud chce kritik divadlo pouze reflektovat, pak je zcela na místě přístup pana Pavlovského, přijde mi sice mírně kontroverzní, ale snad i správný. A pak jsou tu zcela zjevně i kritici, kteří vědí, nebo to tak mají prostě nastavené, že by ale zároveň mohli aktivně pomoci, něčemu opravdu přispět. A pak je myslím dobré se zapojit, pomoci, s tím, že si pak samozřejmě musíte vyřešit střety zájmů hlavně sami v sobě.

      14.05.2012 (15.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    42. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Pane Doubravo,
      protiřečíte si! „…samozřemě, že mezi recenzí a opravdovým PR článkem je diametrální rozdíl, ale zde je už ta základní věc, že divadla dávají novinářům vstupenky povětšinou zadarmo. Proč? Potřebují promo. V dnešní době prostě je recenze forma reklamy, s velikým dosahem.“
      Je-li mezi kritikou (raději než recenzí) a PR článkem diametrální rozdíl, nemohou psát kritiky ti, kteří jsou spolutvůrci inscenací! Koláč je možné buď jíst nebo mít, nic mezi tím!
      Volné vstupenky, dokonce na stálá premiérová sedadla, dostávali v Praze kritikové už před I. světovou válkou a po ní rovněž. Doporučuji četbu autobiografie největšího kritika, který kdy šlapal pražskou dlažbu, Maxe Broda (Život plný bojů, Mladá fronta, Praha 1967). DIVADLA SAMOZŘEJMĚ POTŘEBUJÍ „ZPĚTNOU VAZBU“, kritika je nejenom dopisem diváka divákům, ale i profesionálního diváka tvůrcům. Volné vstupenky pro zavedené kritiky, resp. pro média, která je tisknou, nelze chápat jako „korumpující dárek“ věnovaný proto, aby byl kritik ohleduplný. Na druhé straně by se tím už do jisté míry mohla rozumět účast na popremiérovém rautu. Osobně to řeším tak, že na premiéry většinou nechodím (vypovídací hodnotu má až tak desátá repríza) a když už, tak na raut zůstávám pouze v ojedinělých případech, kdy se mi představení freneticky líbilo a já mám potřebu tvůrcům upřímně pogratulovat – jeden rád říká lidem příjemné věci. Jsem už tak udělaný, že chválit mohu pouze upřímně; hluboce pohrdám kritiky, kteří jdou na raut, usmívají se na tvůrce a přikyvují, aby pak šli domů a představení strhali. Je to ubohé.

      „…v dnešní době možné, že člověk „bez vzdělání“ pomáhá na svět inscenaci světového muzikálu. Čím to, že lidi z branže se tomu nedivili a příležitost mi přáli a brali ji dokonce jako samozřejmost a naprosto logický krok?“
      Zapomeňte, prosím, na otázku kritikova institucionálního vzdělání, to není důvod k mindráku. Všimněte si, že o vzdělání jsem v naší polemice neutrousil ani slovo. Jak bych mohl, když dějiny divadelní kritiky v Česku znají řadu skvělých kritiků, jejichž vzdělání bylo divadlu na hony vzdálené? Zmíněný Max Brod byl právník! Vladimír Hulec – ne že bych jej chtěl s M. Brodem stavět do řady, sám bych si to ani vzdáleně netroufl – je vystudovaný matematik!
      „Lidi z branže“ se pochopitelně „nediví“ ničemu, co jim prospívá. Pokud jde o účast na tvorbě inscenací, nedivím se ničemu ani já, vždyť kolik tu bylo a je skvělých režisérů, kteří vůbec nemají divadelní vzdělání. Od kdy už Petr Lébl režíroval a od kdy teprve začal studovat DAMU?
      Není ovšem na místě argumentovat P. Fridrichovským nebo M. Prostějovským – standardní kritiku jsem od nich nikdy zveřejněnou neviděl a bohdá neuvidím!

      14.05.2012 (16.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    43. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Co se týče kritiků,
      kteří občas píší vlastní hry, M&F mají pravdu, ti se opravdu na Západě vyskytovali a občas i dosud v menší míře vyskytují. G. B. Shaw je snad nejzářnější přiklad, exeloval součastně v obou sférách. V pozdější době třeba Kenneth Tynan, přední britský kritik druhé poloviny minulého století, i když jeho literární činnost byla okrajová. Příkladu by se našlo určitě více. Na druhé straně si v přítomnosti nedovedu představit, že by třeba kritik N.Y. Timesů mohl napsat muzikál, a přitom pokračovat coby kritik muzikálů. Ten sám článek v Guardianu naznačuje, že jde o okrajové jevy. Ovšem, velmi záleží na okolnostech.

      Pane Doubravo,
      když pan Švejda mluvil o „nepřiměřené reakci kritika“, nemyslím, že měl na mysli Vás.

      14.05.2012 (16.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    44. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jakub Růžička
      má nespornou pravdu, účast praktických umělců v grantových komisích, porotách cen (včetně Thálie), výběrových přehlídek apod. je vesměs zcela prokazatelným, alespoň potenciálním střetem zájmů. Něco jiného je ale „přiznaný případ“, kdy je konkrétní umělec pověřen „na dobu určitou“ řízením nějakého festivalu s tím, že jeho výběr bude výrazem jeho subjektivních preferencí a on za skladbu určitého ročníku bude individuálně (před veřejností) odpovědný. Samozřejmě se ovšem předpokládá, že na dobu své funkce sám praktického kumštu zanechá.

