Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (2020/1) Turandot

    Inscenaci Pucciniho Turandot naplánovala a obsadila ještě ředitelka Hroncová v podobě vkusně a soudobě kostýmovaného koncertu. Režisérka Zuzana Gilhuus využila k oratoriu tíhnoucí struktury opery k vizuálně působivě nasvíceným jen decentně barevným obrazům. Jejich hlavním argumentem jsou originální elegantní kostýmy Borise Hanečka, není divu, že pěkně obléká i slovenskou prezidentku Čaputovou.

    Výtvarně nainstalovaný císař Altoum (Jan Ježek) Foto Patrik Borecký

    Prázdnému prostoru dominuje lávka, v níž nelze nevidět molo módních přehlídek, ostatně v posledním jednání dojde na defilé krásných dívek, nahých pod průsvitnými šaty.

    Na molu se nabízejí ženy pro Kalafa Foto Patrik Borecký

    Spíš než o inscenaci jde o výtvarnou instalaci opery. Akce tanečníků mají také víc výtvarnou než situační a dramatickou choreografickou logiku. Propracované pohybové akce plní jen výtečně sezpívaná trojice Ping (Jiří Brückler), Pang (Richard Samek) a Pong (Josef Moravec), ostatní postavy jsou nejčastěji nainstalované jako výtvarný objekt (Císař Altoum v nedobrém pěveckém provedení Jana Ježka), případně zpívají ve statických operních pózách zdůrazňujících estetickou kvalitu kostýmů. 

    Kalaf (Michal Lehotský) s „davem“ a tanečníky Foto Patrik Borecký

    Režisérka rezignovala na hereckou výstavbu situací, řešila je pouze výtvarně, nejúčinněji organizací sboru do řad či skupin nebo v nejpůsobivějších scénách do anonymního davu. Ještě tak smrt Liu lze považovat za obraznou dramatickou akci.

    Smrt Liu (Alžběta Poláčková) Foto Patrik Borecký

    Jediná skutečná spoluhra Lehotského s Jiříkovou, objetí a políbení milenců, byla na hranici parodie.

    Velkooperní sblížení Kalafa (Michal Lehotský) s Turandot (Iveta Jiříková) Foto Patrik Borecký

    Kardinální problém inscenace vidím v obsazení titulní role Ivetou Jiříkovou, jejíž hlasové dispozice neodpovídají požadavkům náročného partu, pěvkyni nezbývá než hlas se značným vibratem nepěkně přepínat.

    Iveta Jiříková v titulní roli Foto Patrik Borecký

    Přesto byla průraznější Alžběta Poláčková uvolněně zpívající lyrickou Liu, podle mého nejlepší vokální kreace večera. Prince Kalafa pěkně zvládl Michal Lehotský, včetně pevného tónu v závěru proslulé árie Nessun dorma, horší byl její začátek se slyšitelnými špatnými sykavkami, jimiž pěvec své kreace devalvuje opakovaně. Timura spolehlivě zazpíval i důstojně prezentoval Jiří Sulženko.

    Timur (Jiří Sulženko), Kalaf (Michal Lehotský) a Liu (Alžběta Poláčková) Foto Patrik Borecký

    Hudební úroveň premiéry zásadně podpořily precizně sezpívané sbory, i na jevišti byly sborové pasáže nejlepšími momenty představení. Dirigent Jaroslav Kyzlink se zjevně pokoušel o brutálně syrové rytmické i zvukové vyznění pečlivě vystavěné partitury, ale nebyl úplně důsledný a trochu jeho úmysl poškodily hráčské nepřesnosti i občasný nesoulad orchestru se sborem i sólisty. A také rozdrobení večera na tři části dvěma přestávkami. Dobrý úmysl ovšem nejvíc limitovalo přeestetizované dění na jevišti, zcela protikladné logice hudebního nastudování.

    V hlavní roli byl sbor Národního divadla Foto Patrik Borecký

    Souhlasím s tvrzením dramaturga Ondřeje Hučína: Pucciniho Turandot je hudební a divadelní básní. Básní dekadentní, protože přináší a mísí emoce rozkoše a soucitu s emocemi hnusu a odporu a protože se pohybuje v temných, iracionálních a leckdy tabuizovaných oblastech duše, těla a světa. Jenže ono temné hnusné či alespoň dramatické v inscenaci nenalézám. Jen redukování operního divadla na výtvarně nazdobené provedení partitury, v němž jde víc o libou podívanou než o smysl dění. A o provozně zřejmě nenáročnou až trojmo alternovanou produkci, která sama o sobě vylučuje osobitost.

