Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 11/2018): Oráč a Smrt

    Skladatel a klavírista Emil Viklický se dočkal parádní oslavy nedávných sedmdesátin ve svém rodném městě, v Olomouci. V rámci festivalu Opera Schrattenbach nastudovali jeho operu Oráč a Smrt, poprvé uvedenou koncertně v Berlíně (Staats Oper unter den Linden 16. června 2002 na základě tvůrčího grantu), a poté poprvé a jedinkrát jevištně ve Státní opeře Praha (premiéra 21. ledna 2003).

    Opera Oráč a Smrt byla provedena v Plečnikově prostoru Husova sboru v Olomouci Foto Ivo Zatloukal

    Viklický své dílo označil za komorní operu o lásce a posledních věcech člověka. Možná jde spíš o duchovní operu nebo dramatické oratorium na podkladu disputace Jana ze Žatce (1401), v němž mladý Oráč vyčítá Smrti, že mu vzala ženu, kterou do smrti nakonec následuje. Umístění do hlavní lodě Husova sboru v každém případě potvrdilo, že dílu svědčí duchovní nedivadelní prostor.

    Ema Mikešková řídí komorní orchestr Foto Ivo Zatloukal

    Kompozici také velmi prospěla redukce orchestru, kterou pro tuto příležitost Viklický provedl – z komorní sestavy lze slyšet jednotlivé hlasy a chápat každý part jako jedinečný a pro celek důležitý. Výsledný barevný zvuk daleko lépe koresponduje s diskusí o smrti jako jediné spravedlivé a nevyhnutelné věci v životě člověka. Ema Mikešková nastudovala partituru s dvanácti instrumentalisty pečlivě, promyšleně, se smyslem jak pro hudební charakter díla, tak zejména pro jeho vyznění.

    Aleš Briscein v roli Oráče Foto Ivo Zatloukal

    Oráče stejně jako ve Státní opeře zpíval Aleš Briscein, nevadilo, že z not, v jeho současném vytížení to jinak pro jediné provedení díla nebylo možné. Briscein zazpíval intonačně komplikovaný part s přehledem a duchovním přesahem, dodal důležitým místům lesk svého průbojného hlasu, jímž vzrušeně protestoval vůči nespravedlnosti Smrti. Tu ztvárnila ideálně Michaela Zajmi jako klidnou, trochu pro smrtelníky ďábelskou, ale především sebejistou odvěkou “pravdu”, odvěké poslání konce jednoho, aby mohlo vzejít další. Nic na tom nemění, že to může být kruté a nespravedlivé.

    Michaela Zajmi v roli Smrti Foto Ivo Zatloukal

    Třetí postavou, podle autora rozhodčím v disputaci mezi Oráčem a Smrtí, myslím však spíš postavou přihlížející a komentující, je smíšený sbor. Jako každá ze tří “postav” má i ta sborová svůj hudební způsob vyjadřování, který tvoří hudební podklad a zázemí vlastní disputaci. Lenka Dohnalová-Mlynářová nastudovala sborový part s Komorním sborem precizně, s citem pro charakter hudby a funkci sborové “postavy” v opeře.

    Sbor se symbolickými maskami davu Foto Ivo Zatloukal

    Slovinský režisér Rocc spíš instaloval hudbu než režíroval vlastní dění opery. Využil dispozice prostoru, který navrhl žák proslulého slovinského architekta Josipa Plečnika Hubert Aust, dal aktérům do rukou jen několik funkčních symbolických rekvizit, sbor vybavil hlavovými maskami, a také vytvořil (spoluvytvořil?) velmi působivé proměny akustického prostoru několikerým posunem sboru v prostoru kostela.

    Emilu Viklickému popřál farář Husova sboru Jaroslav Křivánek Foto Ivo Zatloukal

    Večer byl neokázalou oslavou nejen Viklického, ale hudby a vůbec oduševnělé tvorby. K jubileu i provedení opery mu popřál farář Husova sboru Jaroslav Křivánek a při malém setkání po představení také nový primátor Olomouce Miroslav Žbánek (ANO) – přijel na představení po náročném celodenním programu v Praze, a takový vztah politika k uměleckým událostem města, na které třeba není prvoplánově tolik vidět, se cení.

    Doufejme, že Viklického opera nezůstane ležet ladem zase dlouhé roky, dokonce se dramaturgům možná nabízí spojit ji se zcela odlišnou Viklického kompozicí Máchových deníků do jednoho pozoruhodného večera.

     

    Voorkunst&Taal Kateřina Zahradníčková a festival Opera Schrattenbach – Emil Viklický: Oráč a Smrt. Libreto Dušan Robert Pařízek.

    Dirigent Ema Mikešková, režie Rocc, Komorní sbor pod vedením Lenky Dohnalové-Mlynářové.

    Světla: Ondřej Zunt

    Produkce Kateřina Zahradníčková a Karel Valenta.

    Jediné provedení 9. prosince 2018 v Husově sboru v Olomouci.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 11/2018): Oráč a Smrt

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Dopustil jsem se z nevědomosti omylu,
      který bych tu rád napravil, aby se dále nešířil, a sice nejlépe citací upozornění Emila Viklického:
      Neudělal jsem novou úpravu /jak jsem chybně napsal – JH/, ale právě naopak: hrál se ur-text. Tedy partitura přesně tak, jak jsem ji v roce 2002 napsal. Původní partitura byla jen pro 12 nástrojů, dva sólisty a sbor. Panu dirigentovi Přemyslu Charvátovi /ve Státní opeře Praha v lednu 2013 – JH/ se moje partitura natolik líbila (tvrdil, že tak dobrý soudobý kus neměl v ruce 30 let), že mi doporučil místo nástrojů sdružených do syntezátoru (horny, harfa, zvony, tympány, vibrafon atd.) použít skutečné nástroje. Plus rozšíření dechů a smyčců. Souhlasil jsem, velký zvuk se mi líbil. Kupodivu původní menší zvuk také funguje, možná i lépe. Pochopitelně by bylo skvělé použít pravé kostelní varhany, zvuk by najednou přicházel z jiné strany kostela.
      Emil Viklický

      12.12.2018 (20.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,