Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když se nesvléká prádlo

    Pseudointelektuálština, mlácení prázdné slámy, šustění uspávací literátštiny, úmorná monotónnost…

    Je vůbec na divadle něco horšího? A celé to prý nikam – kromě nějakých pseudofilosofických závěrů – nevede. Takové a jiné podobné soudy shazovaly v recenzích představení Spací vady Radky Denemarkové a režisérky Slobodanky Radun v Divadle Na zábradlí. Postavy, které se na scéně téměř nehýbou, jen tu a tam popojdou, zavzpomínají, zavzdychají, z levého boku se překulí na pravý. K uzoufání nudné by to sice být mohlo, jenže není. Statické dialogy Virginie Woolfové, Sylvie Plathové a Madam T. nedovolují povolit v pozornosti. I ono spílané jevištní zpracování tu má své odpodstatnění. Prý, že je vidět, že Slobodanka Radun nemá s divadlem moc zkušeností. Zkušeností možná ne (víc jich má s filmem), ale intuice jí správně napověděla, že pokora k textu je někdy klíčem nad jiné. Naháči jsou sice prima, ale ne každá postava musí k tomu, aby si dodala na důležitosti, zběsile pobíhat po jevišti, křičet, nechat se zaplavovat barevnými světly a hlasitou hudbou, čachrovat s rekvizitami a nakonec se svléknout. Proč se občas nezklidnit a nenechat představení jakoby ztišené? Často je za tím možná strach, aby na povrch nevyplavala smutná pravda, a sice, že bez oněch serepetiček je celé to divadlo tak trochu o ničem.

    Zatímco se slavné spisovatelky Plathová s Woolfovou v jakési metafoře pekla trápily na jevišti navzájem, než je pragmatická Madam T. srovnala do latě, myslela jsem si na svoje. Dialogy na jevišti mě vedly jako loutku vlastní hlavou, jako sněhová koule se mé myšlenky nabalovaly na hovory těch tří na jevišti, na autorčin text. Jak reálné je skloubit psaní s rodinou? Měla by se vůbec tvůrčí žena pouštět do dětí? Může umělec nebýt sobec? Co jsou ony zásadní křižovatky, kdy se rozhoduje o lidském osudu?

    Když promluví velikánka literatury Woolfová jako úctyhodná a múzická, leč do sebe zahleděná jedubaba, člověk v pozoru plane uměním. Když se slova ujme Plathová, dojímá nás úporná snaha spojit svůj umělecký život s praktickým. Madam T. tohle zvládá výtečně a Radce Denemarkové patří uznání za to, že výsledkem není karikatura manažerské pipiny, ale v lecčems obdivuhodná bytost. Kardinální otázka zní: Jak se mají děti, manželství, špinavé ponožky a třené bábovky k vlastnímu literárnímu (a jinému) dílu? Neuplyne den, abych o tom nepřemýšlela a díky Spacím vadám i sedíc v hledišti na kultuře. A jestli sebereflexe prostřednictvím Woolfové a Plathové příliš nevypovídá o tom, do jakého kontextu se sama Radka Denemarková řadí? A proč by ne? Bez ambicí to přece nemá cenu ani zkoušet. Jedna poznámka od kritiků ovšem seděla. Spací vady jsou divadlem téměř výhradně pro ženy. Ti z mužů v hledišti, kteří se ve hře potřebují s někým ztotožnit, mají smůlu. Ale netvoří ženy už beztak většinu divadelního publika podobně jako toho čtenářského? Alespoň u beletrie čtenářky nad čtenáři rozhodně převažují a jako autorky pomalu také. Ženy ženám, pro ženy a proti mužům jmenuje se současný ženský autorský mainstream a kdo hořekuje nad mužským kánonem a takových žen se stále najde, měl by se vzpamatovat.

    Možná mě Spací vady chytily u srdce proto, že jsem od nich tak málo očekávala. Ale takový ten pocit, že vyjdete z divadla a točí se vám hlava, ten nelže.


    Komentáře k článku: Když se nesvléká prádlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,