Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Klasika, soudobá komedie, muzikál i béčkový horor

    Grand Festival smíchu ve Východočeském divadle sleduji od jeho skromných počátků v roce 2000 a tuším, že už před dvěma lety jsem mohl konstatovat, že každoroční přehlídka divadelní komedie dorostla do věku dospělosti. Tedy, že je to festival reprezentativní: všechny proudy a tendence inscenování nejrůznějších komediálních žánrů na českých jevištích – od klasické komedie přes komediální muzikál po autorské pokusy – jsou na něm předvedeny alespoň v malém „sedmidenním“ vzorku. Letos tomu nebylo jinak.

    Pavel Tesař a Jaroslava Pokorná v komedii „Kašlu na to!“, řekla Hortensie Divadla v Dlouhé
    FOTO ARCHIV

    Do ranku „čisté“ klasiky můžeme zařadit dvě festivalová představení, byť inscenaci Divadla v Dlouhé s předlouhým názvem Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu na to!“, řekla Hortensie lze za klasickou označit jen podmíněně. Feydeau klasikem (bulvární?) komedie bezpochyby je, nicméně obě jeho aktovky, u nás uváděné vůbec poprvé, Hana Burešová zinscenovala jako ryze současné moderní divadlo o věčném lidském nesouladu dvou protichůdných bytostí – muže a ženy. A když je herci obě zahrají přesně (na rozdíl od premiéry, kdy první z nich byla herecky velmi nejistá), ani aktovka ponechaná v časech secese najednou nepůsobí jako muzeum. Prim ovšem přece jenom hraje ta druhá, přesazená do pařížského prostředí těchto let. Není to jen zásluha současných kulis, nýbrž zejména Pavla Tesaře v roli zubaře Follbragueta. Tesařův ušlápnutý mužíček namíchaný z drastické komiky i nekonečného zoufalství, bezradnosti i vzdoru, rtuťovité aktivity i rezignace patří k hereckým výkonům, na které se léta nezapomíná. Můj kolega – porotce Z. A. Tichý v porotním protokolu napsal: malý velký herec Pavel Tesař (stvořil) skvostnou komediální postavu, jakou v českém divadle nepotkáváte každý den.

    Říká se, že opereta je mrtvý žánr, který dnes nahradil muzikál, a asi je to pravda. Něco z operety však dnešek zasáhnout může: hudba. Netopýr Johanna Strausse ml. patří k hudebně náročným opusům a pokud tuto operetu pojednáte jako činoherní retro s důrazem na hudební čísla, může to být i dnes zážitek svého druhu. Pomsta à la Netopýr z Východočeského divadla se spíš dobromyslným než démonický stylizovaným „ďáblem“ Falkem Ladislava Špinera upoutá lehce sentimentální atmosférou vzpomínky na svět, který už není, karikaturně zveličovanými hereckými party – až na samu hranici šarže, především ale skvělým zpěvem Martiny Sikorové a Dagmar Novotné. Díky němu režisérovi Petru Novotnému odpustíte i trochu toho kýčovitého dobového balastu, jejž ve své inscenaci (záměrně?) ponechal.

    Klasikou jsou i Žákovi Študáci a kantoři, v současnosti poněkud vyčpělou, v paměti dosud víc zůstává film, který na jejich motivy natočil Martin Frič. Hana Burešová podle „kultovního“ snímku na počátku devadesátých let vytvořila divadelní scénář Škola, základ života a nyní jej – v Městském divadle Brno – nastudovala už počtvrté. Je to inscenace hravá, nabitá možná až marnotratně slovním a situačním humorem, který se ale nikdy nesníží k lacinostem, humorem pregnatně zasahujícím a občas i velmi originálním – „loutková“ sekvence s jakýmsi Spejblem a Hurvínkem, či spíše parodií na ně, v níž loutky zastupují živí herci, které jejich „vodič“ mluví, mumlá, karikuje a manipuluje s nimi, vtiskují té situaci podobu obludné, skoro „ubuovské“ grotesky. Stejně jako v předchozí „Škole“ nastudované v Divadle v Dlouhé režisérka využila muzikálnosti souboru, se šarmem a mírnou nostalgií zazpívané prvorepublikové šlágry za nástrojového doprovodu samotných herců propůjčují inscenaci pečeť opravdovosti. A když nakonec nad maturitní třídou – na filmovém plátně – přeletěla peruť bombardérů jako předzvěst tragického konce nezbedných študáckých časů, nebyl jsem v hledišti patrně sám, komu blesklo hlavou: kdo asi z těch třídních šašků, básníků a repetentů odejde k našim letcům do Anglie, kdo z nich bude popraven za heydrichiády, kdo padne v Pražském povstání…

