Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kocábka nextka

    Dvacátý ročník festivalu …příští vlna/next wave… je za námi a obyčejně se v takových chvílích hodí trocha reflexe, trocha toho vzpomínání, sentimentu, a na druhé straně zas furiantských předsevzetí do ročníků dalších.

    Antiwords

    Projekt roku – Antiwords skupiny Spitfire Company FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Letití pamětníci, kurátoři, dramaturgové, ti všichni toho mají dost co říct. Jak to tenkrát punkově začínalo u někoho v bytě, peníze nebyly, ale všechno tak nějak šlo. Jak umělci tenkrát byli odvázanější. Nezapomenutelná devadesátá léta! Hrůzostrašný rok 2000. Pád počítačů se nekonal. A umělci dál bojují s režimem, tentokrát technokratickým a kapitalistickým. Nextka (festivalu budu prostě familierně říkat „nextka“, ať se vám to líbí, nebo ne) ale expanduje i mimo Prahu. Zabírá si Brno, Pardubice… a desátá léta se pomalu kolébají oceánem času a už si většinou nepamatují tu první vlnu… ale ta příští přijde co nevidět.

    Přiznání bývají hořká. Často ale také bývají okolností polehčující a vždy i odlehčující. Mohl bych se tu tvářit, jak to všechno pamatuji, vycucat si z malíčku, jaká skvělá představení jsem na nextce viděl v jejích počátcích, ale já to prostě nezažil a vy byste to poznali. S tímhle festivalem jsem zkrátka spjat poslední tři roky, letos tedy počtvrté. V roce 2010 byla Tsunami, časopis, který k festivalu vychází, ještě celá ve žlutém, fotopříloha krásně nekvalitní, ještě jsme, my redaktoři, dělali hlavně ankety. Lidi byli většinou vstřícní, někdy i vtipní – třeba když mi jeden kluk na otázku, co by jako oběť vykonstruovaného procesu vzkázal před svou popravou lidem, řekl: Pijte kakao značky Van Houteen. To byl tenkrát nejočekávanější projekt. Na půdě Vrchního soudu na Pankráci, přesně tam, kde před šedesáti lety odsoudili Miladu Horákovou, se soubor Spitfire Company v čele s Petrem Boháčem rozhodl procesy 50. let převést do divadelní řeči a vznikly Procesy 10/48/7830. Poprvé se tu objevily nádherné hlavy od Pauliny Skavové, které letos, po třech letech, našly své nové krky – Sládka a Vaňka – v inscenaci/performanci Antiwords, jež vznikla na motivy Havlovy Audience. Petr Boháč tenkrát obdržel od festivalu Poctu v kategorii Osobnost roku. V představení, uvedeném pouze jedinkrát, tehdy hrála vedle Miřenky Čechové také Jindřiška Křivánková, která pak byla oceněna jako Objev roku. A obě letos navlékly velké hlavy znovu, aby představily existenciálně sužované občany normalizace ve zmiňovaných Antiwords – podle festivalu Projekt roku letošního.

    Myslím, že myšlenka Poct jako alternativy všemožných tradičních divadelních cen pro alternativní divadlo, je myšlenkou chvályhodnou. A hlavně ukazuje, jak je zatím ten náš český alternativní rybníček skutečně malý, a setkáte-li se s někým novým, zjistíte, že má stejně vazby na někoho, o kom už jste slyšeli, koho jste viděli, s kým jste mluvili či pili pivo na baru v NoDu. Přínos nextky je právě v tom, že vám tohle poznání umožní.

    V tom mém prvním roce byl jako živoucí poklad oceněn prof. Ctibor Turba za přínos moderní české pantomimě, který vedl až k vybudování oceňovaného divadla Alfred ve dvoře. K jeho žákům patřil například i Petr „Krusha“ Krušelnický, který na mě udělal dojem o rok později na nextce, kterou doprovázela přidrzlá Fagi. Krusha se tenkrát v NoDu představil jako Antena (pohrobek umělecké skupiny, kterou založil s Helene Kvint) s projektem AnnA 2V2A, v němž zcela uplatnil svou fascinaci analogem, noisovou hudbou a specifickým vizuálnem. To pak naplno zužitkoval ve spolupráci na skvělém projektu tří inscenací her španělského dramatika Carlose Be režisérky Apoleny Vanišové. První součástka triptychu – Valentýn – měla premiéru právě na nextce 2012 ve stísněném prostoru Nudle v NoDu a byl to zážitek úplně stejně intenzivní jako letošní završení celé dramaturgické linie instalací Zavřeno kvůli soukromému večírku v Galerii Trafo.

    Nextka také stojí za uváděním pozoruhodných politických či genderových témat do divadelního kontextu. Rok 2011 toho byl zářným příkladem – ojedinělý diptych divadla D’EPOG Žena subjekt/Žena objekt ve mně rezonoval takovým způsobem, že jsem jej dokonce nominoval na Cenu Divadelních novin. Další v řadě byly Stařeny Rozkoše bez rizika, rok předtím performance Milana Kozelky či Poetic Kamikadze Martina Komárka ve veřejném prostoru. Ne vždy se záměry tvůrců setkají s odpovídající uměleckou kvalitou, důležité ale je, že tu ten prostor je. Proto mě třeba mrzí, že současná dramaturgie nextky už s pouličními performancemi a site-specific, angažujícími se v celospolečenských otázkách, příliš nepočítá. Snad s výjimkou nezdolného Miroslava Bambuška a jeho Cest energie v pardubickém Paramu, za něž byl letos oceněn festivalovou Poctou za Producentský počin roku spoluautor celého pětiletého projektu Ewan McLaren.

    Vedle toho však nextka pravidelně představuje či otvírá nové prostory, což především v loňském ročníku, kdy se takto poprvé představilo Studio Hrdinů ve Veletržním paláci, znamenalo významné oživení scény. Očekávaná premiéra inscenace Církev ukázala, že lze v Praze stále dělat divadlo nepodbízivě a intelektuálně náročné, jako to dělalo Pražské komorní divadlo na půdě Divadla Komedie. Ne náhodou tu i někteří herci bývalého Pařízkova souboru našli částečné angažmá. Tady vidím cestu budoucího směřování nextky – v objevování nových míst nejen ve fyzickém prostoru, ale i v divadelní a vůbec umělecké tvorbě. Ve spojování umělců, kteří nehledají masového diváka, ale diváka z masa a mozku. Myslím, že už dnes lze říct, že nextka je subkultura…

    …příští vlna / next wave… veřejně vyslovila Pocty 2013

    Publikační čin roku:

    Janu Dvořákovi (nakladatelství Pražská scéna)

    Objev roku:

    Iamme Candlewick (představitelce takzvané buskerské kultury)

    Producentský počin roku:

    Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery za završení pětiletého cyklu Cesty energie

    Osobnost roku:

    Petru Macháčkovi (Divadlo Kámen)

    Projekt roku:

    Skupině Spitfire Company za inscenaci Antiwords

    Živoucí poklad:

    Andreji Krobovi (Divadlo Na tahu)


    Komentáře k článku: Kocábka nextka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,