    Jde víc o estetické obrazy než o drama Foto Patrik Borecký

    Opera Národního divadla v Praze – Giacomo Puccini: Turandot.

    Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie, scéna a světelný design Zuzana Gilhuus, kostýmy Boris Hanečka, choreografie Martin Dvořák, světelný design Martin Bronec, sbor Národního divadla – sbormistr Pavel Vaněk, Kühnův smíšený sbor – sbormistr Jaroslav Brych, Kühnův dětský sbor – sbormistr Jiří Chvála, dramaturg Ondřej Hučín, Balet Opery Národního divadla, Orchestr Národního divadla. Premiéra v historické budově 23. ledna 2020.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (2020/1) Turandot

    1. Miloš Jodas

      Profilový obrázek

      Nejen sbor ND,
      ale také Kühnův smíšený sbor. Prosím o doplnění.

      24.01.2020 (19.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Samozřejmě, doplněno.

      24.01.2020 (20.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Daniel Hájek

      Profilový obrázek

      Upřímně mě velmi překvapilo
      nelichotivé hodnocení autora recenze výkonu hlavní představitelky – paní Jiříkové. Žádné vibráto jsem v jejím hlase neslyšel a rozhodně mi nepřišlo, že by svůj hlas musela jakkoli přepínat. Naopak mi její výkon přišel jako velmi koncentrovaný a pěvecký projev pak pro tuto roli mimořádně kultivovaný.

      28.01.2020 (10.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Děkuji za názor,
        nejste první, kdo se mnou v tomto ohledu nesouhlasí. Popravdě by bylo třeba se víc rozepsat, protože nejde jen o na můj vkus příliš rozkolísaný tón, správně a přesněji jsem měl samozřejmě použít termín tremolo, ale přišel mi trochu brutální. Pro roli však myslím Jiříková nemá ani potřebný objem hlasu, chybí mi v něm „barva“ (alikvoty), a pak propracovanější výraz i dynamika, což přisuzuji právě obtížím ryze hlasovým, pro které na to další a podstatné už nemohlo dojít. Nepsal jsem nic o kvalitách zpěvačky, pochybuji jen o jejím obsazení právě do této role, což je na zodpovědnosti těch, kteří ji na jeviště poslali. A to nehovořím o tom, že hlasově i vizuálně k sobě nejsou Jiříková a Lehotský „kompatibilní“, což v prestižním operním divadle je velmi důležitý aspekt obsazení. Už trojí a velmi rozdílné alternace role svědčí o tom, že se na něco takového v ND nedbá, a také o tom, že roli asi obtížně obsazovali už jen podle toho, kdo je vůbec schopen ji zazpívat a je k dispozici. Bylo by na místě se ptát, proč první premiéru získala Jiříková, jestli její alternace jsou či nejsou ještě problémovější. Je to zkrátka na debatu, kterou jistě zásadně ovlivňuje individuální představa operního zpěvu a provedení role Turandot.