      14.05.2012 (17.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    45. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Uf,
      tak se to tu zase mění v uvažování o kritice a jejím poslání, smyslu, etice apod. Jsou a budou to asi věčné spory a pohledy. Jedna věc je podle mne ideální stav a druhá možný. Jistě – a tím odpovídám i Jakubovi Růžičkovi – by bylo skvělé, kdyby byli lidé-odborníci, kteří nejsou spjatí s tím či oním projektem/fungováním či lidmi/tvůrci a současně by byli dostatečně fundovaní. A je dobré takové lidi hledat a dávat jim rozhodovací či konzultační odpovědnost. Jsou však tací? Podle mne ne, anebo jich je velmi málo. Zkušenost mi říká – a Dora Viceníková či Petr Štědroň jsou pro mne toho důkazem – že podstatná je spíš sama osobnost, jež rozhoduje. A otevřenost či dohledatelná veřejná přístupnost/prezentace důvodů jejího rozhodování. Viceníková se Štědroněm rozhodují s obrovskou znalostí dané problematiky (současné texty, sledují a znají evropské divadlo jako málokdo u nás) a jistě by vše dokázali osvětlit či obhájit (to neznamená, že s nimi musíme vždy souhlasit – to ale bude asi vždy při rozhodování o kvalitě/nekvalitě umění). Neviděl jsem nikdy v jejich rozhodování postranní úmysly či snahu o poškozování.
      Naopak, třeba u výběru na ředitele či provozovatele pražských divadel, seděli v komisích možná lidé, kteří ve střetu zájmu být nemuseli (ale kdoví – jak se ukázalo), přesto rozhodování působilo zmanipulovaně, a to především proto, že důvody rozhodnutí byly neveřejné. Projekt Tomáše Töpfera například dodnes není znám, ač vyhrál, a tedy jej bude jeho tým příští léta naplňovat. Obdobné je to u ředitelování Davida Dvořáka v NDB. Každé rozhodování by mělo být podřízeno veřejné kontrole, o to by se myslím měli dnes divadelníci/kumštýři snažit především.
      A co se týká kritiky, je to vlastně stejné. Jistě je ideál, když nedochází ani náznakem ke střetu zájmů a kritik má výrazný odstup od díla a tvůrců. Každý se o to asi snažíme a každý z nás to řešíme jinak. Ale všichni jsme současně na jedné lodi a ta je v Česku hodně malá.
      Myslím, že Ondřej Doubrava obhajuje neobhajitelné. Kritik z principu nemůže zohledňovat „lásku k oboru“, ale svou fundovaností a životní zkušeností, postoji a názory nahlíží na dané dílo či tvůrce a jimi je veřejně poměřuje. Důvěryhodným se stává až delším publikováním. Samotný tvůrce či spolutvůrce pak může analyzovat práci svou i jiných – a velcí režiséři to dělali – jde však o něco jiného než běžnou kritiku. Ostatně třeba rubriky v DN Inspirace divadlem či Jak já to vidím se právě o takové uvažování nad inscenacemi či uměním snaží. Nejde o kritiku, ale o osobité pohledy literátů a běžných divadelníků. Často kontroverzní, občas osobní a „láskyplné“, ale právě proto cenné.

      14.05.2012 (17.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    46. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Pokus o sumarizaci se,
      Vladimíre, počítá, jen se obáváme, že je v tom ještě větší zmatek. Ano, nejspíš v tom budou věčné spory, dokud někdo k těm jevům týkající se kritiky nezaujme obecně přijatelné stanovisko vycházející především z praxe.
      Už jsme chtěli toho nechat, ale přesto to ještě zproblematizujeme. Téma kritika a umění jsou k sobě zrcadlově položené pojmy. Některé věci, které fungují u umění, by měly fungovat i v kritice – pokud chceme být upřímní.

      1) Jestliže podléhá kritice umění, měla by jí přirozeně podléhat i kritika sama. Viz. to, čím vlastně začala tato diskuze. Už v tom byl dílčí spor.

      2) Jestliže umění nemusí dělat vzdělaný člověk, nemusí být nutně vzdělaný kritik – není to nezbytně nutný předpoklad. Vzdělaní je spíše jakýmsi vybavením, kterým člověku na jedné straně barikády i na druhé může umožnit relevantnější či hlubší průnik do věci. Může, ale nemusí. V některých případech naopak „odhození“ vzdělání, může být velmi zajímavým prostředkem k náhledu na tvorbu i k tvorbě samotné – všichni tak trochu podléháme nějakým obecně vžitým názorům – ideám.

      3) Osobnost versus dílo. Pokud nám ke kritice stačí znalost pouhého díla (bez dodatečných informací), měl by i kritik spoléhat především na svou vlastní konkrétní kritiku, než na své jméno.
      Pokud však přistupujeme k dílu tak, že do jeho hodnocení zahrnujeme předchozí tvorbu autora či jeho osobnost – je celkem přirozené, že i na kritiku budeme pohlížet podobnou optikou. Záleží na tom, v jakém rámci „fungujeme“. Ti mladší kritici a tvůrci samozřejmě ještě netvoří s ohledem na svoji minulost a její vývoj. To ovšem ještě neznamená, že jejich tvorba či recenze nebudou přínosné, či nemohou být lepší, než těch „zkušených“, kteří už zase někdy mívají tendenci jet ve vyjetých kolejích.

      4) Co je recenze? Musí být nad recenzí napsáno, že je to recenze, aby jí skutečně byla? My se domníváme, že nikoli. Recenze je dána jinými parametry, než tím, zda je to nad ní napsáno, či nikoli. Ale jeto diskutabilní, ostatně jako všechny naše body. Představa, že někdo píše léta svérázné recenze pod rubrikou „Monolog nespokojeného turisty“ nedělá z autora nespokojeného turistu Spíš bychom řekli kritika, jenž zaběhlému kritické myšlení chce dát tak trochu políček

      5) Je ideálem, aby měl kritik „výrazný odstup“ od díla a tvůrců? Pro nás jedna z nejproblematičtějších otázek. Zažili jsme nejednou situace, kdy dobře míněná kritika – nearogantní, s chutí pomoci, vyslechnout problémy – byla téměř fascinujícím zážitkem. Domníváme se, že hodně záleží na osobnosti samotného kritika – tedy, na co má. Bojíme se generalizací typu: kritik má mýt chladný odstup od díla a že to je ideál. Z vlastního života jsme schopni říci, že i opak může fungovat a být velmi přínosný.

