Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krakov žije divadlem (No. 7)

    Emmanuel Eggermont dotančil, světla zhasla a 37. ročník Krakovských divadelních reminiscencí – polského festivalu soudobého divadla a tance – byl završen. V týdnu 5.–11. října 2012 se v Krakově vystřídaly soubory i jednotliví umělci nejen z Evropy, ale i z Austrálie či USA. Některé z nich uvidíme zanedlouho i v Praze – tanečnici Lisbeth Gruwez v říjnu na festivalu 4+4 dny v pohybu a bio-artovou tvůrkyni Moniku Bakke na prosincové konferenci Mutamorphoses.

    Emmanuel Eggermont – autoportét. FOTO archiv

    Asie v obýváku – Emmanuel Eggermont

    Francouz Emmanuel Eggermont je svébytným tanečníkem mladé generace. Po absolvování školy v Angers vystupoval v souboru Provisional Danza ve Španělsku, v roce 2002 se pak vydal do Jižní Koreje, aby se zúčastnil jednoho choreograficko-pedagogického projektu. Korea ho ale nadchla natolik, že na několik let přesídlil do Asie. Po návratu do Francie začal spolupracovat se světoznámým choreografem Raimundem Hoghe, bývalým dramaturgem neméně proslulé tanečnice Piny Bausch. Pod jeho vedením vytvořil například sólové vystoupení L’Après-midi, ale účastnil se i jeho dalších produkcí – v roce 2007 taneční inscenace Boléro Variations, pracující se španělsko-kubánskými písněmi bolero, nebo v roce 2010 vytříbeného lyrického díla Si je meurs laissez le balconouvert (Až zemřu, nechám balkon otevřený).

    Svět tohoto místa je jako by prázdný. Nechybějí v něm předměty, ale vztahy a mezilidský kontakt. FOTO archiv

    Výstup 1/8 z roku 2007, s nímž přijel do Krakova, je první samostatnou choreografií Emmanuela Eggermonta. Je na ní patrné, že na jeho stylu zanechaly výraznou stopu zkušenosti s východní kulturou i spolupráce s Raimundem Hoghe, milovníkem jednoduchosti.

    Stejně jako obě předchozí taneční produkce, které se představily na letošním krakovském festivalu – Mush room skupiny Liquid Loft a It’s going to get worse and worse and worse, my friend v podání Lisbeth Gruwez – využívá i Eggermont pevně dopředu vymezený prostor, který je víc symbolický než skutečně uzavřený. Pro Gruwez je takovou hranicí nasvícený obdélník na scéně, uvnitř něhož setrvává. V Mush Room se tanečníci proplétají uvnitř obřího průhledného kvádru sestávajícího z nehmotných nitek.

    Osamělý obyvatel kdysi útulného prostoru se choulí do čím dál těsnějšího a zaplněnějšího kouta. FOTO archiv

    Francouzský tanečník vymezil svůj prostor čtyřmi bílými úsečkami. Tento „prázdný čtverec“ ovšem začal okamžitě zabydlovat věcmi denní potřeby – postupně přinesl televizi, několik dílů encyklopedie, boty, banán. Jeden roh vznikajícího „obýváku“ vytapetoval. Svět tohoto místa je však stále jako by prázdný. Nechybějí v něm předměty, ale vztahy a mezilidský kontakt. Domácí rituály ztratily svůj význam, osamělý obyvatel kdysi útulného prostoru se choulí do čím dál těsnějšího a zaplněnějšího kouta, aby aspoň tam našel zdání skutečného domova. Zasypán stovkami papírových jeřábů, symbolů štěstí a věrnosti, opouští nakonec své přeplněné zákoutí samoty, které s jeho závěrečným tancem mizí kdesi za oponou.

    Vznešené chopinovské melodie v pozadí střídají francouzské písně, jejichž slova jsou jedinými texty, které se v inscenaci objeví. Eggermont nenásledoval příkladu předchozích dvou tanečních produkcí, jež zkoumaly surově obnažené slovo samo o sobě, jeho výraz, obsah i spojitost s pohybem. Nechává hudbu znít samotnou, nenechává se jí rušit ze soustředěného rituálu tance, jehož pohyby mají v sobě nádech východních tradic. Pohybuje se se stejnou precizností na hudbu i na ticho.

    Nakonec své zákoutí samoty opouští. FOTO archiv

    Celé představení odtančil s kamennou tváří a očima upřenýma do „nikam“. Neměnný výraz obličeje sloužil jako maska, která přeměňuje individuální prožitek na obecně platné schéma. I v tom byl zřetelný rozdíl mezi ním a předešlou sólistkou Lisbeth Gruwez, která postavila svůj výstup na deklaraci vrcholně emocionálního prožívání konkrétního jedince a kontaktu s publikem.

    Francouzský tanečník a choreograf Emmanuel Eggermont je tvůrce, o kterém asi ještě hodně uslyšíme. Vlivy choreografa Raimunda Hoghe i kultur dalekých východních tradic se odrážejí v soustředěné preciznosti jeho práce a zároveň mu přinášejí bohatou inspiraci, čímž vzniklo originální taneční dílo. Buďme zvědavi na  další Eggermontovo směřování.


    Komentáře k článku: Krakov žije divadlem (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,