Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kouzlo nechtěného

    Jsme příliš zatíženi vnějším světem, a tak vstoupíme dovnitř, abychom splynuli s tepem vlastní existence! Takové zřejmě mělo být poselství inscenace Sonoria, která poprvé zazářila ve tmě pražského Divadla Kampa 8. října. Jedná se o první představení takzvaného sonorního divadla, zcela nového pojetí scénického umění, jehož autorkou je slovinská designérka Hanna Preuss, a které svým tělem ztvárnila herečka Nataša Burger.

    Pavlína Brzáková

    Tma, kmitání, záblesky, další světelné efekty a zrychlující rytmus. Moje plující mysl se při pohledu na gradující napětí v temnotě rozbíhá jako splašený kůň. Předem vím jen to, co mi skýtá krátká anotace. Snažím se uvítat napětí, jež má postupně naplnit moje divácké smysly. Všudypřítomný Vesmír, samota, pulzování. Tak by to zřejmě mělo být. Tma, kmitání života a tep… To pulzuje srdce herečky svíjející se na pódiu, jejímž tělem probleskuje červená záře. Nebo je to moje srdce, na které se dívám v zrcadle její samoty? Jdu zřejmě správným směrem. Nebýt technika s modravou září linoucí se z počítače, muže s modrým obličejem, který sedí v tu chvíli velmi blízko mě, jistě bych se nesla vytyčeným směrem. Jenže jeho soustředěné rušení je pro mě nepřekonatelnou překážkou. Přesto se snažím udržet se ve zvukovém a blikajícím akváriu, abych uchovala náznak rodícího se introspektivního zážitku. Snažím se. Vím, že by to tak mělo být. Sonorní divadlo má za cíl prostřednictvím univerzální estetiky zvuku a světla dotknout se až nevědomí.

    Chci se dostat ke správnému prožitku, oprostit se od pozice pozorovatele a splynout s všudypřítomným tepotem a autorčinou vizí. Ale technik je houževnatý, prosvěcuje temnotu svou přítomností. Snažím se sledovat blikání před sebou vědoma si řízení tohoto blikání mužem vedle sebe. Proč tu takhle je? Proč není někde schovaný za plentou?

    Vyvíjím ještě větší míru soustředění a záměrně sleduji Natašiny pohyby. Její tělo je napjaté jako struna, snad každý sval vykazuje stoprocentní aktivitu. Se zrychlujícím se tepem sympatická žena zrychluje své pohyby. Uvědomuji si, jak skvěle své tělo ovládá a s jakou noblesou kmitá. Moje mysl intenzivně hovoří a soustředí se na sebe samu, aby vytěsnila technika. Sleduj Natašu, říkám si, jak kmitá a vede svůj zápas o život. Přesouvám se do vlastního zmatečného života. Najednou konečně zažívám vlastní zmítání a tepot srdce. Kam směřuji? Co je ten můj vzdálený cíl?

    Ale dlouho mi není dopřána tato introspekce. Drama na pódiu již vrcholí a přichází smrt. Světlo! Postava je ozářena a překračuje hranici viditelného světa. Jde za svým světlem. Její noc se jasní. Vzkříšení. Pak postava usedá a zřejmě se modlí. Zaznívají citace v aramejštině z knihy Skryté evangelium od Neila Douglase-Klotze. Mumlání nad sepjatýma rukama. A technik houževnatě svítí, promodrává tmu. Vnímám jeho pohyby na klávesnici a soustředěný obličej. Jak blikání řídí? Jak to dělá?

    Můj zážitek se mi vzdaluje, přestože prožívání na pódiu vrcholí. Najednou je má introspekce pryč, Nataša je rychlejší, můj zápas s technikem vystoupal na vrchol. Za můj ztracený zážitek může on! Mračím se, jeho obličej je ozářený a moje zhrození se ze tmy nevidí. V tu chvíli si uvědomuji svůj hněv. Má introspekce nezmizela, pokračuje, jen se ubírá jiným směrem. Intenzivně vnímám svou nakvašenost. Linka představení se mi vzdálila, není návratu. Je tu jen moje rozjitřená mysl. Postava na pódiu vstoupila do Světla, mně zůstává jen „ukradená smrt“. Nemůžu za Světlem spolu s ní.

    Avšak v mysli se mi vynořuje poselství Tibetské knihy mrtvých o správném umírání. O bdělosti na cestě. O rušivých vlivech na cestě za Světlem, které jsou matoucí. Cesta se ubírá přímo, je prosta „uloupených smrtí“. Tato introspekce vyvolaná představením pokračuje díky kouzlu nechtěného: ruchy, překážky v mé mysli, jsou řízené „technikem“ uvnitř mě. Můj mozek je také počítač. Vesmírné představení nikde nekončí, je mnohem delší i širší.


    Komentáře k článku: Kouzlo nechtěného

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,