      6) Nemůže kritik vycházet při svém hodnocení z proklamované lásky k oboru? I v tom nevidíme jasné odmítnutí. Také jsme mnohokrát četli milé přiznání kritiků, že čtenáře varují, že trpí prostě nějaké produkce slabostí. Proč ne? Který kritik není člověkem, ale kamenem? Bojí se snad někdo přiznat své lidské pocity? Nebo pokud nějaké vzniknou, tak zděšen sám sebou odkládá pero? To je právě podle nás fajn, že si přečtu nejen kritiku člověka s chladným kalkulem a třeba vášnivého zastánce nějaké hry… Ideálem je nám spíše ona schopnost vychmátnou a vyčichnout podstatu, jít po ní a táhnout svého čtenáře argumenty, jazykem apod. Kéž bychom to uměli! Pak bychom se na nějaké problémky vzdělání, angažovanosti (pokud by nebyla opravdu problematická) a zaběhlých pravidel, a to jestli je kritika umění, nebo ne – promiňte – vyprdli.

      Proto se domníváme,
      že alfou a omegou těchto sporů je především rámec, v němž posuzujeme a nerespektujeme rámce jiných kritiků (tvůrců). To se ovšem zcela zřetelně ukazuje i v této diskusi – nad problém kritika a metakritika, angažovanosti kritika v umění, osobnostní a neosobnostní přístup, víno nebo abstinence. Pleteme všechno dohromady.

      14.05.2012 (18.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    47. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Milí MaF,
      tentokrát souhlasím v podstatě s celým Vaším textem, nejvíce ovšem s bodem 1: kritik nese kůži na trh a dostává se do stejné pozice s umělcem v tom smyslu, že vystavuje své dílo kritice. Proto jsem od počátku v podstatě souhlasil s V. Justem, který kritizoval nedostatečnost kritiků (ať už právem či nikoli – žádné představení jsem neviděl). Neméně souhlasím i s nepodstatností institucionalisovaného vzdělání. Rozhodující jsou znalosti a je úplně lhostejné, jak k nim kdo přišel.

      14.05.2012 (20.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    48. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Dostal jsem e-mail od jednoho známého,
      který je daleko lépe obeznámen s londýským divadelním děním, který mě vytkl, že jsem otázku střetu zájmů zkreslil. Zvláště můj odkaz na Kennethe Tynane prý je zavádějící. Jak jsem si ověřil, má pravdu. Měl jsem poukazat na to, že Tynan, který byl kritikem londýnského The Observer a New Yorkeru, se musel vzdát kritické práce, když se stal uměleckým ředitelem londýnského National Theater.
      Také odkaz v Guardianu, na nějž M&F upozorňují, má složitější podtext, než se na první pohled zdá. Např. pisatel se odvolává na to, že Michael Billington, přední kritik Guardianu po čtvrt století, se pustil do mimokritické činnosti inscenací hry Harolda Pintera. Můj přítel správně poukazuje, že šlo o inscenaci v herecké škole. Podle něho, kdyby chtěl inscenovat hru na West Endu, tak by jeho kariéra coby kritika Guardianu určitě skončila.

      14.05.2012 (21.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    49. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Myšpulíne a Fifinko,
      s vámi oběma bych se velmi rád seznámil, to co píšete, se mi docela líbí.
      🙂

      14.05.2012 (21.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    50. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Replika na slova Vladimíra H. (14. 5. 2012, 17:05),
      dva konkrétní případy, týkající se užitečného „střetu zájmů“ (problematiky, již myslím vskutku není možné nějak jednoznačně kategorizovat), kde praktik vystupuje bezesporu jako kritik:
      Kritický portrét Petra Kolečka od Terezy Marečkové (dramaturgyně, o ročník starší Kolečkovy spolužačky, stálé spolupracovnice Kolečkova antipodu Štěpána Pácla) v Revolver Revue č. 83/2011.
      Série kritických statí dramaturga Karla Krause v časopise O divadlo v druhé polovině osmdesátých let na adresu do té doby prakticky „nedotknutelných“ studiových divadel.

      14.05.2012 (22.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    51. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Více či méně kritický portrét umělce, studie či knížka,
      to není standardní kritika uměleckého díla. Kupř. V. Smoláková udělala knížku o P. Léblovi a nikdo, ani já, v tom žádný střet zájmů neviděl, stejně jako když psal M. Klíma do monografie o Josefu Kroftovi. Ovšem u kritiky v užším slova smyslu, jak o tom např. shora píše P. Trenský, je to jasné a nedá se to bez pokrytectví nikterak „okecat“ – takový je alespoň můj názor, a jak píše kolega Trenský, takové jsou i normy ve „slušném světě“.
      Pokud jde o Krausův (potažmo Krejčův) jednostranně podceňující a zlehčující názor nejenom na studiová divadla, ale na autorská divadla šmahem, to je samozřejmě historicky běžná polemika mezi umělci, kdy mnohý „jen tu svou, má za jedinou“. Byl jsem koncem 80. let přítomen na Chmelnici veřejné diskusi, kde jsem osobně na toto téma s Krejčou polemizoval; knižní výbor z K. Krause jsem recenzoval, tuším že v Literárních novinách, a s jeho názorem, že „divadlo je možné pouze jako služba básníkovi“ jsem zásadně polemizoval, především poukazem na mimočinoherní druhy divadla (taneční, hudební, pohybové, loutkové) a též historickým poukazem na divadlo E. F. Buriana, na Studio Y, Semafor, Provázek.
      V zásadě ale polemiky mezi uměleckými směry, skupinami, hnutími i jednotlivci, mezi různými poetikami, programy a normativními estetikami, polemiky vedené jak umělci samotnými, tak i teoreticko-kritckými mluvčími (Teige) a „poputčiky“, to je koření dějin umění.
      Oproti tomu je tady ale k vědeckému poznání tíhnoucí „katedrová“ estetika – nauka (nikoli estetika – program, sepisovaná spíše na kavárenských stolcích) a o ni opřená kritika, která je sice nutně subjektivní, ale neměla by být názorově aprioristická. (Srov. J. Volek, úvod ke knížce Dějiny estetiky.) Osobně to vyjadřuji zkratkou: jsem člověk, který záměrně nemá vlastní umělecký názor; vlastní umělecký názor je bohatstvím umělce, ale balvanem na krku uměleckého kritika. Kritik s uměleckým názorem se blíží tomu, o kterém K. Čapek napsal: „Kritik je ten, co píše, jak on by to dělal, kdyby to uměl.“ Já naopak o sobě vím, že bych to nejenom neudělal, ale ani udělat nezkusil. Vím, že nemám umělecký talent, a proto nemám umělecké puzení, ani puzení radit umělcům, jak to mají dělat. Stačí, když poznám, jak to dělat neměli, nebo naopak jak to udělali dobře.

