Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krakov žije divadlem (No. 2)

    Sobota 6. října  druhý den Krakovských divadelních reminiscencí (KRT) – patřila diskusím: o budoucnosti Krakova či o bioartu. Z performerů festival představil především proslulého australskému podivína Sterlaca a švýcarskou skupinu Plasma. Podtitul festivalu Hmota – stroj – snění díky nim začíná získávat velmi konkrétní obrysy.

    Sterlac, muž s uchem na paži. FOTO archiv

    Muž, co má na ruce ucho

    65-letý Sterlac, známý jako muž, co má na ruce ucho, je jedním ze světově nejuznávanějších tvůrců bioartu a již jen jeho přítomnost povyšuje krakovský festival na prestižní kulturní událost. Sterlacova sobotní prezentace Meat, Metal & Code: Engineering Chimeras shrnovala jeho projekty a experimenty z poslední doby – a pochopitelně přišla řeč i na to ucho…

    A co že je to přesně ten bioart? Velmi mladý umělecký směr, který pro tvorbu užívá rozličných forem života, experimentuje se spojením umění, biologie a biotechnologie. Základními protipóly, které jsou skrze samu tvorbu neustále zpochybňovány, jsou lidskost/nelidskost či organismus/stroj. Běží tu o otázky umělecké, vědecké, etické i filosofické. Na KRT tento směr kromě Sterlaca prezentují autoři páteční preformativní večeře Monika Bakke (PL) a John O’Shea (GB) a „vizuální umělkyně, designérka a vědkyně“ Jae Rhim Lee (USA). V ČR zatím, zdá se, nenašel bioart takový ohlas. Ovšem jisté spojitosti bychom našli – a to dokonce z dob ještě hluboko předrevolučních. Patří k nim hlavně stoupenci body-artu, směru, jenž má s bio-artem dosti společného. Za zmínku stojí Petr Štenbera (*1945), který v 70. letech vzbudil ohlas větvičkou stromu, kterou si na způsob sadařského štěpování nechal vrůst do ruky. Koncem 70. let sílily u nás i ve světě minimalistické tendence a konceptuální projevy, zejména v oblasti body-artu. Štembera (1945) nejprve vystavil své vlastní tělo extrémní situaci (Spaní na stromě, 1979), pak si – jak již bylo řečeno – rozřízl ruku a do rány vložil štěpy stromu (Štěpování, 1979).

    Sterlac: Split Body. FOTO archiv

    Ale vraťme se do Krakova. Všichni jmenovaní tvůrci bioartu se v sobotu sešli v hale tramvajového depa – hlavní prezentační a debatní prostoře festivalu – a za pomoci názorných audio-vizuálních prezentací svých projektů tu uspořádali debatu na téma Přítomnost bio-budoucnosti.

    John O’Shea představil svou koncepci výroby „blackmarket puddingu“ – klobás z krve živých prasat, které měli diváci jeho páteční produkce možnost i ochutnat. Jde dle něj o „eticky nezávadný způsob produkce potravy, blížící se myšlence fair trade kávy“. Debatovalo se o vztazích mezi organismy a živočišnými druhy, mezi požírajícími a požíranými, mezi lidmi, ne-lidmi a ne-živočichy. A o místě člověka v tom všem. Neboť i my jsme jen hostiteli či přímo potravou pro jiné organismy. A v určitém smyslu i pro námi vyrobené technologie, které požírají naše těla čím dál víc. Debatu oživoval zejména bodrý Sterlac svými výstupy na téma inspirace podob a fungování strojů živými organismy – především pavouky a hady. Ač s velkým náskokem nejstarší účastník diskuse, hýřil nápady, vtipy a energií zaručeně nejvíc ze všech.

    Sterlac: Exoskeleton. FOTO archiv

    Švýcaři hýří

    Druhý den festivalu zakončila švýcarská umělecká skupina Plasma představením LIVE! Propojení elementů organických, strojových a lidských v ní dostoupilo vrcholu. Plasmu založil a dosud řídí režisér a spisovatel Lukas Bangerter, autor textu, scénograf i režisér této produkce. Od svého založení v roce 2000 zrealizovala Plasma již 14 inscenací, ve kterých se snoubí divadlo, hudba, plastika a leccos dalšího.Účastní se nejdůležitějších evropských divadelních festivalů, jako jsou např. Wiener Festwochen, IMPULSE Festival či Baltic Circle.

