Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když lednička vyhrává jazz

    Do hradeckého Klicperova divadla se již potřetí vrátil režisér Michal Hába. Na rozdíl od předešlých revuálních intervencí či odvážné reinterpretace klasiky (v případě Molièrova Lakomce) tentokrát ve Studiu Beseda inscenoval text přísně vázaný na psychologii postav a striktní jednotu místa a času, Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové.

    Čas mezi psem a vlkem: zleva Filip Richtermoc, William Valerián a Zora Valchařová-Poulová FOTO PATRIK BORECKÝ

    Michal Hába byl donedávna vnímán jako tvůrce inklinující k brechtovské poetice, k dekonstrukci původních literárních předloh a hlavně ke zřejmému politickému angažmá. V jedné ze svých posledních prací pod hlavičkou nezávislé skupiny Lachende Bestien, Zámek na Loiře, ale prokázal pokoru k původní látce i respekt k žánru. Ten od něj vyžadovalo i drama demytizující doktrínu amerického snu Kdo se bojí Virginie Woolfové. Když ho Edward Albee z kraje šedesátých let minulého století napsal, mělo v mnohém šokující ohlas. Dnes se po zkušenostech s hnutím In-yer-face theatre, totálním rozpadem dramatické formy a postdramatem jeví spíš jako „dobře napsaná hra“ s prvky absurdity a příležitost pro brilantní herecký kvartet dvou generací. Řada inscenátorů vidí v zoufalé domácí trachtaci, během níž vyplouvají na povrch veškeré úzkosti, nenávisti a komplexy zúčastněných, prostor k řádnému emocionálnímu rauši. Na metry daleko stříkající patos nakonec rehabilituje i divadelní obec, minimálně jedním oceněním takzvaně strhujícího hereckého výkonu, v řádu „čím více dojetí, tím více potlesku“. Hábův tým se naštěstí touto cestou nevydal, a i když respektuje formu a obsah, daří se mu zachovat nadhled a lehkou ironii a nikoho emocionálně nevydírá.

    Režijní oporou jsou zásahy dramaturga Martina Satoranského do původního textu. Jeho významové redukce protežují postavy George (Filip Richtermoc) a Nicka (William Valerián) a dávají možnost nahlédnout problémy mužskou perspektivou, což je v kontextu českých inscenací, lpících na postavě paní domu, dost neobvyklé. Díky tomu mají logicky větší prostor představitelé mužských rolí, ale tempo s nimi drží i Zora Valchařová-Poulová coby excentrická Martha a Anna Peřinová v ne zrovna vděčné postavě submisivní, dětsky naivní Honey. Herci nesklouzávají ke zbytečné hysterii, a pokud to situace jen trochu umožňuje, jsou střízliví a věcní. Drží se pravidla, že nejde o to, co se stane, ale o to, co se řekne. Své postavy modulují intonační drobnokresbou se zřetelem k nadsázce a humoru. Jednoznačně exceluje nonšalantní histrionství Filipa Richtermoce, který konečně dostal odpovídající příležitost, ale i skvělé výkony ostatních mimo jiné svědčí o Hábově talentu a citu pro práci s hercem, aniž by ho přitom tlačil k preferovanému epickému zcizování.

    Albeeho svět režisér chápe jako místo vymknuté z reálných pravidel, opileckou noc jako podivuhodný čas mezi psem a vlkem, kdy přestávají platit běžné zvyklosti. George se tak v jednu chvíli s klidem zakousne do gramofonové desky, jejíž stopa právě dohrála. Když se o něco podobného vzápětí pokusí s další deskou Honey, málem si vylomí zuby o tvrdý vinyl. Lednička coby zásobárna alkoholu, ale třeba i čtiva a dalších propriet začne při Georgeově vzpomínání na mládí a návštěvu nočního baru v New Yorku vyhrávat jazz. Přízračné jsou i hudebně-taneční předěly, herci ve škraboškách sehrávají pohádku o třech prasátkách a zlém vlkovi, které asi nejvíce upomínají na Hábovu zálibu v asociativní metaforičnosti. Společně se scénografkou Adrianou Černou se Hába snaží bourat i zažitá scénografická klišé. Bez pohovky a dalšího nutného mobiliáře simulujícího interiér si inscenaci této hry lze sotva představit. V Hradci se ale postavy objevují na holé scéně, respektive v prostoru vyhřezlé krychle, na jejíchž dvou stěnách jsou obrysy portrétů hostitelského páru v nadživotní velikosti. Pohovku, gramofon i lednici herci nastěhují na jeviště až v průběhu dialogů.

    Hradecká inscenace se v lecčems vymezuje vůči stereotypnímu chápání Albeeho textu i domácí inscenační praxi. Jejím základním zdrojem je absurdita, které se za daných okolností lze leda vysmát. Zdali je to smích úlevný či naopak, zůstává otázkou.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové. Překlad Jiří Josek, režie Michal Hába, dramaturgie Martin Satoranský, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Psáno z otevřené zkoušky 13. března 2020 s laskavým svolením tvůrců, kteří považují tvar za finální. Premiéra se měla uskutečnit 14. března.


    Komentáře k článku: Když lednička vyhrává jazz

    1. Pavel Pešek

      Profilový obrázek

      Dovolím si
      přičinit do značné míry souhlasnou (laickou a subjektivní pochopitelně) poznámku na základě vlastního prožitku inscenace.

      1. Souhlasím, že se tvůrčímu týmu „daří zachovat nadhled a lehkou ironii a nikoho emocionálně nevydírá“. Zároveň to ovšem neznamená, že by se inscenace nedostávala divákovi pod kůži. Naopak, zdá se mi, že smích v hledišti či potlačovaná slza v oku svědčí o tom, že se otvírají divákovy vlastní rány; tím spíš a zde naprostý souhlas, že se tvůrci „drží pravidla, že nejde o to, co se stane, ale o to, co se řekne“, a tedy „své postavy modulují intonační drobnokresbou se zřetelem k nadsázce a humoru“. Divák tudíž nemá možnost skrýt se za výmluvu, že je emocionálně vydírán, a je tak vystaven útoku Albeeho krutých vztahových her, za kterými, ať jsou sebeabsurdnější, tuší vlastní příběh. Nezbývá mu (pokud skryje zmíněnou slzu v oku), než se smát. Naprosto souhlasím, že jest otázkou, zda jde o smích úlevný, cynický, či jaký vlastně.

      2. Neměl jsem pocit, že „větší prostor mají představitelé mužských rolí ani že „jednoznačně exceluje nonšalantní histrionství Filipa Richtermoce“. Viděl jsem spíš čtyři téměř rovnocenné herecké party v podání výborně sehraného hereckého kvarteta, v němž nikdo nevyčnívá, ale také nezaostává (podle mého je Anna Peřinová „v ne zrovna vděčné postavě submisivní, dětsky naivní Honey“ stejně vynikající, jako je Zora Valchařová-Poulová skvělou Marthou, Filip Richtermoc skvělým Georgem a William Valerián výborným Nickem). V každém případě souhlasím, že „to svědčí o Hábově talentu a citu pro práci s hercem, aniž by ho přitom tlačil k preferovanému epickému zcizování“. Pro mě jen další důkaz, že když se kvalitnímu textu a dobrým hercům režisérsky neubližuje, ale naopak pomáhá, výsledkem je velký divácký zážitek.

      Díky za vaši recenzi, která mi umožnila srovnat si vlastní myšlenky rojící se bezprostředně po skončení hry.

      23.06.2020 (0.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,