      14.05.2012 (22.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    52. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Ještě naposledy jednu obecnou poznámku
      k původu celé debaty sine ira et studio: považuji za neudržitelný názor, že nelze posuzovat úroveň něčí kritiky, pokud jsme neviděli kritizované představení (nebo jeho poslední inscenační fázi). Kdyby to byla pravda, nemohl bych posuzovat úroveň žádné ze Šaldových či Vodákových kritik, ve srovnání třeba s kritikami Kuffnerovými ze stejné doby. Jenže já to udělat nejen mohu, ale dokonce musím (a jde to kupodivu krásně), neboť o tom přednáším.

      14.05.2012 (23.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    53. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pokusím se popsat nejjasnější střet zájmů.
      V komerčních divadlech, zvláště muzikálových, at‘ je to Londýn, New York či kdekoli, vládne tuhý konkurenční boj. Je nasnadě, že když splupracuji na inscenaci v jednom divadle, tak mám osobní zájem na tom, aby tato inscenace uspěla, a to jak umělecky, tak finančně. Poněvadž lístky nejsou levné, někteří diváci se rozhodnou volit na základě recenzí. Je logické, že v tom případě rencenze o inscenacích v jiných divadlech nemám psát, i když jsem pevně přesvědčen o své objektivitě. Zdání střetů zájmů je dostatečný důvod, abych od toho upustil. Přední světové publikace by to ani nedovolily, protože to ohrožuje jejich vlastní reputaci. Totéž platí v menší míře i o dotovaných divadlech.

      14.05.2012 (23.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    54. Josef Herman

      Josef Herman

      Než jsem se vyležel z chřipky,
      koukám, že jsem byl odsouzen. No ne že by mi to od uvedených vadilo, víc mi vadí, že se neřeší podstatné, ale tančí se teoretické tanečky.
      1. Také vzdávám debatu s člověkem, který opakovaně používá nepřípadně dehonestující výrazy: naposledy jsem prý do debaty zavedl „policajtské metafory i slovník“, kdo mi přiřkl, že považuji kritiku za „vození se po někom“, i když já jen převzal docela výstižné vyjádření pana Švejdy o prvních vstupech nás obou, atd. Nemyslím, že stydět se mám já. Ale Vladimír Just tady přesně napsal, o co šlo.
      2. Jeden z prý usvědčujících důkazů je pouze názor pana Trenského na slovo „živá“, aniž by se někdo pozastavil nad tím, že to je hnida, z níž Vladimír Just vyrobil hůl na psa – a o to šlo!!
      3. Copak opravdu neplatí, že mohu kritizovat pouze to, co jsem viděl? A je jedno, jestli přímo, nebo prostřednictvím „metakritiky“? Zdůvodnění Vladimíra Justa ze 14.5. 23:39 je trochu úsměvné: „já to udělat nejen mohu, ale dokonce musím (…), neboť o tom přednáším“. Jenže o tehdejší inscenaci se dozvěděl přinejmenším ze dvou, lépe z vícero zdrojů, tedy ji na stávající možné úrovni znal, kdežto oba inkriminované muzikály odsoudil, aniž by o nich tušil. To není souměřitelná situace. Rád Vladimíru Justovi přiznávám, že jediný se tomuto úhelnému problému nevyhnul, za pravdu mu ovšem nedám a jeho argumentaci v „metakritice“ stále považuji za faul především vůči Divadlu Na Jezerce – o to šlo!
      4. Proč se dlouze řeší otázka střetu zájmů netuším – tady se v názorech v nejmenším nelišíme, Ondřej Doubrava ve střetu zájmů není. Ale když už se o tom mluví, připomínám, že třeba Leoš Janáček skládal hudbu a zároveň psal kritiky na skladby svých kolegů. Chci tím říct, že řešení otázek nemá jen rozměr teoretický, jak by rád Petr Pavlovský, ale také historický – a že nelze problém teoreticky jednoznačně a jednou provždy vyřešit.
      5. Chraň bůh, abych si myslel, že kritika nelze kritizovat, jak se mi tu podsouvá – samozřejmě jde se svou kůží na trh. Já se ohradil proti způsobu polemiky, a na tom si trvám! A ohradil jsem se ostře nikoli proto, že bych neuměl přijmout kritiku, pane Švejdo, ale protože mi argumentace a způsob Justova článku zvedly adrenalin. Jeho článek se mi ovšem jako kritika nijak netýkal, v tom se mýlíte, jel jsem v tom jen v případě pana Doubravy jako redaktor – a to jsem také přiznal.
      6. Také přidám teoretický názor. Smysl kritiky po mém soudu není v tom dílo „zhodnotit“ pro jeho uživatele, tedy není to placená služba veřejnosti, jak tu kdosi napsal. Není to výstupní kontrola dokonalosti výrobku, za jakou se momentálně považuje v anglosaském světě, což považuji za hrozivý projev spotřební společnosti. U nás to známe z 50. let minulého století, například. Podle mého je kritika jen vstupem do diskuse, vytvořená a zveřejněná v dané historické institucionální a formální podobě. Teprve odtud nabírá další funkce, například je zpětnou vazbou umělcům, pokud o ní ovšem stojí. Názorová hodnota kritiky je vždycky relativní, nikoli absolutní. Rozvést to je na dlouhý text, nikoli sem. To učím své studenty zase já.

