Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Klaun, to není nos

    Klaun, to není nos. Právě tuto větu jsem si odnášela z představení Klaunova cesta ze Země na Měsíc v Horáckém divadle v Jihlavě. Společně se třemi slovy, jimiž chci inscenaci v režii Zetela a Michala Skočovského popsat: pohádkovost, ironie, hloubka.

    Pohádkovost

    Představení v žánru férie je ideální pro rodinné publikum. Každá věková kategorie si zde najde něco, co se jí dotkne. Nejen malé diváky vtáhne do pohádkové, fantaskní atmosféry, o niž se už v úvodu postaral tým tanečníků z Taneční školy Nart a SGYM Sokol Jihlava. Jejich kostýmy vypadaly jako zjednodušená verze skafandrů, tedy jsem usoudila, že jsou to průvodci mezi Zemí a Měsícem. Na kombinézách měli všichni totožný vzor, něco jako hodinový mechanismus, který jako by tanečníky propojoval v jednu entitu, v jeden řetězec. I jeviště bylo ostatně oblečeno do jakéhosi řetězovitého modelu – vzadu na horizontu povlávala opona ze stříbřitých stužek. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jakési síti nebo pavučině, v níž průvodci krouží, tančí a spřádají plány. Zdá se, že počátkem a koncem této pavučiny jsou Země a Měsíc.

    Průvodci mezi Zemí a Měsícem: tým tanečníků z Taneční školy Nart a SGYM Sokol Jihlava FOTO IGOR STANČÍK

    Obyvateli Měsíce byly dvě bytosti, v inscenaci pojmenované jako Vůle a Ctižádost (Stanislava Hajduková a Svetlana Hruškociová). Obě vesmírné dámy vyčnívaly svým vzhledem: na sobě měly extravagantní až kubistické šaty, velké podivné modré paruky a dorozumívaly se zašifrovanou nesrozumitelnou mluvou. A mezi těmito tvory se z reje tance, zpěvu a akrobatických kousků vylouply tři hlavní postavy, ztvárněné Jakubem Škrdlou, Jiřím Jurášem a Františkem Maňákem: klauni, kteří se chtějí dostat na Měsíc.

    Ironie

    Trojici smolařů se průvodci dlouho snaží dostat z koutů do centra jeviště. Zdráhají se  pouštět do kouzelnických triků a jiných kousků. Ani jeden si není jistý sám sebou, ale postupně se snaží předvést své schopnosti. Zkouší žonglovat, ale nějak to nefunguje. Asi musí vymyslet něco jiného. Průvodci jim házejí smetáky. Ale co si s nimi počít? V rukou klaunů se promění ve violoncello, mikrofon, housle, meč, koně. Stačí si to umět představit a jakákoliv věc ve vaší fantazii rázem získá úplně jinou podobu – to se podle mě snaží tři klauni sdělit. Bujná představivost vám pomůže zvládnout i to nejnemožnější kouzlo. Stojí za povšimnutí, jak dovedně herci nepovedené triky provedli, až vznikl čarovný rozpor: nemotorné triky byly v mých očích úspěšným neúspěchem.

    Jakub Škrdla (Klaun 2) v letu FOTO IGOR STANČÍK

    Ve spolupráci s pohybovou koučkou Annou Korbou Vanackou se představitelé klaunů stali též zdatnými akrobaty, zejména Jakub Škrdla, který překvapil vzdušnou akrobacií či artistickým umem stavět žebřík z vratkých bedýnek, po kterých se snažil vyšplhat do různých částí jeviště. Pro mnoho triků byla však zásadní týmová souhra.

