Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když je v Praze Fringe (No. 2)

    V sobotu jsem si to zamířila na Kampu a okolí. Bylo tady rušno, jakási slavnost, nafukující se balón, ale k frinži to zjevně nepatřilo. Spíše nějaká předvolební akce, což jsem nezkoumala a zamířila do divadélka známého ještě před časem jako Malé Nosticovo divadlo.

    Malé Nosticovo divadlo Nad Čerovkou, Nosticova 2a, Praha 1. FOTO Nelso.cz

    Hrávalo tady po vyhoštění z Rubínu divadlo Nablízko, nyní se tu můžeme setkávat se soubory Cylindr nebo Na hraně. A mě tady v sobotu čekal výstup na Mount Everest. Bylo jasné, že u tak sugestivního titulu jako je How to Climb Mount Everest asi nepůjde o přímočarý návod směřující ke zdolání této hory, ale spíše o nadsázku. Byla jsem ovšem zvědavá, jaká bude.

    Překonej sám sebe aneb Životně důležitá lžíce

    Anglický soubor z Bristolu Autojeu Theatre vznikl v roce 2009, je tedy právě ve fázi vzestupu. Mount Everest je jeho třetím projektem a zdá se, že jeho protagonisté jsou si vědomi, jak specifickým žánrem stand-up comedy je. Sam Gibbs (režisér představení) a Nusret Ozguc jsou klauni svou podstatou, jejich humor je blízký Monty Pythons. Na scéně nepotřebují téměř nic, vše si totiž dokážou vytvořit výhradně sami – svým tělem a hlasem. Takže si vystačí s dvěma židlemi, dvěma kabáty, velkou tamburínou a kouskem prostěradla, z kterého se stane zasněžený vrchol Everestu.

    FOTO Autojeu_Theatre

    Kontakt s divákem dokážou navázat okamžitě, když první z nich – Nusgret Ozsug – vpadne na scénu a představuje „svou“ show s tím, že partner se někde trapně opozdil… přičemž je jasné, že se vzápětí  objeví. Taky že ano. Sam Gibbs vpadá na scénu se sakrováním, že ho někdo zamknul na záchodě, líčí dopodrobna svou cestu kanalizačním systémem a omlouvá se přítomným dámám, že byl nucen vylézt ven – znečištěn a zasmraděn –  dámským  WC.

    Přiznám se, že tento typ humoru neoblibuju, a tak mi trochu zatrnulo. Následující hodinka mě ale přesvědčila o tom, že to byl jen trik, jak diváky chytit, aby byli ochotni poslouchat… Už první scénka, líčící v snad minutové zkratce život člověka od narození do hrobu, zaujala svou vtipností a schopností využít nejrůznější výrazové prostředky – do loutky čápa přinášejícího novorozence přes využití židle jako průlezu novorozence do světa až po vteřinové vtipné fáze života, v nichž nechybí  zrychlený růst člověka od dítěte k dospělosti, seznámení s vyvolenou, svatba, narození dítěte, stránutí a smrt. Poté pánové pantomimicky razantně načrtnou scénu, v níž se bude příběh odehrávat (malý domeček mezi mrakodrapy), takže jejich představa scény doslova hmatatelně visí ve vzduchu. A máme tu everymana dnešní doby v den jeho vyhození z práce, které způsobí jeho neúmyslné pokažení kopírky.

    Zatímco Gibbs je vypravěčem a protagonistou příběhu, Ozsug se stává nejen všemi ostatními postavami a zároveň i všemi scénickými rekvizitami. FOTO Autojeu Theatre

    Mladý muž (Sam Gibbs) náhodou v televizi zahlédne výzvu sebevědomého muže, který mnohokrát zdolal Mount Everest, a nabízí komukoli možnost změnit život a recept, jak tuto horu pokořit. Poté ve zkratce sledujeme tvrdý dvouletý trénink rychlosti, výdrže a všemožných dovedností, které jsou k tomu potřeba (Ozsug působí jako cvičitel teroristické jednotky, štěká rozkazy neznámým jazykem, které přesto znějí naprosto srozumitelné). Když se vytrénovaný muž rozhodne na Everest vystoupit, shledá, že jeho trenér ve skutečnosti sám nikdy horu nezdolal a všechno byla jen bouda, jíž zastíral svůj komplex vůči otci. Nicméně dá mladému muži spoustu dobrých rad, co si vzít s sebou, včetně dřevěné lžíce. Byť o nutnosti vláčet s sebou takový nesmysl náš hrdina polemizuje, nakonec se samozřejmě ukáže, jak životně důležitý tento artefakt je. Pomůže mu dostat se z laviny a Everest společně se svým průvodcem  zdolat. Možná, že tenhle příběh byl jen snem, neboť na konci se znovu s Gibbsem ocitáme v kanceláři, kde mu rozkošná sekretářka nabízí kávu a lžičku, která se v jejich rukou mění v symbol sblížení…

    Tento poměrně jednoduchý příběh o překonání vlastních handicapů a nalezení sebe sama není pozoruhodný ani tak obsahem, ale jeho skvělou interpretací. Zatímco Gibbs je vypravěčem a protagonistou příběhu, Ozsug se stává nejen všemi ostatními postavami (naštvaným sousedem i koketní sekretářkou), ale zároveň i všemi scénickými rekvizitami – jeho ztvárnění kopírky, rádia, televize, sprchy a dalších věcí vám vsugeruje duch těch věcí a zůstane dlouho v paměti.  Představení, které je směsí vyprávění, pantomimy, tance, hudby, loutkoherectví a improvizace mělo tah a obrovskou hereckou energii.