      15.05.2012 (11.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    55. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „…řešení otázek
      nemá jen rozměr teoretický, jak by rád Petr Pavlovský, ale také historický…“
      Ano, Josefe, a v tom to právě vězí. Tvůj příklad s Janáčkem hravě obohatím o ještě flagrantnější: Josef Čapek, F. X. Šalda, Max Brod, ti všichni tvořili umělecká díla a zároveň psali kritiky.
      V oblasti českého loutkového divadla byla tzv. kritická samoobsluha zcela běžná dlouho po válce, ještě v 80. letech jsem zažil, že šéfredaktorka Čs. loutkáře E. Hanžlíková psala jak kritiky, tak i hry pro loutkové divadlo (mimochodem: obé docela slušně).
      Striktní oddělení profese umělce a kritika je záležitostí historického vývoje, trpěná synchronní dvoukolejnost některých autorů svědčí o nedovyvinutosti toho kterého oboru.
      Něco jiného je ale střídání pozic: kritik se může stát na čas (nebo i napořád) dramaturgem (Z. Hořínek, ale i já 1984-89), z francouzského filmu jsou doloženy posuny kritik – režisér (A. Bresson). Už ale nejde provozovat obé současně, jak to bylo možné před 100 lety. Kdyby žil Janáček dnes, určitě by kritiky nepsal nebo by s tím přestal současně s první zveřejněnou skladbou. I kdyby přestat nechtěl, neprošlo by mu to, v to pevně věřím.

      15.05.2012 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    56. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý pane Pavlovský,
      již podruhé argumentujete panem Hořínkem. Pravda je však taková, že od roku 1961 do roku 1970 (a znovu v osmdesátých letech) byl pan Hořínek jak dramaturgem (Divadla F. X. Šaldy), tak stálým přispěvatelem (i kritikem) časopisu Divadlo.

      15.05.2012 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    57. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Švejdo,
      až do této soboty či neděle jsem se problematikou středu zájmů nezabýval, a vlastně ani o ní nepřemýšlel. Dostal jsem se do toho náhodně, ale od té doby se učím od hodiny k hodině. Také myslím jako kolega Pavlovský, že jde o historický vývoj jakési „dělby práce.“ V mezinárodním měřítku ten rodíl je zvlášt‘ patrný na mém citovaném příkladu Shaw-Tynan. V Shawově době se zřejmě nikdo nepozastavoval na jeho dvojdomosti či trojdomosti (byl to nejen činoherní, ale i důležitý hudební kritik). Ale takových dvacet-třicet let po válce už byla jiná atmosféra, a příklad největšího britského kritika druhé poloviny 20. století Tynana to demonstruje. Mimochodem to, že přestal psát recenze, když začal pracovat v National Theater nebylo z důvodů nedostatku času, ale čistě kvůli střetu zájmů, nasvědčuje okolnost, že mu správní rada povolila psát filmové recenze, kde by střet zájmů nenašel ani ten největší purista.
      Co se týče Hořínka, nemám dostatečné informace, ale nezdá se mi, že dramaturgování v divadle F.X. Šaldy a psaní pro odborný časopis je totéž, jako dramaturgování pro pražské divadlo a psaní recenzí pro pražský deník či časopis, jehož esencí jsou recenze. Ale jde zde zřejmě o nejasnější situaci.

      15.05.2012 (14.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    58. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Přihazujeme pár dalších jmen
      amerických či britských kritiků, kteří i proti evolučnímu směřování nastolenému panem Pavlovským (ale my chápeme, jak to myslí) nejen, že píší (psali) kritiky, ale podíleli se či podílejí na umělecké divadelní tvorbě. Vybírali jsme ty, kteří buď žijí, nebo zemřeli nedávno. Jsme však přesvědčeni, že v „nižší“ kategorii kritiků bychom těchto přebíhačů mezi uměním a kritikou našli daleko více!
      John Heilpern, Harold Hobson, Sheridan Morley, Neil Norman, Mark Shenton, Irving Wardle, David Cote, Peter Filichia, Neil Genzlinger, již zmíněný Terry Teachout, Dominic Cavendish.
      Z provokace uvedeme i Waltra Kerra.
      Po nahlédnutí celé řady životopisů myslíme, že můžeme potvrdit velmi zajímavé životní osudy některých těchto kritiků stejně tak, že mnohé z nich praktické divadlo (ale i jiné umělecké disiplíny) lákaly – zvláště v první polovině či na začátku jejich kariéry. Faktem pro nás však zůstává to, že ani na „západě“ nějaká striktní pravidla zavazující kritiky, že se nesmí podílet na umění, nejsou. Jistě je pochopitelné, že když Kenneth Tynan odešel šéfovat do Národního divadla, vzdal se svého postu v Observru. Domníváme se, že ani u nás by nebylo jen tak možné být šéfdramaturgem Národního divadla a zároveň aktivním kritikem Divadelních novin. Avšak odskakování či lavírování některých kritiků mezi uměním a kritikou je vcelku běžný jev.
      My si však těžko dokážeme představit, že kritik se ráno probudí a řekne si, tak dopoledne budu umělec a myslet „umělecky“ a po obědě jsem kritik. Když mu někdo vyčte, že v prosinci 2011 napsal libreto a v lednu 2012 píše recenzi na muzikál, mohl by odpovědět : „Zde je doporučený dopis z 15. ledna, kterým byla v 15 hodin uzavřena má spolupráce s divadlem. Na recezovaný muzikál jsem šel až téhož dne večer.“ Nebo si kritik uvede svou hru nebo zrežíruje jinou v nějakém newyorském „Pidivadle“ se studenty (podílí se na veřejně uváděném divadle) a vyrazí ho z The Times.
      My prostě některé kategorické, extrémě zjednodušené soudy, nevstřebáváme hladce.