        28.01.2020 (11.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Daniel Hájek

          Profilový obrázek

          Děkuji za Vaše doplnění,
          ale bohužel ve mně vyvolalo více otázek, než by mi poskytlo vysvětlení. Pod tremolem bych si rozhodně nepředstavoval rozkolísanost tónu, která dle mého názoru odpovídá právě nekontrolovatelnému vibratu, nýbrž vědomé přerušování tónu prostřednictvím dechu. Pokud si pak v této souvislosti vzpomenu na slavné tremolo Cecilie Bartoli, tak nevím, proč by toto označení mělo být považováno za brutální. Ostatně ani vibrato nelze z podstaty věci považovat za negativní hodnocení, jelikož pokud je kontrolované a správně prováděné, tak může podstatně zvýšit kvalitu pěveckého projevu. Negativně bych se pak díval jen na nekontrolovatelné vibrato, které lze slyšet u zpěváků, jejichž hlas je již po zenitu nebo kteří neovládají dobrou techniku zpěvu. To ovšem nelze říct o paní Jiříkové, jejíž hlas rozhodně nenese znaky únavy, a naopak je schopná jej díky výborné technice kontrolovat a přesně dávkovat. Výsledný dojem je pak dle mého názoru mimořádně kultivovaný.
          Stejně pak nemohu souhlasit s tím, že by obsazení hlavní představitelky ze strany Národního divadla bylo nevhodné. Jak paní Jiříková, tak paní Bogza jsou v současné době patrně nejlepšími představitelkami oboru dramatického sopránu v rámci České republiky. Příliš mě nenapadá, kdo by měl tuto roli s ohledem na její náročnost zpívat na místo těchto dvou dam.
          Argument ohledně vnější „nekompatibilnosti“ paní Jiříkové a pana Lehotského pro ztvárnění obou rolí mi přijde podobně povrchní, až pokleslý, jako opakované výtky vůči sykavkám pana Lehotského. Mezi předními světovými tenoristy minulosti bylo nemálo těch, jejichž zpěv byl doprovázen výraznými sykavkami a není mi známo, že by jim to někdo takto opakovaně vyčítal.

          29.01.2020 (1.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Děkuji za odpověď,
            nicméně není co dodat, já své vysvětlil, vy své taky. Nejde o pravdu, protože ta v umění neexistuje, ale o zdůvodněný názor. Jen nesouhlasím s tím, že nekompatibilita jevištních partnerů je povrchní tvrzení, jistě by šlo specifikovat, ale nemyslím, že by po tom někdo z nás dvou toužil, bylo by to už opravdu moc osobní a ti, jichž by se to týkalo, za to nemohou. Tím méně odmítám jako „pokleslé“ připomenout špatné sykavky pana Lehotského, ty už přece přímo ovlivňují kvalitu interpretace partu i postavy, a dokonce i technickou kvalitu zpěvu. A zase jde o to, co je pro vás či pro ty, kteří sykavky promíjeli velkým světovým pěvcům, pěvecký výkon, zda jen vyrábění krásných vokálů či zda tvorba dramatické postavy.

            29.01.2020 (10.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Jiří Ort

      Profilový obrázek

      Vážení kritici,
      k sopranistkám, které si troufnou na Turandot, buďte prosím shovívaví – i pro zpěvačky s mezinárodní reputací je tato – na minutáž vlastně krátká role – „va banque“…
      Světová hvězda Anna Netrebko si na „živou“, nikoliv studiovou, Turandot troufla až v 48 letech, na minulém Silvestrovském gala v Metropolitní opeře, kdy bylo na programu celé II. jednání.
      Nyní Anna Netrebko zpívá Turandot v Mnichově, v nedokončené verzi komponované Puccinim. Kritika chválí její „neobvyle lyrickou“ princeznu Turandot. Prince Kalafa „ztvárnil“ na jevišti od manželky zřejmě bohužel již neodlučitelný Yusif Eyvazov. Proslulou árii „Nessum dorma“ odzpíval dle kritiky na „vysoce provinční úrovni“ (ve sboru jedné moravské opery byla árie nazývaná „nésu doma“).
      Za nejproslulejší Turandot je mnohým operisty považována v roce 2005 zesnulá Birgit Nilsson; v jejím přednesu krkolomné árie „In questa reggia“ běhá mráz po zádech. A Gwyneth Jones byla v Turandot, např. v padesáti letech při gala ve Vídni v roce 1986, hvězdou první velikosti (obojí na youtube.com).
      A co řekla k roli kruté princezny primadonna assoluta Maria Callas?
      „Turandot vraždí prince a Turandot vraždí soprány.“

      02.02.2020 (14.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Ano, máte pravdu.
        Nicméně to přece není důvod interpretku šanovat. Resp. ty, kteří ji obsadili, protože ti jsou za výsledek zodpovědni. Na druhé straně i u nás jsme slyšeli skvělé Turandot, namátkou Evu Urbanovou a Andu-Louise Bogzu, Naděždu Kniplovou nyní nemohu neuvést, a další. Není důvod změkčovat kritéria.

        02.02.2020 (14.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,