Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Když dva klauni nečekají na Godota

    O čem je nová hra Karla Steigerwalda Kdo sestřelil anděla (Voli slzy nepijí), těžko soudit. Prolínají se v ní motivy, historky, paradoxní výroky a bonmoty nejrůznějšího druhu a nakonec i ta překroucená dětská říkanka o volech, co vypili vodu, a všechny tyto prvky spojuje jen rámcová situace zápolení obou hlavních hrdinů. Zaslechneme tu i ohlasy na ruskou realitu, nebo spíš mentalitu, včetně jakéhosi Kočkyreva, mytického ruského bohatýra, který je stejně odporný jako politováníhodný. V době ruské agrese vůči Ukrajině nabývá tato „ruská linka“ Steigerwaldovy tragikomedie až palčivé aktuálnosti.

    V rozbořeném kostele se setkávají generál (Bolek Polívka, vpravo) a filozof (Cyril Drozda) FOTO DAVID KONEČNÝ

    Autor v programu k inscenaci Divadla Bolka Polívky píše, že jeho hra je o lži. Já bych spíš řekl, že je o předstírání, fantazírování a bájení beze studu a zlého úmyslu, které jsou zárodkem každé lži. Oba protagonisté jsou trochu hrabalovské a trošku beckettovské postavy – snad bezdomovci, možná klauni, v každém případě zoufalci, jimž život, skutečnost nenávratně unikají, a tak se uzavírají do světa představ a fikcí. Nečekají na Godota, jejich čekání je mnohem prozaičtější, generál očekává vyznamenání a ten druhý, filozof, platnost a závaznost svých kuriózních, rádoby filozofických promluv. Nejasné je, proč se potkávají právě v opuštěném, zanedbaném kostele, možná pro tu tajemnou atmosféru takového prostředí, v němž generálovy vzpomínky na sestřeleného anděla – nevíme jistě, jestli k tomu opravdu došlo – nabývají zvláštní naléhavosti.

    Steigerwaldova nová hra postrádá výstavbu klasického dramatu, vlastně i souvislý příběh, je to sled magických obrazů, které spojují pouze asociace. Více než drama je to ejzenštejnovská montáž atrakcí, v níž vše je dovoleno. Například proměna filozofa v soudce, vyluzujícího tóny na saxofon, aniž by tato změna stavu byla jakkoli motivována. Anebo uříznutí generálovy hlavy, předvedené jako scénka z hororu, a přesto hned v následující scéně je generál živý a pokračuje ve své podivné krasojízdě. A do temné, kruté atmosféry dění najednou zazní poetický „francouzský“ šanson, zazpívaný generálovou ženou, jež jako nepříjemný činitel vniká do děje a pokouší se „pábení“ svého muže uvádět na pravou míru. Dramatické napětí tu posiluje i jazyková vrstva textu, kontrast něžných, téměř básnických slov s vulgaritami nejhrubšího rázu. (Na můj vkus je těch sprostých výroků až příliš.)

    A inscenace nesnadné Steigerwaldovy hry samotná?

    Bolek Polívka (generál) hned v prvním výstupu gesty, vtipy a spontaneitou ovládne jeviště a okamžitě naváže kontakt s publikem a příležitostně je bere do hry. Po scéně se pohybuje s uvolněností, jako by chodil doma v obývacím pokoji, roli generála obohacuje vlastní osobností klauna, ruku do ohně za to nedám, ale jsem si téměř jist, že řada replik a jevištních akcí je jeho autorskou improvizací. Jeho protihráč Cyril Drozda je mu důstojným partnerem, má těžší úlohu, postava rigidního zjevovatele pravd a posléze neúprosného soudce má mnohem menší prostor pro autorské herectví. Neimprovizuje, drží se kontur své nepříliš sympatické figury a nabízí ji publiku věrohodně. Podobně Eva Salzmannová jako generálova žena na jeviště pokaždé vtrhne jako velká voda, je ve své roli nepřehlédnutelná a sugestivní jako její dva mužské protějšky.

    Inscenovat tragikomedii, která nemá celistvý příběh a tzv. charaktery, není lehké. Režisér Břetislav Rychlík se myslím správně rozhodl nekouzlit, propojit jednotlivé situace v celek a ozvláštňovat je výstižnými scénickými efekty. Mám na mysli třeba ten věčně zhasínající a rozsvěcující se oheň v odhozeném umyvadle nebo hranaté ukulele, jímž si ležící generál zakryje tvář, když prší, anebo trámy padající z kostelní klenby pokaždé, když se konflikt na jevišti vyhrotí…

    A ještě douška: pražská premiéra se odehrála v soukromém Studiu DVA. Sál pro cca pět set diváků byl do posledního místa zaplněn – kromě asi padesáti pozvaných – draze platícími diváky. Ještě stále je v milionové Praze publikum, které před plytkými bulvárními kousky dává přednost umění.

    Divadlo Bolka Polívky, Brno – Karel Steigerwald: Kdo sestřelil anděla (Voli slzy nepijí). Režie Břetislav Rychlík, scéna Martin Černý, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. Premiéra 23. dubna 2022 (psáno z pražské premiéry 5. května ve Studiu DVA).


    Komentáře k článku: Když dva klauni nečekají na Godota

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,