      15.05.2012 (15.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    59. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Panové M&F,
      Vaše listina je příliš obsáhlá, než aby bylo možné Vám detailně odpovídat. Ale protože jste sami dali zvláštní důraz na Waltera Kerra, podotýkám, že byl divadelní kritik N.Y. Timesů od 1966 do 1983. Během té doby nenapsal žádnou hru, jenom teoretické spisy. Jeho broadwayská kariéra skončila už v r. 1958.

      15.05.2012 (15.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    60. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Předchozím příspěvkem
      definitivně ukončuji svou účast v tomto blogu, jehož debata se pohybuje v kruhu a která mě odvádí od podstatnější práce.

      15.05.2012 (15.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    61. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      No nás jenom pobavilo,
      že když se tady řeší pan Hořínek v letech 1961- 1970, tak by bylo zajímavé připomenout, že světoznámý kritik Kerr v roce 1958 uváděl na Brodwayi muzikál a psal kritiky. 🙂 Ostatně, pane Trenský, Hořínkovu situaci jste komentoval takto:
      „Co se týče Hořínka, nemám dostatečné informace, ale nezdá se mi, že dramaturgování v divadle F.X. Šaldy a psaní pro odborný časopis je totéž, jako dramaturgování pro pražské divadlo a psaní recenzí pro pražský deník či časopis, jehož esencí jsou recenze. Ale jde zde zřejmě o nejasnější situaci.“
      Tak nás napadlo provokativně připomenout Kerra. Ale, dovolte tu ironii, Hořínkův případ jistě není to samé jako Kerr v roce 1958. Nejsou to pražské noviny, ani Broadway není Divadlo F. X. Šaldy… s tím souhlasíme.
      Ostatně velmi si vážíme vašich vstupů, k nimž jsme vás ostatně nevybízeli, ale pokud generalizujete na základě případu zajímavého životopisu tvůrce a kritika Tynana, jen jsme chtěli poukázat na to, že ke zobecněním je dobré nejdříve probrat hodně jednotlivostí. Toť vše.
      Ale to nemění nic na tom, že vaše vstupy do diskuse jsou pro nás přínosné (ostatně jako vstupy jiných). I my jsme se o mnohém v této diskusi poučili – tentokrát bez – ironie.

      15.05.2012 (16.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    62. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      P.S. Walter Kerr přirozeně nezačal svoji éru kritika v roce 1966. Předtím psal pro jiné noviny – zapomněl jste dodat podstatnou informaci.

      15.05.2012 (17.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    63. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Tak ještě jednou
      a snad už opravdu naposledy pro ty, kteří opravdu neumí číst: já jsem „neodsoudil oba inkriminované muzikály“, jak nevím proč setrvale až na věky věkův tvrdí J.H., já jsem odsoudil pouze a jedině „inkriminovaný způsob psaní o nich“. Nic víc nic míň. A rozdíl mezi úrovní recenze z pera F.X.Š. či J. Vodáka a dejme tomu Josefa Kuffnera si dovoluji posoudit i tehdy, neznám-li vůbec předmět jejich pojednání, čili zase je ta debata těsně vedle.
      Naopak dávám Josefu Hermanovi za pravdu v kauze příliš striktního, až dogmatického uplatňování „střetu zájmů“ (pokud nejde o participaci na konkrétním díle, tam to beru, nýbrž o nesmyslné apriorní vylučování „praktikujících“ umělců z kritiky, dokonce z úzkého kritického „celibátu“ dělat měřítko veškerého pokroku:-).
      Netřeba chodit k Janáčkovi, můžeme zůstat v dnešních časech: podle mne jedny z nejlepších výkonů v oboru kritické reflexe umění posledních dvaceti, třiceti let podávají lidé jako Zdeněk Hořínek, Milan Uhde nebo Miloš Štědroň – a nevím nic o tom, že by jejich (byť nepravidelné) brilantní kritické psaní jakkoli diskreditovalo v prvém případě vystupování na jevišti či dramaturgování (roky provozoval Hořínek v tomto směru pozoruhodný a plodný paralelismus), ve druhém psaní her a ve třetím komponování. (Také nevím nic o tom, že by občasné výhrady, které mohu mít vůči kritickému psaní Romana Sikory nebo Vladimíra Mikulky, jakkoli souvisely s tím, že první píše paralelně hry a druhý stejně dlouhodobě veřejně vystupuje jako písničkář či performer).
      Spíš bych řekl, že je tomu přesně naopak – múzičnost může činit kritické texty čitatelnějšími, méně klišovitějšími, slovesně kreativnějšími, originálnějšími, přesnějšími a tím vším v úhrnu literárně hodnotnějšími, což je nezanedbatelná, řekl bych dokonce povinná přidaná hodnota jakéhokoli kritického výkonu, který má být brán veřejností, zejména tou uměleckou, vážně. (Také si nemyslím, že bych v časech, kdy jsem po dvě desetiletí paralelně vystupoval s bratrem v autorských kabaretech, psal stupidnější, méně profesionální či neregulérní recenze: naopak mě jeden tehdy čerstvý „umělecký“ zážitek s TV cenzurou umožnil napsat do Scény rozsáhlou kriticko-analytickou stať, která tehdy vzbudila v kraji opravdu vydatné pozdvižení a po revoluci jsem byl za ni dokonce dodatečně odekorován jakousi cenou).
      Ať už budeme totiž kritiku definovat jakkoli (a opět podepisuji všema deseti nelibost J. Hermana nad „spotřební“ účelovou funkcí pouhé technokratické „výstupní kontroly výrobku“, ano, je to trapný relikt padesátých let, dodávám k němu, že stejně nelibě nesu utilitárně služebné pojetí recenze jako „kritického /auto/servisu umělců“), jedno jí upřít nemůže ani přítel Pavlovský. Je to mimo jiné (také), ať už ve formátu eseje, polemiky, portrétu nebo recenze, prosím pěkně regulérní LITERÁRNÍ ŽÁNR. A k jeho zvládnutí je tudíž povinným předpokladem zvládnutí „materiálu vyjadřovacích prostředků“, tedy jazyka (těžko můžu vytýkat představení klišé, když sám z klišé při psaní recenze nevylezu). Což všechno mohu, ne že nemohu, jak na dlani posoudit – a teď se vracím opět na začátek, k mé základní výhradě vůči oběma textům – jak u Havlíčka, tak u Nerudy, Liera, Šaldy, Rutteho, Tilleho, Kodíčka, Čapka, Trägera, Machonina, Hořínka nebo Olega Suse, aniž nutně musím znát jimi posuzované dílo. Já se totiž přátelé, budete se divit, já se z per těch, co to opravdu umějí, dovídám o díle vše podstatné. .