    Není modlitba jako modlitba

    Divadlo na Prádle, Besední 3, Praha 1. FOTO Nelso.cz

    Za dalším představením mířím do Divadla Na Prádle,. Kdysi kultovní místo prvního vystoupení Voskovce a Wericha je dnes trochu ztracená, doslova zakletá štace v srdci Malé Strany. Fringe zde využívá prostory dva – dolní sál, a kavárnu. Tentokrát mířím, společně s necelou dvacítkou diváků, dolů na orientální one-woman show The Prayer, která vznikla na objednávku singapurského Fringe Festivalu.

    Kai Eng (rodačka ze Singapuru, nyní žije ve Švédsku). FOTO xpats.nu

    Navzdory mým očekáváním není rozjímavým, meditativně laděným představením, ale velmi živou, energií překypující produkcí tanečnice a performerky Kai Eng (rodačka ze Singapuru, nyní žije ve Švédsku), která líčí rozpory dnešního světa. S lehkou nadsázkou karikuje jeho fenomény, nahlíží svět z nejrůznějších pohledů a prostřednictvím nejrůznějších žánrů. Příběh začíná pohledem na spící dívku v nedbalkách, která se probouzí, vykonává ranní toaletu, obléká se a vyráží do města. V dalším záblesku vidíme loutkami znázorněnou situaci, kde žena stojí na pokraji střechy mrakodrapu a chce skočit dolů, zatímco přivolaný manžel ji přemlouvá, aby to nedělala a slibuje, že se o ni postará a její deprese utiší. V dalších záblescích nahlížíme různé podoby světa, v nichž se fatální situace střídají s humornými, hravými momenty (znázornění nesmyslnosti války prostřednictvím hry v šachy, manipulace s panáčky), setkáme se i s vědeckou analýzou toho, v jakých pozicích se lidé modlí, či seriozní přednáškou – prezentací na téma měření objemu zadku. Ostatně, právě tato část těla je velmi vtipně využita, kdyži Kai pronáší jednu z filosofujících úvah s nohama za hlavou. Okrouhlá zadnička v černé sukni působící jako hlavička v čepici. Ve spojení s obrovskýma černýma očima přilepenýma na zádech vytváří Kai iluzi hlavonožce, jakéhosi animovaného smajlíka. Jednotlivé motivy se ve vlnách vracejí, jsou prolínány výrazovým tancem (což je doména Kai, její původní profese) a v závěru produkce se jako ve filmu puštěném nazpátek vracíme znovu na začátek.

    Znázornění nesmyslnosti války prostřednictvím hry v šachy. FOTO xpats.nu

    Performance o  nesmyslech a traumatech, které formují svět, je provedena se sympatickou hravostí a pozitivní energií. Jako malý vtípek na každého diváka čeká na sedadle dárek –  tajný vzkaz (read at home!) s návodem, jak psát o této performanci…

    Anne Franková na pomezí života a smrti

    Do třetice jsem zůstala v Divadle Na Prádle na představení The Voice of Anna Frank české performerky Miřenky Čechové ze Spitfire Company. Jedinou „vadou“ bylo, že v programu byl uveden čas začátku 22. hodina, zatímco ten reálný byl o půlhodinu později.

    V představení projdeme celou škálou pocitů. FOTO Palác Akropolis

    Kvalitu této pohybově – hlasové variace na úryvky z deníku Anne Frankové prověřilo už mnohonásobné úspěšné vystupování  nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě a také v USA. Viděla jsem kdysi původní verzi při premiéře, kde sólové vystoupení Čechové bylo součástí rozsáhlejšího projektu (ve spojení s druhou částí odehrávající se v koncentračním táboře za účasti většího počtu performerů).  Podmínky si ale vynutily ponechat pouze první část, což se ukázalo jako dobrá volba. Dodává to představení větší sevřenost a dramatičnost. Čechová, která ve své performanci tančí a zároveň vypráví útržky ze života dospívajícího děvčátka uvězněného společně s rodinou ve skrytém bytě, komunikuje se svým fiktivním alter-egem, Kitty. Právě jí svěřuje své pocity a touhy prostřednictvím tance a záplavy přerývaně pronášených slov. Je přímo esencí nevybouřené energie, bublajících hormonů, pubertální frackovitosti a vzdoru. V představení společně s ní projdeme celou škálou pocitů od smutku přes euforie zamilovanosti po přirozenou vzdorovitou touhu protivit se světu dospělých, který vidí v karikaturní zkreslenosti. O to působivější je závěr, kdy objevení úkrytu – evokované pouze výkřiky a bušením na dveře – končí v tichu pohasínající scény, během které Anne odchází vstříc smrti. Kromě samotného výkonu performerky je už tradičně působivou součástí představení citlivý světelný design a sugestivní hudba, částečně reprodukovná a částečně živě hraná na violoncello (Hana Suchanová).


    Komentáře k článku: Když je v Praze Fringe (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,