Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Královna seskočila padákem

    Královna seskočila padákem… FOTO archiv

    Olympijské hry – Sport? Divadlo? Show? Politika? Anebo Business? Tuto otázku si vždy klademe, když v redakci nanesu, že bychom mohli o nich psát a především o úvodním ceremoniálu. Sport do Divadelních novin nepatří, dí většina členů redakce. Je to světové divadlo a vytvářejí ho významní divadelníci, oponuji.

    Vždy jsem prohrál, ale nyní je internet a i-DN, a tak aspoň sem se pokusím o rychlou reflexi úvodního ceremoniálu, který sleduju v ČT a ještě nekončí. Nedávno prošli Bermuďané v bermudách, teď procházejí Češi v holínkách. Už samo odění jednotlivých národností by stálo za rozbor. Prý už nyní se rozebírá na sociálních sítích, a vedou Jamajčané. Ani nevím, co měli na sobě.

    Průmyslová revoluce přichází. FOTO archiv

    Ale zpět k úvodnímu spektáklu, který měl na starosti filmový a divadelní režisér Danny Boyle. Jeho Frankenstein v RNT, který přenášel telemost v rámci RNTLive loni v březnu a letos v červenci i do Prahy a ještě se v kině Atlas chystají reprízy na 31. 7. a 7. 8. (doporučuju), je dnes v Londýně podobně kultovní událostí, jako byly svého času jeho filmy Mělký hrob, Trainspotting či Milionář z chatrče.

    Začínalo se ve 21 hodin londýnského času, tedy 22h našeho, končilo hluboko po půlnoci. Nejprve televizní diváci propluli Temží od pramenů až do Londýna, na olympijském stadionu pak začal program jakousi lidovou slavností známou u nás z folklorních festivalů. Mapovala historii krajiny Londýna od dob Kalibanových přes venkovské zvyky po průmyslovou éru. Fascinující ani tak nebylo COo tato část show zachycovala jako JAK. Tisíce lidí v kostýmech různých dob, koně, neuvěřitelné proměny scény. Nejprve zvlněné kopce plné zelně, potéz nich vyrostly komíny, koksovny, železárny, stroje… Přicházely sufražetky s volebními hesly, špinaví dělníci, karibští přistěhovalci, průmyslníci, měšťané, politici. Mezi účinkujícími (vesměs šlo prý o dobrovolníky) bylo možné rozeznat Kennetha Branagha, který v úvodu pronesl Kalibánovu řeč z Bouře: Jest to ostrov plný šustu / a zvuku, sladké hudby pro rozkoš / i neškodné; někdy mne v uších zní / tisíce rokotavých nástrojů. / Zas jindy hlasové mne znova uspí, / když jsem po dlouhých snech se probudil. / Pak zdá se mi ve spánku o oblacích / rozevřených, z nichž na mne poklady / se spadnout chystají, až procitnuv / křičívám za novými sny (pro zajímavost jsem vybral starý překlad F. L. Čelakovského). A pak se objevil ještě mnohokrát.

    Na stadionu se obejvil i lord Voldemort. FOTO archiv

    Druhá část show byla nejvtipnější a nejdivadelnější. Nejprve ve filmové dotáčce Daniel Craig jako Agent 007 ochraňoval britskou královnu (skutečně účinkovala) a dovezl ji vrtulníkem nad stadion. Oba seskočili padákem (to už byli dvojníci). Pak Rowan Atkinson ťukal na klávesu v symfonickém orchestru hrajícím Oldfieldovu skladbu (řada na živo provedených gagů) a v dotáčce (či spíš do původního filmu digitálně doplněné pasáži) podrážel nohy Ianu Charlesonovi v nejslavnější scéně po pláži běžících mílařů z filmu Ohnivé vozy. Následovala dojemná pasáž tančících lékařů, sestřiček, personálu a dětských pacientů státní britské dětské nemocnice GOSH. Po ní tančily postavy dětských knížek včetně lorda ValdemortaHarry Pottera a neoblíběnější hrdinky britských dětí Mary Poppins.