      15.05.2012 (18.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    64. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      P.S. Abych nebyl zase kacéřován krzevá překlepy, u mého posledního příspěvku ve 20. řádce zdola má být místo „mě umožnila“ „mně umožnila“.

      15.05.2012 (18.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    65. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Mistrovat jako anonym
      pravděpodobně o dvě generace staršího Američana P. Trenského v otázkách divadelní kritiky v USA odtud, z ČR, to chce už notnou dávku sebevědomí. M a F, gratuluji!

      15.05.2012 (18.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    66. Myšpulín a Fifinka

      Profilový obrázek

      Reagovat na váš příspěvek jinak,
      než tak, že bereme vaši lekci slušného chování, by bylo trapné i pro nás.

      15.05.2012 (19.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    67. Josef Herman

      Josef Herman

      Dovolte ještě jednou:
      1. Jednak děkuji Vladimíru Justovi za věcnou odpověď, na onom povinném shlédnutí díla (představení inscenace, Petře), se sice absolutně nesejdeme, tak si nechme každý své, ale jak se zdá, na dalším ano.
      2. Nenapsal bych jinak než Vladimír Just především o problému střetu zájmů. Vladimír Just totiž připomněl hrozně důležitou věc: jde totiž především o schopnost dílo „vstřebat“ v co nejširších kontextech a vydat o něm, a také o sobě samém, zprávu, která v nejlepším možném případě slouží coby podklad dalších úvah, ano, i polemik. Jde o to být dílu múzickým partnerem. Je mi opravdu jedno, jestli dobrý text napíše praktikující umělec, teoretik, či vlastně kdo. Jestli si někdo myslí, že kritika je taková striktní teatrologická disciplína, je po mém soudu naprosto vedle – a raději hned dodávám, že z toho Vladimíra Justa věru nepodezírám ani náhodou.
      3. Potíž u nás je však s tím, že znám „takykritiky“, které jsou svými autory tak říkajíc vytunelovány pro osobní prospěch či neprospěch jednoho či druhého. Jsou zneužity. Nejde tedy o to jaksi ze zákona vymezit, kdo je kritik a kdo praktikující umělec, dopouštějí se toho po mém soudu mnohdy i ti, kteří umělecky nepraktikují, ale každá redakce si holt musí ohlídat konkrétního pisatele a konkrétní text. Problém je ovšem ještě jeden: onen umělecky praktikující kritik by musel psát tak dobře, a tak jasně argumentovat, být prostě osobností, aby se nemohlo snadno říct, že jeho názory jsou ovlivněny nějakými mimouměleckými okolnostmi. Jinak řečeno, Janáček a Čapek psát mohli, a další takoví psát mohou.
      4. V jistém střetu zájmů je ale po mém soudu každý kritik, neboť si postupně buduje estetické priority a jimi poměřuje i díla, která se jimi poměřit nedají. Vytváří kolem sebe jistou bariéru. Vladimíru Justovi se nelíbí komerční muzikály typu Hamlet, mě ostatně také ne, a když budeme stále dokolečka tvrdit, že jsou neumělé, podbízivé, laciné atd., čeho tím docílíme? Proto jsem zvláště na komerční muzikálovou produkci hledal někoho mladšího, muzikálového fandu, který se na taková díla podívá po svém, určitě jinak, než já. Nemyslím už proto, že Ondřej Doubrava psal o Hamletovi „píárko“, aniž bych chtěl znovu otevírat diskusi snad už uzavřenou, text byl jistě neobratný a chápu, že to tak mohlo vypadat. Kdo má pravdu??
      5. Petře Pavlovský a Pavle Trenský, já si nemyslím, že existuje cosi jako „vývoj“, navíc který v psaní o divadle směřuje ke specializaci. Je to spíš jen optický klam naší doby a vaše přílišná důvěra, že všechno lze teoreticky a systémově vymezit.

      16.05.2012 (0.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    68. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Povzdech starého teatrologa

