Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kouzlo šesti samurajských samot

    Monology a monodramata se posledních dvacet let objevují na zahraničních jevištích s nezvyklou četností. Od náročných divadelních experimentů Samuela Becketta a Thomase Bernharda, provokativních feministických Monologů vaginy Američanky Eve Enslerové, dokumentárně-autobiografických politických monologů Davida Hara po přímočará duchařská vyprávění Conora McPhersona. V Čechách se tento žánr přes třicet let snaží popularizovat především chebský festival Divadlo jednoho herce. Od letošního června tomuto festivalu vyrostla v pražském Dejvickém divadle konkurence.

    Z iniciativy herce Pavla Šimčíka a za patronace Taťjany Medvecké proběhl od 7. do 9. června první ročník festivalu Sámuraj, bohužel za nevelké účasti diváků. Hlavním záměrem podle Šimčíka bylo „symbolické uvedení nezávislého umělce, performera, do prostoru klasického ‚kamenného‘ divadla (…) a aby mu nebylo smutno, pozvali jsme i známé muzikanty, kteří ho budou na této třídenní cestě budou svými kousky doprovázet a bavit.“ Ti, kteří přišli, měli možnost se nejen bavit, užívat si hlediště Dejvického divadla přestavěného na kavárnu, kam si diváci mohli přinést i příslovečného festivalového kelímkáče, poslouchat před jednotlivými představeními a po nich živou muziku kapel Hm…, Hi-fi a Please the Trees, ale hlavně vidět jak tento zdánlivě minimalistický divadelní žánr může být pestrý.

    Den první: od Stalinova spolužáka k blbovi

    První monolog začal velmi nenápadně, Vladimír T. Gottwald se již o přestávce mezi úvodním koncertem kapely Hm… a slavnostním zahájením vmísil mezi bavící se hrstku diváků, kteří seděli u třech stolků u jeviště nebo na zemi na připravených polštářcích. V prvních pár momentech herec, oblečený v obyčejných džínech a tričku, vypadal jako divák, který jen začal lidem kolem stolku vyprávět nějakou zábavnou historku. Po chvíli váhání, jestli festival už začal a ten pán je opravdu herec, si Vladimíra T. Gottwalda začali všímat i ostatní diváci. Striktně civilní projev, zdánlivé váhání a nejistota, neokázalost, nervózní zapalování cigaret, které však bylo přesně vyměřené, aby podpořilo dramatické momenty textu, vytvořily přesně tu intimní atmosféru, kterou performer pro monolog Edwarda Radzinskijho Koba potřeboval.

    Příběh jediného Stalinova přeživšího gruzinského spolužáka Fudziho je příkladem konfesního monologu, který je jednou z nejčastějších podob tohoto žánru. Zpovědi fiktivních postav, či postav založených na skutečných osobnostech, jsou divácky velmi atraktivní, protože většinou nabízejí zamlčovanou, násilně potlačenou, osobní pravdu, kterou předtím protagonisté nechtěli nebo nemohli nikomu sdělit. Fudziho příběh je jen jedním z hrůzných svědectví stalinských represí, avšak díky monologické formě je divákům sdělen přímo „in-yer-face“, do tváře. Díky způsobu podání působí autentickým, tragickým dojmem a odvádí pozornost od případné nepravdivosti, zkreslenosti a nutné subjektivity vyprávěného příběhu dané samotnou formou monologického sdělení.

    Komediální polohu monologu zastoupilo hned druhé představení festivalu, hra francouzského herce a režiséra Patricka Grégorie Blb v podání a překladu Marka Matějky. Na rozdíl od civilního Antonína T. Gottwalda se Matějka přemístil na jeviště a předvedl klasičtější divadelní představení – v kostýmu, se světly, s rekvizitami a „čtvrtou stěnou“. Eponymní protagonista nejvíce připomíná Forresta Gumpa, člověka, kterého okolí považuje za blba a posílá ho po ústavech, nicméně jsou to právě ti „normální“ lidé, kterým se hra vysmívá a zpochybňuje hranici mezi normalitou a abnormalitou. Životní dobrodružství Blba jsou natolik ztřeštěné, že v kontrastu s Matějkovým pokerovým výrazem v obličeji a sucharským vzhledem, vydrží bavit diváky celých devadesát minut, což u monologů bývá někdy problém.

    Den druhý: záhadný transvestita

    Druhý den festivalu zahájilo téměř akrobatické vystoupení dvoumetrového Pavla Šimčíka v monodramatu Jeden den od Arnošta Goldflama. Šimčíkovo vystoupení je důkazem, že monolog nemusí být jen vyprávění či zpověď, ale může být i fyzickým divadlem či dokonce pantomimou (jako například Beckettův Akt beze slov). Krátké monology, v nichž hrdina představuje svou přítelkyni Majku, jsou jen záminkou pro rozvíjení různých pohybových variací a až cirkusových krkolomností, improvizací s rekvizitami jako je postel či židle, pod které se obrovitý herec například dokáže neuvěřitelným způsobem vměstnat. Šimčík hraje nejen ústřední postavu osamělého, egoistického znuděného třicátníka, snažícího se nějak zabít volný čas, ale vystupuje také z role a komentuje dění na scéně. Tento sebereflexivní prvek vytváří z Jednoho dne svého druhu „herecké cvičení“ – a jelikož místy Šimčík hovoří i za autora, dává ironicky nahlédnout i do úskalí psaní této dramatické formy.