    U klavíru se nudil Mr. Bean. FOTO archiv

    Show vrcholila současností charakterizované kaleidoskopem londýnské klubové scény z pohledu historického (The Who: My Generation, Rolling Stones: I Can´t Get No Satisfaction, Beatles: She Loves You…, David Bowie: Ziggy Stardust, Queen: Bohemian Rapsody, Sex Pistols, Clash… až po dnešek) i žánrového. Asi nejpůsobivější pasáž byla sólově zpívaná křesťanská hymnická píseň Abide with Me (Zůstaň se mnou) Henryho Francise Lytea z roku 1847, jež je od roku 1927 hymnou poháru britské fotbalové asociace. Choreografii se svým souborem připravil v Británii žijící bangladéšský choreograf Akram Khan. Pasáž věnovaná mrtvým, jež mezi námi už nemohou být, korespondovala nejen s celou koncepcí dramatické historie v čase, ale později i se závěrečným zažehnutím olympijského ohně.

    Českou vlajku nesl badmintonista Petr Koukal. FOTO archiv

    Po nástupu národních výprav zahráli Arctic Monkeys beatlovské Come Together, oficiální představitelé sliby a krátkými projevy (Charakter se  počítá víc než medaile. Když to dokážete, budete inspirovat další generace – předseda MOV Jacques Rogge) oficiálně otevřeli hry, na stadion přijely na kolech holubice se svítícími křídly (působily trochu jako můry – jedna se vznesla jak Jan Tleskač) a sedm mladých vyslanců/nástupců slavných britských sportovců zažehlo olympijský oheň. Fascinující hořící květ se zdvihl k nebi, kterého se ozářilo dalšími ohňostroji. A show byla u konce.

    Byli jsme – většinou u TV – svědky největšího divadelního představení Vesmíru. Sledovala jej údajně miliarda lidí!

    Scéně vévodilo zelené návrší se stromem. Pod britskou vlajkou se konaly oficiální projevy. FOTO archiv

    Danny Boyle prokázal obrovský smysl a cit pro hudbu, spektakulární obrazy, vizuální efekty, rytmus, ostré střihy, pohyb, vtip, mírný (nepřehnaný) sentiment i vycizelovanou (akurátní) dramatičnost. Skvěle využíval filmové odkazy. Obdivuhodná byla i logistika celé akce – neumím odhadnout, kolik lidí v ní účinkovalo a kolik přestaveb a světelných změn bylo potřeba, ale přesnost byla ohromující. Ani bombastičnost (natož patos) z celého provedení nijak nečněla. Bylo to důstojné, inteligentní, vkusné, v rámci žánru podstatě uměřené představení. Neumím si představit, jak by taková akce dopadla v českém provedení.

    Ale vraťme se k úvodu. Co jsou Olympijské hry a co je jejich úvodní ceremoniál? Je to především obrovská celosvětová slavnost se všemi k tomu se vážícími projevy (politici, show, business…). Slavnost, jež se stala největším lidovým rituálem současnosti. Rituálem otiskujícím naši moderní – dnes už postmoderní – dobu. Proto je dobré o něm psát. Má silné divadelní prvky, je na něm možné sledovat soudobou antropologii divadla či aspoň divadelnosti. A je možné na něj nahlížet očima sociologa, politologa, kulturologa i… divadelníka. Bylo to nádherné, bohaté představení Londýna i Anglie  a anglického pohledu na svět s dramatickými a výtvarnými (divadelními) vrcholy (průmyslová revoluce, choreografie Abide with Me, zářící holubice na kolech, olympijský oheň…) i rozpaky (úvodní nepříliš logické citáty z Bouře, venkovské idyly, nemocný Muhammad Ali, závěrečné McCartneyho Hej Jude). Pro mne už teď tip na Cenu Alfreda Radoka. Danny Boyle bude zírat…

    XXX. Olympijské hry Londýn 2012 byly zahájeny. FOTO archiv

    P. S. Mimochodem Marie Reslová jeho FrankensteinaČeské pozici.cz razantně sepsula: V Londýně Frankensteina oslavují, v Praze se ozývá smích. Myslím, že se mýlí. Ale o tom třeba jindy. Anebo se přesvědčte sami v kině Atlas.

    Abide With Me / Při mě stůj

    Abide with me; fast falls the eventide;
    The darkness deepens; Lord with me abide.
    When other helpers fail and comforts flee,
    Help of the helpless, O abide with me.

    Swift to its close ebbs out life’s little day;
    Earth’s joys grow dim; its glories pass away;
    Change and decay in all around I see;
    O Thou who changest not, abide with me.

