Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo jsme a co chceme

    Na semináři o financování regionálních divadel v Senátu Parlamentu České republiky (24. dubna) mi nejpodstatnější přišly dva příspěvky. Zahajovací, v němž si předseda Senátu Jiří Štěch postěžoval, že oni politikové musejí hasit problémy nás v kultuře, a že by to už jednou chtělo z naší strany uchopit tak nějak systémově. I když, až to sociální demokraté vezmou do ruky, bude prý i na kulturu dost peněz a tedy po problémech. A pak věcné informace několika zahraničních odborníků, jak se financují a organizují velké stálé divadelní instituce v „západní“ Evropě. Bylo moc dobře, že je senátor Jiří Šesták s Janem Burianem z Asociace profesionálních divadel coby hlavní organizátoři semináře pozvali.Nešlo ani tak o přehledy čísel, jimiž nás zasypali, jako o jejich sebejistotu plynoucí z toho, že se necítí být trpěnými komedianty, ale důležitou součástí společnosti. A o samozřejmost, s jakou mluvili o pro ně běžných právních a ekonomických mechanismech, jimž my třiadvacet let po listopadu pořád moc nerozumíme. Stále je nám bližší postsocialistický život v příspěvkových organizacích a představa politickými strukturami zajištěného života.Zatím pouze Prahu přinutil prudký nárůst divadel mimo zavedené příspěvkové organizace k systémovému uvažování – v příloze publikujeme poslední pokus projektovat udržitelné mechanismy existence a financování divadla. Jenže na můj vkus ještě stále s přílišnými obavami o zajištěnou penzi!

    Zahraniční experti nám mezi řádky sdělili, že základem dobrého řešení je takové právní postavení divadel (orchestrů atd.), které je odděluje od přímého politického vlivu, není závislé jen na veřejných rozpočtech, umožňuje vícezdrojové (kooperativní) financování, přitahuje soukromé donátory, umožňuje uplatnit různé priority veřejné podpory a také rozlišit komerci od umění. Vyžaduje produkovat kvalitu, protože bez ní se v konkurenci prostě nedá přežít! Málo z řečeného umožňují „příspěvkovky“ i „o. p. s.“, nevím, jestli to budou umět chystané „ústavy“ či tzv. veřejnoprávní instituce v kultuře (VPI), nápad z 90. let, který se pokoušejí organizátoři semináře oživit – osobně nevěřím na jednoúčelová řešení. Nejčastější jsou po Evropě varianty blízké naší „s. r. o.“ – tedy cosi, co může „podnikat“, neboť profesionální divadlo a hudba je z podstaty a odjakživa šoubyznys, ale co také může přijímat veřejné dotace třeba i ve stoprocentní výši rozpočtu, protože profesionální hudba a divadlo je také veřejná služba. Jestli něco podobného konečně zřídíme, možná zbyde i na rozumnou dohodu o penzích. O ty prý nebude strach, pokud všechno zase bude státní a centrálně řízené, věř kdo chceš – o všechno ostatní však strach bude.


    Komentáře k článku: Kdo jsme a co chceme

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,