    Společným rysem klaunů je neohrabanost, nadto má ale každý z nich svou specifickou vlastnost: jeden (Jiří Juráš) se příliš nehrne do vymýšlení něčeho mimořádného, a tak používá „kouzelný prach“ – konfety, které z nepovedeného triku rázem udělají kouzlo aspoň na pohled; druhý (František Maňák) je svalnatý chlapík, který nepovedené triky zakrývá drzostí; třetí (Jakub Škrdla) je asi nejsvědomitější. Chce, aby trik byl poctivý, a i když se nepovede, hlavně aby šlo o pečlivý pokus. Trojice mě baví svou neohrabaností, svou nejistotou. Směju se pokusům těch smolařů. Není to ironie života, když se smějeme cizímu nezdaru, tragédii, nejistotě? Je cílem klauna být zesměšněn? Odpověď na tuto otázku na sebe nenechá dlouho čekat.

    Hloubka

    Přijde totiž okamžik, kdy představivost ztratí svou sílu a odhaluje se ta strana klaunského „já“, kterou jsem nikdy předtím nepoznala. V duši se ozývá výkřik: Klaun to není nos! Jedna z hlavních postav (Jakub Škrdla) vtrhne do hlediště a pronese silný monolog, který vypadá jako manifest: Klaun, to je vidět věci ze všech  úhlů zároveň. Klaun, to je vidět vás – obecenstvo – krásné a vznešené v celé té vaší bídě. Klaun, to je umět vám ukázat  vás samotné. Abyste se mohli smát, sami sobě smát. Klaun, to je umět vás naplnit – jako sudy s vínem. Monolog je společným dílem Jakuba Škrdly a dramaturgyně Barbory Jandové. Hrdina jako by se jím snažil vyjádřit nebo najít filozofii svého života, tedy života klauna. Projev byl o to silnější, že postava začala mluvit „po našem“ (jinak se klauni dorozumívali vyprázdněným uštěpačným pískáním). Veselou a uvolněnou atmosféru v tomto okamžiku zachvátí skutečná tragédie. Tragédie nikoliv klaunská, ale lidská. Tragédie tří ztroskotanců.

    Klaun, to není nos. Na snímku František Maňák v roli Klauna 3 FOTO IGOR STANČÍK

    Trojici klaunů chápu jako obraz toho, co žije v člověku. Každý z nás má v sobě svého klauna, který si čas od času vymýšlí a dělá vlastní triky. Někdy jsou úspěšné a někdy je jednodušší posypat je „kouzelným“ prachem.

    Neměla jsem pocit, že by klauni skutečně absolvovali celou cestu ze Země na Měsíc.  Vnímala jsem to spíše jako metaforickou cestu, kterou vykonala jejich psychika: od lehkosti a bezstarostnosti k tíži a rozpakům.

    Ale čím je pro Klauny Měsíc a proč na něm Vůle a Ctižádost žijí? Pravděpodobně symbolizuje ideál, o který usiluje každý člověk. Je to prostor, v němž jsou vaše vůle a vaše ctižádost v rovnováze. Ideály si vytváříme proto, abychom měli smysl života, abychom měli cíl, k němuž budeme směřovat, a tedy i pokračovat v těch nepovedených kouscích, které nás možná jednou na Měsíc – k našemu ideálu – dovedou. Postavy průvodců žijí mezi těmito dvěma světy – mezi Zemí a Měsícem, to jest mezi realitou a ideálem. V programu inscenace se dočítám, že jde o neurony. Tedy vlastně o složitý nervový systém, který s klauny bojuje a nutí je vstát, neztrácet sílu a doufat, že se jednoho dne dotknou Měsíce. Ale dotkli se Měsíce? Je to stejně obtížná otázka, jako když se ptáte člověka: Dosáhli jste svého ideálu?

    Horácké divadlo Jihlava – Michal Skočovský: Klaunova cesta ze Země na Měsíc. Režie Zetel, Michal Skočovský a kolektiv, dramaturgie Jaroslav Čermák, scéna Michal Skočovský, kostýmy Lucie Špalková, hudba Mario Buzzi, pohybová spolupráce Anna Korba Vanacká. Premiéra 3. zaří 2022 (psáno z reprízy 15. listopadu).


    Komentáře k článku: Klaun, to není nos

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,