    Not a brief glance I beg, a passing word,
    But as Thou dwell’st with Thy disciples, Lord,
    Familiar, condescending, patient, free.
    Come not to sojourn, but abide with me.

    Come not in terrors, as the King of kings,
    But kind and good, with healing in Thy wings;
    Tears for all woes, a heart for every plea.
    Come, Friend of sinners, thus abide with me.

    Thou on my head in early youth didst smile,
    And though rebellious and perverse meanwhile,
    Thou hast not left me, oft as I left Thee.
    On to the close, O Lord, abide with me.

    I need Thy presence every passing hour.
    What but Thy grace can foil the tempter’s power?
    Who, like Thyself, my guide and stay can be?
    Through cloud and sunshine, Lord, abide with me.

    I fear no foe, with Thee at hand to bless;
    Ills have no weight, and tears no bitterness.
    Where is death’s sting? Where, grave, thy victory?
    I triumph still, if Thou abide with me.

    Hold Thou Thy cross before my closing eyes;
    Shine through the gloom and point me to the skies.
    Heaven’s morning breaks, and earth’s vain shadows flee;
    In life, in death, O Lord, abide with me.

    Jamajskou vlajku nesl Usain Bolt. FOTO archiv

    Lennon/McCartney: Hey Jude

    Hey Jude don’t make it bad
    take a sad song and make it better
    remember to let her into your heart
    then you can start to make it better.

    Hey Jude don’t be afraid
    you were made to go out and get her
    the minute you let her under your skin
    then you begin to make it better.

    And any time you feel the pain
    Hey Jude refrain,
    don’t carry the world upon your shoulders
    for well you know that it’s a fool
    Who plays it cool
    by making his world a little colder
    da da da da da da da da da.

    Hey Jude don’t let me down
    you have found her now go and get her
    remember to let her into your heart
    then you can start to make it better.

    So let it out and let it in
    Hey Jude begin
    you’re waiting for someone to perform with
    and don’t you know that it’s just you
    Hey Jude you’ll do
    the movement you need is on your shoulders
    da da da da da da da da da.

    Hey Jude don’t make it bad
    take a sad song and make it better
    remember to let her under your skin
    then you’ll begin to make it better
    better better better better better oh,
    Da da da da da da da da da da da
    Hey Jude

    Divadlo? Show? Rituál? Anebo politika a business? FOTO archiv


    Komentáře k článku: Královna seskočila padákem

    1. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Dnešní Olympiády
      jsou po mém soudu megalomanská zhovadilost, která už nemá nic společného s rozumným a ušlechtilým sportováním. Kde je Coubertinovo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“? Kde je sokolské „Ni zisk, ni slávu“?
      Připomíná mi to onen rozkošný dvoudobý židovký vtip. 1. doba: Sokolovna v Tel-Avivu. 2. doba: Na zdi nápis „I zisk, i slávu“!
      Dnešní vrcholové sportování je nesporně zdraví škodlivé a nebezpečné. Po každých hrách (ale i jiných sportovních velkopodnicích, u nás např. po lyžařském mistrovství v Liberci) zůstrávají vždy dluhy a nevyužívaná sportovní zařízení, která je nakonec nutno zbourat – viz Montreal či Peking. (Pěkným tunelem je i Sazka- Aréna.)
      Do skutečně historického města bez volných území v jeho okolí hry nepatří evidentně, díky Bohu, že to v Praze darebákovi Bémovi a spol. nevyšlo.
      Z Londýna na dobu her uprchli v hrůze a děsu všichni domorodci, kteří jenom trochu mohli, pokud nepatří k těm, kteří chtějí na hrách a jejich hostech vydělat.
      Někdy mi připadne, že moderní lidé naší civilisace se dělí na ty, kteří sport provozují, a na ty, kteří se na něj dívají, popř. fanaticky fandí. Vždycky jsem patřil mezi ty první. Teď ve stáří se, pravda, už jen někdy podívám v TV na tenis nebo na krasobruslení; na hokej jenom když hrajeme proti Rusku.

      28.07.2012 (6.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin Zavadil

      Profilový obrázek

      K tématu odjinud…. http://www.guardian.co.uk/stage/theatreblog/2012/jul/31/olympic-opening-ceremony-agitprop-theatre

      01.08.2012 (17.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,