Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo uteče, vyhraje

    Marberova hra o hráčích pokeru Dealer´s Choice je plná (více či méně) vtipných dialogů. Podstatné pozadí pro ně tvoří spletenec vztahů šestice mužských protihráčů. Důležitější než samotný karban je totiž něco za ním – například studie závislosti, nuda a jednotvárný, nenaplněný život, jenž k ní vede… Také blafování se dostalo postavám pod kůži a nedokáží se ho zbavit ani v běžném životě. Už samotný název hry sděluje mnohé – Dealer´s Choice je výraz z pokerové hry a v překladu znamená Kdo rozdává, rozhodne.

    Ten by se mohl vztáhnout také na vztah otce Stephena a syna Carla. Otec rozdává peníze, a tím pádem chce rozhodovat o životě svého již dospělého (ale také velmi nezodpovědného) syna. Stejně důležitý je však i „pracovní“ vztah mezi šéfem Stephenem a číšníkem Mugsym. O svém zaměstnanci si Stephen sice nemyslí nic dobrého, ale nechá ho nakonec vyhrát, o synovi si také nevytváří marné iluze (jak to rodiče rádi dělají) a v závěru hry za něj po několikáté zaplatí jeho hráčské dluhy. Poté mezi nimi proběhne rozhovor, ve kterém nezvedený synáček „dělá ramena“, otci vyčte jeho věčnou starost a prohlásí, že ho nemusí neustále chránit. Tedy nic nového pod sluncem… Takovými debatami jsou literatura, film i divadlo „o rodičích a dětech“ přeplněny. V případě Dealer’s Choice je to ale pouze jeden krátký, poměrně povrchní rozhovor, a v žádném případě tak nelze považovat vztah rodičů a dětí za ústřední téma hry.

    Hlavním tématem jsou vztahy mezi muži celkově – lhostejno, zda se jedná o otce, syna, kamaráda, šéfa či tajemného cizince. A jsou to vztahy celoživotní, i takové, které se vytvořily jen pro tento večer. V průběhu hry se ale nestane nic zásadního – žádné vyvrcholení ani katastrofa nepřijdou. Bude ještě následovat mnoho dalších marných rozhovorů a beznadějně zabitých večerů.

    V DD vyhráli všichni a neutekl nikdo

    Je ovšem potřeba zmínit, co dělá z dejvické inscenace výjimečný divadelní zážitek. Je to šestice herců a režie Jiřího Pokorného. Zprvu směšný podivín, později agresivní, zadlužený profihráč Ash (Ivan Trojan), rozmazlený, metrosexuální synáček Carl (Jaroslav Plesl) a trotlovatý číšník Mugsy (Václav Neužil) byli tou lepší hereckou půlkou, ale jen proto, že měli „víc co hrát“. Jejich herecké výkony by neměly být opomenuty v nominacích na žádnou divadelní cenu.    Režie Jiřího Pokorného je jednou z jeho nejstřízlivějších a fakt, že vytěžil z textu Patricka Marbera maximum (ve svém osobitém pojetí i v práci s herci, z nichž přímo sálá nadšení) jsem přijala s povděkem, protože sám autor toho přespříliš nenabízí. Homosexuálně pojaté přátelství kuchaře Sweeneyho (neustále potem zalitý Hynek Čermák) a číšníka Frankieho (elvisovsky vyšňořený Martin Myšička) může někomu připadat jako příliš radikální interpretace, ovšem proti smyslu hry nejde. Vše je podřízeno duchu hry – o chlapech a kartách „se vypráví“ bez rukaviček. Ráda jsem na to přistoupila a pobavilo mě dokonce i tradiční uklouznutí na slupce od banánu.

    Dejvické divadlo získalo v Pokorného inscenaci kvalitní divácký titul, i přes nepříliš dramaturgicky objevnou a snad i dosti „mužskou“ hru.

    Lenka Dombrovská

    (Psáno z premiéry 11. prosince)

     Čtěte v DN 2-2011:

     Martin J. Švejda: O dětech a kartách

     Čtěte ve sloupci iDN:

    Petr Christov: O naturalismu na divadle
    Lenka Dombrovská: Kdo uteče, vyhraje
    Veronika Štefanová: Britský humor v českých trenýrkách


    Komentáře k článku: Kdo uteče, vyhraje

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      „Jejich herecké výkony by neměly být opomenuty v nominacích na žádnou divadelní cenu“….
      Co nad touto inscenací inspiruje k zamyšlení, je otázka úrovně hereckých výkonů v sehraných divadelních souborech. Z pražských divadel mám např. na mysli Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé či Divadlo Komedii. Herecký styl je v těchto souborech již natolik vyprofilovaný, natolik ustálený, že je vlastně dosti obtížné určit, v jak které inscenaci je herecký výkon toho kterého herce výborný, průměrný či nestojí za nic. Spíš jsou si ony výkony dosti podobné a trochu se obávám, že záleží na osobních kritikových preferencích, které herecké výkony upřednostní a které ne. Osobně se třeba přiznám: z Dejvického divadla mám (nyní) slabost pro Jaroslava Plesla…
      A odskočím ještě jinam. Vladimír Mikulka napsal do Respektu o inscenaci Naši furianti v Divadle v Dlouhé, jak se mu v ní líbili Ivana Lokajová (“ ´ostrá´ Šumbalka“) a Tomáš Turek (její „usměvavě slabošský manžel“). Nu, mně se zdálo, že právě nepředvedli nic jiného než co již mnohokrát předtím (Lokajová svůj typus „rázné ženské“, Turek typus „slabocha“). Naopak Matejkova studie „rafajícího ratlíka“ Fialy mi přišla výtečná, nespoléhala se pouze na samotné „vzezření“ postavy.

      28.01.2011 (23.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,