Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 5/2019): Julietta

    Surrealistickou operu Juliette uvedli v Ostravě věcně, s humorem, bez sentimentu. Bez mlhavých snových přeludů, bez lyrické stínohry, jak ji bývá u nás zvykem uvádět.

    Scénu tvoří k horizontu ostře zkosený prázdný prostor s rozštípnutým kmenem stromu, ve variantě nádražní hala, ve spojení obou neurčitý prostor kanceláře snů. Foto Martin Popelář

    Jevištní dění předurčuje scéna Martina Chocholouška, k horizontu ostře zkosený prázdný prostor s rozštípnutým kmenem stromu, ve variantě nádražní hala, ve spojení obou pak neurčitý prostor kanceláře snů. Hodně dobře vymyšlené! Prostor konkrétních předmětů a lidí, kteří se ovšem setkávají mimo běžnou logiku.

    Kukučka s Trpišovským, tedy režisérská dvojice SKUTR, se na dění opery dívají současnýma očima, přirovnávají si ho ke svému světu třeba televizních pohádek (Tom a Jerry?). Hledají v něm humor a gagy. Příběh nepsychologizují a nehledají ono cosi za jeho horizontem. Prostě věcně až stroze či hřmotně odehrají přiznané jevištní akce, sestavené z velmi konkrétního jednání postav, z toho “běžného” postavy střihem přejdou v něco vychýleného. Důsledná stylizace všeho, nic popisného.

    Premiéře vévodil Luciano Mastro coby knihkupec Michel: nikoli snílek, ale spíše mladý muž ztracený v prostoru, v souvislostech, ve vlastním já. Foto Martin Popelář

    Odhaduji, že Kukučka s Trpišovským nechápou dění opery jako tradiční sen, ale spíš jako zvláštní fantasmagorii. I když některé postavy kostýmní výtvarnice Simona Rybáková oblékla pod kabátem do pyžama. S podivem to nejpodstatnější o prchavosti a náhodnosti žití nakonec inscenace vysloví hodně naléhavě. Jako obvykle ve svých operních režiích režiséři vůbec nectí inscenační tradici, myslím, že je ani nezajímá a sotva ji mohou znát, ale zcela po svém čtou v operní partituře a nabízejí, k čemu došli. Podstatný příspěvek k dnešním nesmyslným tahanicím o tom, kdo že je autorem operní inscenace a jak se smí s operou nakládat.

    Otázkou je, nakolik záměrně koresponduje s jevištěm zvukově razantní a hlučné hudební nastudování. Slyším martinůovskou hudbu jinak, ale logiku tento přístup k opeře, zejména v této konkrétní inscenaci, jistě má. I škrty v partituře.

    Kateřina Kněžíková ve žlutém (její symbolická barva) také nebyla Juliettou coby snovým přeludem, ale velmi konkrétní bezstarostnou holkou, co má ráda život. Foto Martin Popelář

    Premiéře vévodil Luciano Mastro coby knihkupec Michel: roli zpíval plným zvučným hlasem, moc nedbal na lyriku, a stvořil pozoruhodně rozehranou konkrétní postavu nikoli snílka, ale spíše mladého muže ztraceného v prostoru, v souvislostech, ztraceného ve vlastním já. Kateřina Kněžíková ve žlutém (její symbolická barva) také nebyla Juliettou coby snovým přeludem, ale velmi konkrétní bezstarostnou holkou, co má ráda život. Z filozofických symbolů sestoupili mezi běžné smrtelníky. Oba zvládli náročné pohybové i taneční pasáže. A byli, spolu se všemi na jevišti, v této stylizaci naprosto přirození, samozřejmí, hraví. V inscenaci je prostě na co se dívat a co poslouchat, přemýšlet se o tom může až poté. V menších rolích se minimem přesně zacílených prostředků, především v kostýmní charakterizaci, výtečně uplatnili všichni: Ondřej Koplík, Jakub Kettner, Jan Šťáva, Markéta Cukrová, Denisa Bílá, Alžběta Vomáčková, Jiří Rajniš, Václav Morys, Jitka Svobodová a Ivana Ambrúsová. Pokud sníme o ansámblovém herectví, tady bylo jedno k vidění.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Bohuslav Martinů: Julietta aneb Snář. Libreto skladatel podle hry Georgese Neveuxe. Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker, režie: SKUTR, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Simona Rybáková, sbormistr: Jurij Galatenko, dramaturgie: Eva Mikulášková. Premiéra 11. 4. 2019 v Divadle A. Dvořáka.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 5/2019): Julietta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,