    Nejslavnější monodrama amerického dramatika Doug Wrighta Svou vlastní ženou (právem vyznamenané Pulitzerovou cenou i prestižní divadelní cenou Tony) představil Pavol Smolárik. Ten již za tuto roli získal v roce 2007 Cenu za objev roku v rámci festivalu …příští vlna/next wave. Paradoxem je, že jedinou ženou, která se v průběhu celého festivalu Sámuraj objevila na jevišti, byl transvestita Charlotte von Mahlsdorf. Smolárik jej zahrál bez karikování, přehnaného líčení či extravagantního kostýmu.

    Inscenace je krom jiného zajímavá i po jazykové stránce: Charlotte mluví střídavě německy a česky se silným německým přízvukem a autobiografická postava amerického homosexuálního dramatika Douga, kterého hraje stejný herec, mísí češtinu se začátečnickou němčinou s velmi špatným přízvukem. Smolárik zvládá všechny jazykové nástrahy suverénně. Dokonce i ve scéně, kdy sám odehraje dav novinářů z celého světa, kteří Charlotte kladou všetečné otázky ve všemožných světových jazycích, je jeho přízvuk bezchybný.

    Příběh transvestity, který přežil/a represe nacistického a komunistického režimu, je sám o sobě fascinující, nicméně Doug Wright hraje s diváky hru mnohem sofistikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Monodrama Svou vlastní ženou je vlastně dialog autora s jeho námětem, fascinující osobností, jejíž osudy postupně mapuje během studijního pobytu v Německu, kam se vypravil, aby o Charlotte napsal hru. Během prvních dvou třetin hry diváci společně s postavou autora bez dechu sledují Charlottin neuvěřitelně dobrodružný život a německý transvestita je postupně okouzlí. Teprve v poslední části hry vyjde pomalu najevo, že si Charlotte možná celý příběh vymyslela a že pravděpodobně byla i agentkou východoněmecké tajné policie Stasi. Ani autor, ani diváci si nakonec nemohou být jisti, co je v příběhu pravda a co jen blýskavý převlek.

    Den třetí: mezi intelektuální nudou a estrádou

    Závěrečný den festivalu začal poctou Samuelu Beckettovi, temným monodramatem Unicorn Jiřího Jarkowskeho v podání Petra Vaňka ze Spitfire Company. Monolog obsahuje všechny beckettovské ingredience – osamělého ošuntělého tuláka, „egoistu, člověka odcizeného, izolovaného, plného úzkosti, nicoty, strachu a bez společenských vazeb.“ Text je jakousi koláží Čekání na Godota a citátů z Beckettových románů Nepojmenovatelný a Malone umírá. Výsledek je velmi rozporuplný a vyvolává otázku, proč místo Jarkowského „odvaru“ z Becketta nezahrát přímo originál. Přidaná hodnota Unicornu zůstala záhadou a přečkat tento monolog bylo náročné jako ono legendární Vladimírovo a Estragonovo čekání.

    „Vysvobození“ přišlo v podobě posledního představení – improvizační hříčky Arnošta Goldflama Starý nemotora. Díky věhlasu autora se hlediště poprvé téměř zaplnilo. Hra je ovšem spíše než monodramatem bavičskou one-man-show. Goldflam vypráví vtipy, hraje zábavné scénky pro diváky, které aktivně zapojuje do „legrace“. Poslední dvě představení byla důkazem nebezpečí, který divadlo jednoho herce může přinést – buď se může zvrhnout v bavičskou exhibiční estrádu nebo únavnou intelektuální nudu. Diváci přitom nemají úniku: nikdo jiný už na jeviště nepřijde, nic se nezmění a nespokojenci mohou buď demonstrativně odejít, nebo zatnout zuby a přežít.

    Podobné zážitky však přináší jakýkoli festival a u Sámuraje klady jednoznačně převažují. Doufejme, že Dejvické divadlo bude v tomto chvályhodném úsilí pokračovat a příští rok „kouzla šesti samot“ obohatí i ženský prvek. A hlavně, že celá akce přiláká více diváků.

    Sámuraj. Festival divadla jednoho herce. Dejvické divadlo 7. – 9. června.


    Komentáře k článku: Kouzlo šesti samurajských samot

    1. Ant

      Profilový obrázek

      Festival se jmenoval Samuráj, což dává o dost lepší smysl, než váš Sámuraj.

      17.07.2010 (15.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,