Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kol pichlavých kaktusů chodíme

    O hře amerického dramatika Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů se – navzdory Pulitzerově ceně za drama i Tony Award za nejlepší hru, kterými byla oceněna – mluvívá s trochou pohrdání jako o pouhém „vývaru“ z amerických klasiků divadelní literatury, Williamse, O’Neilla či Millera. A je to do jisté míry pravda. Rodinné drama z Oklahomy pracuje s nápadně podobnými motivy a na stejné bázi psychologického dramatu jako zmínění autoři před dobrým půl stoletím. Letts ale také řemeslně těží z předností této „dobře napsané“ dramatiky: hra má precizně vystavěné zápletky, psychologicky věrohodné postavy a živé dialogy. Dává velké herecké příležitosti a herci Klicperova divadla v Hradci Králové je pod vedením režisérky Terezy Karpianus dokázali využít.

    Srpen v zemi indiánů

    Kamila Sedlárová a Lenka Loubalová v bodavé inscenaci Klicperova divadla Srpen v zemi indiánů FOTO PATRIK BORECKÝ

    „Hrdinou“ Lettsovy tragikomedie je středostavovská rodina s fatálně poškozenými vztahy a zátěží po léta skrývaných traumat, která se sejde po smrti otce, alkoholika a sebevraha. Matka je pekelně závislá na prášcích a nemocná rakovinou, její tři dcery mají víc než problematické povahy i partnery, vnučka hulí trávu a tetička agresivně deptá manžela i zamindrákovaného syna. V brilantně napsané konverzaci se všechny ty závislosti, sexuální frustrace a zranění duše vyjevují postupně, zakrývané sebe nebo druhé zraňujícími narážkami a docela „hustými“ černými vtipy. Humor Lettsovy hry je oproti americkým klasikům novum. Ony nám totiž alkoholické či narkomanské excesy a zpackané životy od dob Williamsových či O’Neillových jaksi zevšedněly, nenahánějí už tolik hrůzu, zato ostřeji vnímáme jejich komické nebo groteskní rysy.

    Režisérka přistupuje k textu přímo, nekomplikovaně, jako by oklahomskou rodinku a její dědičnou přecitlivělost pozorovala zkoumavýma dětskýma očima, které všechno vidí ještě čistě a v jasných obrysech. Nemoralizuje, nesoudí. Staví situace tak, že vyniká absurdita vzájemného ubližování a nemožnost z těch bolestivých rodinných „rituálů“ vystoupit, jež navenek – paradoxně – často působí až zábavně. I když vyřčená slova bodají jako kaktusové ostny v symbolickém refrénu hry, básni, kterou přednáší indiánská hospodyně Johnna: Kol pichlavých kaktusů chodíme… V podání Marie Kleplové je to sošná, stará žena s ostře řezanými rysy, která má nejspíš připomínat celistvý svět přírody, jemuž se tato rodina, potažmo bílá západní civilizace, tolik vzdálila.

    Karpianus se vůbec nebojí přešlápnout z psychologického realismu do grotesky. Zora Valchařová-Poulová v roli matky Violet sice vychází z jemné, detailní psychologické kresby, ale ve vypjatých scénách „přepíná“ do jiného režimu, v nadsázce zvětšuje a zjednodušuje gesta a zdůrazňuje teatralitu matčiných extempore, která jsou přes veškerou obludnost také komická. Na podobném principu nezadržitelně přerůstá dialog Violetiny nejstarší dcery Barbary s nevěrným manželem Billem ve zraňující hysterickou epizodu. Kamila Sedlárová hraje Barbaru na začátku jako racionální, sebevědomou ženu, která se ale postupně propadá do rodinného prokletí: úzkostí a neovladatelných emocí.

    Důležitou postavou inscenace je Barbařina dcera, puberťačka Jean, jíž velmi autentickou podobu vtiskla Natálie Holíková. Vnučka je na nejlepší cestě následovat v závislosti svou babičku, zatím je ale spíš pozorovatelem nebo katalyzátorem rodinných dramat. Má evidentně sympatie režisérky, která Srpen v zemi indiánů inscenuje taky trochu jako generační pohled na nefunkční rodinu. A tak i když má scéna Jana Štěpánka různé americko-indiánské atributy, které hru lokalizují, po duchu je hradecká inscenace Lettsovy hry hodně česká a zjevně velmi dobře komunikuje se zkušeností publika.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Tracy Letts: Srpen v zemi indiánů. Režie Tereza Karpianus, Tracy Letts, dramaturgie Martin Velíšek, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Zuzana Mazáčová, hudba David Smečka. Premiéra 31. října 2015.


    Komentáře k článku: Kol pichlavých kaktusů chodíme

    1. Pavel

      Profilový obrázek

      Více než námět a idea hry mě zaujaly vynikající herecké výkony, a to zejména matky rodu, nejstarší dcery a vnučky. Poměrně dlouhé představení, kde forma dle mého názoru poněkud předběhla obsah sdělení.

      10.06.2017 (8.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,