      Polemika nad tím, zda kritika je či není teatrologickou disciplinou se tu vedla naposledy před 40 lety. Tehdejší mocní – šéf Katedry DV VFFUK M.Kouřil v Praze (samozvaný vedoucí mojí diplomky – na konflikt zaděláno), v Brně Srna a Závodský (jejich skripto Úvod do divadelní vědy) tvrdili, že ano. Já jsem oponoval v duchu obecné teorie umění (tehdy již politicky zlikvidovaného) J. Volka, že vědeckými disciplinami jsou pouze dějiny a teorie divadla, samozřejmě v patřičně širokém pojetí, takže zahrnuly i folklorní teatralizované projevy jako je Jízda králů /dnes chráněno UNESCO) , masopustní obřady a další „zvykosloví“, stejně jako některé symbolikou prostoupené obřady církví, nabízející se teatrologicko-semiologické analýze. V oblasti teorie sem pak patří i teorie herectví, psychologie a sociologie divadla, teorie theatroterapie a výchovy divadlem atd.
      J. Herman má pravdu; kritika nejenom že není „taková striktní teatrologická disciplína“! Ona to není ŽÁDNÁ TEATROLOGICKÁ DISCIPLINA, PROTOŽE TO NENÍ VŮBEC VĚDA!
      Umělecká kritika je, jak říká Václav Černý (Co je to kritika a k čemu je na světě, Brno 1968?), „filosofování svého druhu“, protože v konečném aspektu se zabývá hodnotami a dokonce z valné části etickými, hodnotami pro člověka. (Všechny citace i bil. údaje jsou po paměti, nemám na Vysočině svou knihovnu, omlouvám se.)
      Proto nemůže mít kritický spor nad hodnotou uměleckého díla vědecký charakter, nemůže dojít k vědeckému konsensu, kdy se jedny argumenty ukáží jako PRAVDIVĚJŠÍ než druhé. To je možné až z odstupu času, kdy se dílo stane objektem nikoli kritiky, ale historie.
      Co jiného než svůj kritický soud mohl postavit na svou stranu mladíček M. Brod, amatérský klavírista a čerstvě dostudovaný právník (a recenzent Prager Tablattu), když mu při kterési premiéře v pražském ND jeho starší český kolega, člen nejedlovské muzikologické školy, zavedený kritik, pravil: „Poslyšte, Brode, s tím Janáčkem si uříznete parádní ostudu!“ Co mohl udělat jiného, než jít a napsat první janáčkovskou monografii, útlou knížku, která vyšla česky dřív než německý originál (tuším 1923).
      Teprve o víc než deset let později přichází prozřevší Nejedlovec V. Helfert, aby napsal tlustou, už vědeckou knihu o Janáčkovy a v ní vědeckými argumenty dokazoval to, co M. Brod už dávno kriticky tušil, leč nemohl vědecky dokázat.
      Kritika prostě není teatrologickou disciplinou, protože není vědeckou disciplinou. Je vědomě a záměrně SUBJEKTIVNÍ! Naopak vědec usiluje (ať už s jakýmkoli zdarem) a OBJEKTIVITU. Ve vědě lze – vědeckými argumenty – dokazovat. V kritice nikoli, tam je možné pouze odvolat se k budoucnosti, k soudu času. Proto má každá umělecká kritika de facto charakter PREDIKCE.

      16.05.2012 (7.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    69. Ondřej Doubrava

      Profilový obrázek

      Já také děkuji za podnětné příspěvky, a snad, abych vás potěšil:

      Tu komerční muzikálovou tvorbu taky moc nemusím, myslím, že u takového Kata Mydláře či nechvalně proslulých Naháčích se nemáme o čem bavit (mimochodem, u Naháčů jsem vydržel do konce, byl jsem poté pochválen kamarády a kolegy za heroický výkon, to totiž nedokázal každý). Ale Hamlet prostě je fajn dílko, na kterém se stále pracuje, vidí to už i ti fanoušci, kteří teď žádají Hamleta zpátky místo Kata Mydláře a Třech mušketýrů a to je myslím, hezký úspěch ve vnímání a český muzikál ho potřebuje jako sůl. A určitě si těch 3,5 hvězdičky v žebříčku ode mně zasloužil, výš bych nešel, ale dost lidí mi říkalo, že teď je Hamlet úplně o něčem jiném (tak doufám, že ho na září dobře „opráší“). Fanoušek by myslím minimálně čtyřku dal bez váhání. Ten článek mi úplně PR nepřijde, pár negativnějších poznámek tam je, ale brát to nikomu nebudu, stylisticky neobratný být může, to jsem uznal a budu se tomu snažit vyvarovat.

      A že nepíšu jen PR články, o tom jste se mohli přesvědčit i v DN. Třeba u recenze na projekt Lucrecia Borgia. Můžu vám říct, že jsem věděl, že u fanoušků za ten článek dostanu pěkně za uši (a dostal a moc mi to nevadilo), napsal jsem to prostě tak, jak jsem to cítil. Ano, je to řemeslně dobré představení, ale dojmy z Internetu v generálkách naznačovaly, že v Praze není možné vidět nic lepšího, že je to konečně průlom a tak. Neztotožnil jsem se bohužel ani s jedním,celkem mě to mrzelo, protože potenciál to má.

      Jsem zvědav, jak se vnímání muzikálu posune v sezóně, která by podle všech znaků měla být konečně i v Praze hodně „světová“ nebo, jak my v „slangu“ říkáme „světovková“ a to se na potvrzení té úplně největší bomby v Praze pořád ještě čeká, ale díky několika článkům už o ní všichni ví (tenhle přístup moc neschvaluji). Věřte, na podobnou sezónu čekám jako na smilování a je škoda, že se do ní asi tak úplně nezapojím, protože si myslím, že u takových titulů by chtěl spolupracovat skoro každý, kdo má obor jen trochu rád, ať už teoreticky nebo prakticky, právě proto, že v činohře si počkat na svůj oblíbený titul i můžete a na hodně procent víte, že se i dočkáte, u muzikálu buď v daný moment nabídku dostanete, nebo ne, pokud ne, čekáte třeba 10 let, než bude daný titul někde jinde. A to je zároveň smutné i vzrušující, zvláště v této době. Ale třeba se ten zázrak ještě někdy stane.

      I já mám články od „praktiků“ rád, právě proto, že si můžu jejich soud, názor, polemiku spojit s výsledkem jejich práce, které si třeba vážím a mám rád, proto se mi teď moc líbí názor pana Justa, který to naformuloval naprosto přesně a díky za to. V tomhle to mají teoretičtí kritici trochu ošidné, byť i tady mám autory, se kterými se umím ztotožnit.

      16.05.2012 (9.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,