    Také Radek Balaš jako předlohu svého muzikálu zvolil klasiku. Román Dědeček automobil Adolfa Branalda (Městské divadlo Mladá Boleslav) mu posloužil jako východisko k rozmarné féerii o zrodu a prvních letech automobilky Laurin & Klement, doplněnou milostným secesním pařížským příběhem, převzatým z Radokova stejnojmenného filmu na branaldovské motivy. I jeho rámcem je „retro“ – vzpomínání mladičkého automechanika, dnes starého muže na kolečkovém křesle, jak to všecko tenkrát bylo. V takřka tříhodinovém představení chrlí režisér na diváky jeden nápad a jevištní trik za druhým, některé se vymykají i časovému ukotvení děje, což ale nevadí – předscéna s helikoptérou vznášející se nad hledištěm je asi vůbec nejpůsobivějším režisérským nápadem. Možná je těch atrakcí až přespříliš a ne všechny jsou dostatečně herecky propracovány, inscenace chvílemi ztrácí tah a kontakt s publikem pak musí znovu navazovat jakoby z bodu nula. Balaš je milovníkem swingové hudby a volba proslulých melodií George Gershwina k doprovodu písňových textů z pera Jiřího Suchého jistě konvenovala jeho osobnímu vkusu. Spojení českého gründerského úsilí s o dvacet let mladším gershwinovským swingem, který vzešel ze zcela jiných kulturních kořenů a tradic, však tuto opulentní podívanou spíš znevěrohodňuje, než násobí. Nebyl by pro český svět té doby adekvátnější Kmoch či třeba kabaretní šanson z Červené sedmy?

    Umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové David Drábek se v Noci oživlých mrtvol vrací ke svým kabaretním začátkům. Je to samozřejmě návrat poučený zkušeností dnes už vyzrálého dramatika, který ví, co všechno si může na jevišti dovolit. Možná i proto se pustil na tenký led „estetiky špíny“, provokace a brutálního šokování, u něhož vůbec není vyloučeno, že jej diváci přijmou jako realitu: když po přestávce herec v roli diváka jakoby zkolaboval, zavolal přítomný lékař v publiku záchranku. Východočeské divadlo zbytečný výjezd záchranné služby gentlemansky zaplatilo.