    Představení Live! (2008) se odehrávalo v poměrně tradičním divadelním prostoru. Švýcarští divadelníci ho ale dokázali využít a oživit s invencí odvážných alternativních divadelníků a zároveň s pečlivostí a profesionalitou svému národu vlastní. Přítmí scény rozrušovaly ostré bodové reflektory. Diváky však spíše oslňovaly, než že by osvětlovaly scénu. Černé stěny jeviště se ztrácely v přítmí, stejně jako rozlehlé černé stoly. Živí i neživí aktéři byli oděni v černé společenské oděvy, stejně jako varhaník uprostřed. Tóny varhan se střídaly a propojovaly s vokálními party v podání kvarteta hlavních protagonistů a s decentním hudebně-noisovým doprovodem.

    Někdo to ve mně zapnul a já jsem jen nositelem, který čeká, až to zase vypnePlasma: Live. FOTO archiv

    Na začátku bylo vše sice tajemné, ale poměrně přehledné – deset postav se zakrytým obličejem sedělo kolem stolu. Některé z nich se postupně zvedaly. Některým odpadla ruka. Jiným hlava. Část umělé ruky, která ležela na stole a ze které trčely dráty, si  najednou začala poklepávat do taktu a sunula se neúprosně směrem k divákům… Během performance ztrácelo postupně publikum přehled, která ze strnulých postav je ještě živá a která je jen figurínou. Navzájem se odnášely, demontovaly, ovládaly. Jedna-nula-nula-jedna-nula-jedna-jedna-nula.

    Člověk je natolik inteligentní bytost, že brzy vytvoří tvora ještě dokonalejšího, než je sám. Naučí ho princip jazyka, naučí ho společenské konverzaci i způsobům. Bude z něj dokonalý společník, přítel a milenec. Bude nesmrtelný, neporouchatelný a neunavitelný… R. U. R…. Dokud mu ovšem nedojde baterie. Nebo nedostane příkaz, který nedokáže splnit. Sám člověk je přece takovým strojem. Strojem, který ale sám neovládá… Můžu snad já za to, že se kdysi nějaké dvě buňky spojily, pak vyrostla zárodečná tkáň, začaly se zakládat orgány, narodil jsem se, naučil chodit, dorostl do geneticky určené výšky, pak růst přestal, začal šedivět…? Ptal se mě snad někdo na to, jaké chci mít oči? Jak chci být vysoký? Někdo to ve mně zapnul a já jsem jen nositelem, který čeká, až to zase vypne.

    Samotný text inscenace je poměrně hutný a vystačil by si i sám o sobě (pro českého diváka byla ovšem kombinace mluvené němčiny a anglických a polských titulků vskutku mozek cvičící). O to těžší pro inscenátory bylo najít formu, která by v představení udržela dynamiku. Výsledek byl fascinující. Tančí se, zpívá se, staví se pyramida ze stolů, divák zhlédne i několik artistických sestav. Přes svoji konverzační povahu má produkce neuvěřitelný spád založený na obrovské promyšlenosti každého detailu a stojící především na skvělé gestice herců. Své udělala i skvělá práce se světlem, jež zdůrazňovalo maximální černobílost prostoru i postav – jediným barevným akcentem se tak kromě červeně osvětleného varhaníka staly rudé lodičky a boa, jež byly součástí oděvu první smontované ženy–robota.

     

    Jediným barevným akcentem produkce byly rudé lodičky a boa, součást oděvu první smontované ženy–robota.Plasma. FOTO archiv

    Plasma podala názorný návod na výrobu skutečně dobré alternativní inscenace – stačí mít smysluplný text s nosným nápadem, výtečné herce, vytříbený smysl pro scénický design, šikovného osvětlovače, citlivého skladatele, dobrého varhaníka a… pak už jen dost prostoru, času a peněz na přípravu.


    Komentáře k článku: Krakov žije divadlem (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,