Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Komunitní neznamená sociální

    Jana SoprováObčas mě (nejen) v divadelním světě překvapí, jak některá slova bez vlastního přičinění nabírají bezmála hanlivých významů. Naposledy jsem na takové nedorozumění narazila při vyhlášení konkursu na nového ředitele Divadla pod Palmovkou. V zadání zazněla teze, že by divadlo mělo plnit i funkci komunitní. Na tuto formulaci se snesla překvapivá sprcha kritiky ze všech stran. Vyplynulo z ní, že mnozí čeští divadelníci vnímají slovo „komunitní“ zkresleně, ne-li hanlivě. Žádá si to tedy objasnění pojmu v obecném kulturním (nejen českém, ale i světovém) kontextu.

    Jak tedy chápat komunitní funkci divadla? Tento trend je v celosvětovém divadle dnes nejen běžný, ale naprosto samozřejmý. A troufám si říci, že i většina českých divadelníků a divadelních podnikatelů je s ním v souladu. Znamená jen tolik, že divadlo neslouží pouze jako místo, kam divák přijde na představení, zatleská a odejde. Dnešní divadelní prostory by měly nabídnout (a vesměs nabízejí) více. Snaží se diváky promyšleně motivovat k tomu, aby je považovali za samozřejmou součást své „kulturnosti“ a aby si je spojovali i s další kulturní a společenskou nabídkou. Jinými slovy, divadlo by nemělo poskytovat jen pasivní divácký zážitek, ale i možnost vzájemné diskuse, polemiky a hlavně pocitu sounáležitosti. Jako ideální příklady mohou sloužit britské scény – ať jde o londýnské Národní divadlo, Shakespearův Globe, Royal Shakespeare Company, Royal Court Theatre nebo i o většinu tamních regionálních scén. Jakkoliv jsou tato divadla rozdílná, ať již architekturou, zaměřením, repertoárovými prioritami či způsobem oslovení diváka, jedno je jim společné. Nenabízejí pouze jednotlivé inscenace, ale i širokou škálu pohostinských představení a netradičních projektů, množství dalších kulturních a vzdělávacích programů pro odborníky i diváky. Diskuse s autory, s tvůrci, tvůrčí dílny, scénická čtení a scénické črty, benefice, koncerty, koprodukční experimentální projekty, eventy, projekce ad. Navíc jsou často sama iniciátory přesahových projektů směřujících „ven z divadla“. Zcela přirozeně se zapojují do celospolečenského dění. Tento příklad (a podobné najdeme ve Francii, Německu, USA i dalších zemích) dokazuje, že požadavek širšího kulturního prostoru a komunitní funkce divadla není jen nesmyslným blábolem. Myslím, že z uvedeného jasně vyplývá, že v žádném případě nejde o to, jaká je divadelní budova (resp. jaká má prostorová omezení), ale jaký je UMĚLECKÝ PROGRAM. A ten by měl být takový, aby lidé pokládali nikoli za kulturní povinnost občas zajít do divadla, ale přirozeně považovali divadlo a jeho budovu za své.

    I když se to u nás tak nepojmenovává, komunitní funkce má dnes, v dobách hodnotového chaosu a společenské roztříštěnosti, své velké opodstatnění. Komunitní funkce divadla tedy neznamená „sociální“ divadlo či jiné aktivity zaměřené na menšiny (seniory, handicapované, genderové aj.), ale má význam celospolečenský. Má zaujmout a spojovat „své“ návštěvníky, získat je pro svůj konkrétní program. Při pohledu na naši divadelní (a kulturní) scénu vidím mnoho příkladů, které se snaží jít tímto směrem. Týká se to jak velkých, kamenných divadel (včetně mnoha příspěvkových organizací), tak i menších nezávislých scén. Především mladí divadelníci pravý význam slova „komunitní“ chápou víc než dobře.


    Komentáře k článku: Komunitní neznamená sociální

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,