Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdopak by se Kočkožrouta bál?

    Je normální strávit celý život v uzavřené komunitě na malém městě? Je normální být obezřetný, když se ve vašem okolí objeví někdo nový? Obzvláště pak, když je to cizinec, a když se po jeho příchodu všechno obrací vzhůru nohama…? Nejsme náhodou až příliš zaujatí? Těmito a dalšími palčivými otázkami současnosti (migrace, vyhrocený nacionalismus či xenofobie) se zabýval režisér Jan Holec v inscenaci Kočkožrout.

    Kočkožrout. Foto: archiv divadla.

    Ocitáme se v malém městečku kdesi v Bavorsku, kde je život plný piva, jitrnic a dokonalého povědomí o soukromém životě každého z místních narušen náhlým příchodem neznámého cizince. Mladý Řek Jorgos (Jan Grundman) přijel do Bavorska za prací. Jeho velkou nevýhodou je, mimo minimální znalost jazyka, i fakt, že je to pěkný kus chlapa, do kterého se zakoukají všechny slečny, místní kočky. To se samozřejmě nelíbí místním mužům, kteří se rozhodnou své teritorium bránit za každou cenu.

    Hned z kraje je třeba říci, že Holec společně s tvůrčím týmem vytvořil inscenaci, ze které obraz nacionalismu skoro až čpí. Scéna na první pohled evokuje hospodu – půllitry na stolech obklopenými lavicemi a basou piv opodál. To vše je následně doplněno talíři s preclíky a jitrnicemi. Aby toho nebylo málo, tak v pozadí na celý prostor dohlížejí dvě obrovské figurky oblečené v tradičním bavorském kroji působící jako jacísi dva patroni střežící svou domovinu. Jediným vymykajícím se prvkem scénografie Jana Štěpánka je malý „gauč“ bez opěradel připomínající náčiní na tělesnou výchovu, nad kterým visí křišťálové ozdoby, kde tráví většinu času Jorgos se svými společnicemi. Scénografie se během hry neproměňuje, a tak je její hlavní funkcí zrcadlit základní konflikt – cizí prvek vkrádající se do prostředí zatěžkaného nacionalismem.

    Na německé prostředí v inscenaci odkazují i značně výstřední kostýmy Paulíny Bočkové, které svým nacionalistickým vyzněním předznamenávají i charakter postav. U mužského osazenstva dominují kšandy a trička značky Adidas či oblečení s logem BMW. Pro dámy byly zvoleny sukně nebo volné šaty, ale především vysoké boty ke kolenům či podkolenky doladěné spletenými vlasy do různých variací copů či culíků. Postava Jana Grundmana se od ostatních kostýmem liší: černá rozhalená košile se saténovými kraťasy v barvách řecké vlajky.

    Společnost obklopena půllitry a jitrnicemi. Foto: archiv divadla.

    Mimo jiné akcentují kostýmy i další dramaturgickou linku; tu sexuální, která díky příchodu cizince naruší semknutost komunity. Každá z místních dam totiž hoří touhou poznat, co je Jorgos zač – a to především mimo pracovní dobu. Jorgos, místního jazyka neznalý, ale většinu z nich odmítá. Jejich zraněná pýcha (či možná touha?) vede k tomu, že na malém městě vzniknou pomluvy a falešné zprávy o tom, jaký je „ten cizinec“ sexuální predátor, čímž se silně zprotiví pupkatým mužům místní komunity. Zhrzené ženy se pak postarají o to, aby Jorgos skončil zbitý a bez práce. Jeho cizí původ slouží jako záminka, aby se mohla živit falešná představa o jeho špatnosti, čímž se opět toto malé, na moment rozpolcené společenství spojí. Holec tak jasně naznačuje, že celý konflikt tkví v Jorgosově státní příslušnosti.

    Naštěstí ale Holec v inscenaci nekárá, ani nemoralizuje. Naopak. Pouze poukazuje a nechává diváka, aby si situaci přebral sám. Velmi dobře zvolená groteskní forma pak funguje jako stimul komických momentů, které vznikají především díky místy až pitomoučké naivitě jednotlivých charakterů či „nízkému“ sexuálnímu humoru. S komikou ale postupně přichází i hořkost, při které zamrzá úsměv. Ač je inscenace odlehčována bizarními momenty, stále je zde pravda, ze které nás mrazí.

    Kočkožrout. Foto: archiv.

    Zdrojem humoru jsou groteskní postavy, které nejsou ničím jiným než figurkami ztvárňujícími vyhrocené extrémy svých emocionálních stavů. Výjimkou je Jorgos Jana Grundmana, jehož výrazové prostředky se proměňují jen minimálně. Tváří se neoblomně, tvrdošíjně. Místo mimiky za něj promlouvá řeč těla, která je ale ovlivňována přítomností ženských postav – ty si ho nastaví tak, jak zrovna chtějí. Z Jorgose se tak stává projekční panák deprimovaných ženušek, se kterým je volně manipulováno. Mezi zhrzenými ženami, které šarmantnímu Řekovi sednou na lep, je přesto ale jedna, která to s ním do konce nevzdá – Marie Sáry Venclovské. Její krásně zvládnutá citlivost v kombinaci s téměř až dětskou naivitou postavy dokáže mimo ponouknutí k úsměvu vyvolat i záchvěv lítosti. Za zmínku ale stojí i „gang“  Ericha (Robert Jašków), Paula (David Punčochář) a Bruna (Miroslav Hruška) – tři rádoby alfa samci. Jejich projev, a do jisté míry i souhra, jsou příjemnou podívanou, v níž se balancuje mezi hrdinstvím a zbabělostí. Vynikají jako směšné figury, u kterých nabýváme dojmu, že se jim nelze více než smát. Když se ale rozhoupou k akci, už není k smíchu vůbec nic. V tu chvíli vidíme obraz lidí, kteří ač jednají zbaběle, tak jsou ve skutečnosti chodící časovanou bombou.

    Kočkožrout je konzistentní a funkční inscenace působící místy jako komická hříčka, ze které jasně vyniká ne zcela příjemný obraz současnosti. Holec svým dílem pošimrá bránice, ale především rozostřuje zažitý stereotyp, kdy je každý cizinec (Kočkožrout) nutnou hrozbou. Ale co když hrozba není cizorodý prvek ve společnosti, jako spíše patologické nastavení společnosti samotné?

    Švandovo divadlo, Praha – Rainer Werner Fassbinder: Kočkožrout. Režie: Jan Holec, překlad: Petr Štědroň, dramaturgie: Martina Kinská, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Paulína Bočková, hudba: David Hlaváč. Hrají: Andrea Buršová, Anna Stropnická, Bohdana Pavlíková, David Punčochář, Jan Grundman, Miroslav Hruška, Robert Jašków, Sára Venclovská. Premiéra 24. 1. 2020.


    Komentáře k článku: Kdopak by se Kočkožrouta bál?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,