    Vojtěch Dvořák v hradecké inscenaci Noc oživlých mrtvol
    FOTO OTMAR PETYNIAK

    Inscenace má dvě různorodé části, které spojuje „opovědnice“ – moderátorka, jejímž úkolem je sdělovat nejprimitivnější fráze a banality, které tak dobře známe z nejrůznějších televizních soutěží o milion korun či nejkrásnější dívku roku, a udržet úsměv (keep smiling) na tvářích publika. Propojují je i některé postavy (kupř. latexový kovboj Rodriguez), jež přecházejí z prvního do druhého dílu. První polovinu tvoří hypertrofovaná televizní show, v níž jsou v notně zbytnělé podobě nakupena všemožná klišé soudobého zábavného průmyslu a reklamy. Druhá je rozehrána jako katastrofický a posléze hororový film, v němž se zabíjí o sto šest a tečou potoky kečupové krve.Pro mě to byl zážitek spíš sociologický než estetický. Starší část obecenstva byla otřesena, zatímco mladé publikum reagovalo na každý sebemenší gag, „hlášku“a předváděné násilí frenetickým nadšením, neuvědomujíc si, že je to parodický obraz soudobé dekadence a úpadku naší civilizace. Sem tam v dialogu herců zaznělo, jak pěkné to bylo za první republiky – to proto, aby autor a režisér v jedné osobě mohl své dílko šlusovat hercem v typickém bílém obleku T. G. Masaryka, na hlavě se známou „masaryčkou“, nechutně se pohupujícího v bocích a zpívajícího vlezlou odrhovačku Britney Spears. Velice laciný a vlastně trapný efekt – cítí se být David Drábek součástí civilizačního úpadku, anebo jeho nemilosrdným pozorovatelem? Nutno ovšem ocenit soubor „kamenného“ Klicperova divadla, který s maximálním nasazením uskutečňuje jevištní projekt, jejž bychom spíš očekávali od alternativních scén a různých „site specific“.

    Současné divadelní komedie, obě od ruských autorů, představily na festivalu Jihočeské divadlo České BudějoviceMěstské divadlo Zlín. Koljadova Slepice v provedení budějovického divadla je nenáročná „erotická“ hříčka bez vyšších uměleckých ambicí, kterou divadlo obvykle nasazuje do repertoáru jako divácký tahák. Je v ní sice zakódován i kus hlubší výpovědi (kterou režisér Michal Lang zdůraznil němým zástupem sousedů, nahlížejícím do předmětného i lidského nepořádku herecké ubytovny), ale v podstatě je to jednoduchá řemeslná zápletková komedie o hercích v zapadákově, jejich nenaplněných přáních a snech. Jejím smyslem je ale hlavně pobavit diváky. (Námětově podobné Fraynově hře Bez roucha ovšem Koljadova Slepice nesahá ani po kotníky.) Konvenčně, řemeslně, „šaržírovaně“ a nevzrušivě ji interpretují i budějovičtí herci. Nejvzrušivějším okamžikem inscenace jsou obnažená ňadra mladé herečky „Slepice“, ale taková nahá dámská prsa jsou dnes k vidění všude možně a návštěva divadla jen kvůli nim není nutná.

    Po čtyřicet let, co pozoruji české divadlo, jsem neviděl tak hrůzostrašně špatné představení jako Ruské loto. Podprůměrná je už sama Sigarevova hra – brilantní analytik současné ruské krize, který se svými vážnými dramaty (viz třeba Černé mléko) proslavil ve světě, dobrou komedii, zdá se, napsat neumí. Ruské loto je povrchní televizně bakalářská historka s krkolomnou zápletkou a hrubě naskicovanými figurami, které spíš než jako životné postavy vypadají jako „plošnáci“ z nějakého novinového komiksu. Režisér zlínské inscenace Petr Veselý se otrocky držel Sigarevova textu a postavy z papírmaše se nepokusil oživit ani tím, že by herce inspiroval k tomu, aby do nich vložili alespoň kousek vlastní osobnosti. Vsadil na tu nejhrubší, prvoplánovou estrádní komiku a primitivní aranžmá. Jeho režie se podobá práci spartakiádního trenéra, který cvičence rozestaví na značky a po chvilce je přesune na jiné značky. Kdyby alespoň nedovolil hercům tak nesnesitelně přehrávat, vedl je k odstupu a ironii! Sigarevova neumělá komediální „zpráva“ o ruské krutosti by pak působila mnohem věrohodněji a přijatelněji.

    České přísloví praví: konec dobrý, všechno dobré. Pro jedenáctý ročník Grand festivalu smíchu však platí: vše před koncem – s výhradami – vlastně dobré. Konec problematický.

    Grand festival smíchu. Východočeské divadlo Pardubice 14. až 21. března 2011.


    Komentáře k článku: Klasika, soudobá komedie, muzikál i béčkový horor

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,