Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, které uvádí pražská Viola.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když ucítím tvou teplou kůži…

    Své zbloudění v časech českého stalinismu označil Pavel Kohout před lety v rozhovoru pro Divadelní noviny jako selhání intelektu. Je to vysvětlení racionální, jemuž můžeme, i nemusíme uvěřit. Jisté ale je, že vyrovnání se s někdejší mladickou pošetilostí se posléze stalo stálým tématem Kohoutovy tvorby – a také, zdá se, osobním celoživotním traumatem. Čerstvě se k němu vrací ve scénickém čtení a zpívání Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, které uvádí pražská Viola.

    Je to výseč ze všech jeho „memoárománů“ a básní a trochu překvapivě se v něm dozvídáme, že ve zralém věku Kohout znovu příležitostně píše poesii, kterou po Chruščovově obžalobě sovětského diktátora opustil, protože právě ona ho dovedla do slepé uličky jako básníka i občana.

    Pořad Violy pod egidou provokativního motta Dost bylo Kohouta! Takže ještě jednou! přímo svádí k porovnávání autorových „frézistických“ schematických veršů z padesátých let se současnými, a to nejen proto, že do programu Kohout zařadil i svou oslavnou báseň na J. V. Stalina. Jeho výsledek je vlastně očekávaný: tenkrát i dnes o lyrickém, „básnickém“ podloží autorova talentu nemůže být pochyb a štěpné rýmy Kohout umí jako málokdo – a kdyby se snad rozhodl vstoupit do showbusinessu, vydělal by jako autor textů pro popmuzikální hvězdy majlant. Tehdy i dneska jej zajímají toliko dvě témata – láska a stav světa. A jak v době stalinismu, tak i v našich svobodných časech jde o poesii bojovnou. Jen úhly pohledu jsou jiné. V Baladě o básníkovi (Jaroslavu Seifertovi, signatáři Charty 77) se Kohout vysmívá českému opatrnictví a české „předposranosti“. V songu 300 (o bitvě na Bílé hoře) vzývá menšinu, která raději padne, než aby zradila své přesvědčení – že Josef Pekař ve spisku Bílá hora a její následky věrohodně prokázal, že vše bylo jinak, není pro básnický účin textu důležité. A v Bartolomějské elegii srovnává vlastní šikanu při výsleších na StB s postupem c. k. rakouské policie vůči Karlu Havlíčku Borovskému, jehož oslovuje bratře. Troufalé a přitažené za vlasy? Možná, ale básnicky účinné.

    Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem trumfuje podobné programy pražské Violy přítomností autora přímo na scéně. Což o to, pro recitaci a zpěv byl Pavel Kohout vycvičen už jako mladíček v Dismanově rozhlasovém souboru. Problémem je, že autorská interpretace textu je vždycky autentičtější než sebelepší „recitace“ jakéhokoliv herce. Jako svého sparingpartnera Kohout zvolil herce Divadla pod Palmovkou (představitele básníka Jana Soukupa v Kohoutově televizním filmu Smyčka – dalším pokusu o odreagování Kohoutova traumatu) Ondřeje Kavana. Při premiéře Kohout svou autenticitou autora-interpreta Kavana zastínil; o to víc, že Kavan u vědomí té nepřekonatelné interpretační konkurence zvolil pro svoje „čtení“ někdy až nesnesitelný patos. Také zhudebnění Kohoutových textů ze skladatelského pera Miloše Černého je víc než problematické. Žánrově pestrá muzika, v níž nechybí ani kramářská píseň (Kat Mydlář) ani lyrická nota (Sluky) a ani šantánový kuplet (Ta ulice), je spíš než originální hudba výcuc, poučený na jiných autorech písničkového žánru, je to spíš „odposlechnutý“ popěvek, „recitativ“ než původní písnička.

    Z fragmentů Kohoutových memoárů, které v pořadu zazní, je asi nejpůsobivější záznam konfliktu reformního komunisty Kohouta s jeho tehdejší partnerkou (a pozdější životní partnerkou), nesmiřitelnou antikomunistkou v srpnu 1968 v Římě. Byl ukončen kamelotem, který oznamoval, že Československo bylo okupováno armádami Varšavské smlouvy.

    Nicméně asi nejvýraznější hodnotou tohoto pořadu jsou Kohoutovy polemické, vášnivé i něžné lyrické verše. Za ocitování stojí alespoň fragment jedné z nich:

    Když ucítím tvou teplou kůži

    ztrácí se i ten pohled skelný

    a srdce se jen láskou úží

    a připadám si nesmrtelný!

    Pavel Kohout je i ve své deváté (sic!) dekádě nenapravitelným romantikem. Nepotřebuje však naše současná pragmatická, hmotařská civilizace romantiky nejvíc?

    Divadlo Viola Praha –
    Pavel Kohout:
    Můj život s Hitlerem,
    Stalinem a Havlem.
    Režie Viktor Polesný.
    Česká premiéra 18. května 2011.


    Komentáře k článku: Když ucítím tvou teplou kůži…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,