Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Kdo byl Zdeněk Adamec?

V rámci činoherní části salcburského festivalu byla nejočekávanější událostí světová premiéra zatím poslední hry loni oceněného nobelisty Petera Handkeho Zdeněk Adamec. Eine Szene (vydáno v nakladatelství Suhrkamp 20. července 2020).

Její exkluzivnost umocnily ztížené provozní podmínky v důsledku pandemie koronaviru: vedení festivalu se však jako jedno z mála rozhodlo realizovat celý ročník, byť v upravených podmínkách (rozvolnění programu do delšího období, žádné přestávky během inscenací, personalizace vstupenek a roušky). Disciplinovanost návštěvníků potvrdila, že i mezinárodní festival, na který se sjíždějí hosté z celé Evropy (a běžně i z jiných kontinentů), lze uskutečnit.

Žádná interpretace!

Dvojsmyslná citace z textu míří jednak k Handkeho postdramatické koncepci, jednak k režijnímu uchopení Friederike Heller, která od vídeňské inscenace hry Podzemní blues (2005) platí v německojazyčném prostoru za expertku na uvádění jeho textů. Handke se k námětu vrací podruhé – a je tudíž zřejmá jeho fascinace osobností českého studenta Adamce a snaha vyrovnat se s její nejednoznačností. Ve hře se pokouší nabídnout další perspektivu, která osvětlí, nebo spíše ještě zpochybní motivace Adamcova činu, a přesněji: opodstatní smysl jeho existence. Avšak mnohem přesněji uchopil existenciální rozměr Adamcova života v prozaickém textu Die Obstdiebin oder Einfache Fahrt ins Landesinnere (2017), citovaném v programu.

Před Handkem Adamcův osud výrazněji zpracoval pouze polský spisovatel Mariusz Szczygieł v poslední kapitole dokumentární knihy Gottland nazvané Film se musí točit. Českou recepcí události jsou především písňové texty Dáši Vokaté nebo popěvek Pepy Nose z roku 2006, který se stal i mottem Handkeho hry. Zatímco v české reflexi tedy platí, že „co Čech, to muzikant“, Szczygieł i Handke jdou do hloubky a odhalují, či spíše relativizují motivace Adamcova činu. Szczygieł spojuje Adamce s Palachem skrze postavu Jaroslavy Moserové, Palachovy ošetřující lékařky, a soustřeďuje se na příčiny jeho činu a na to, jakou stopu ve společnosti zanechal. Handke Zdeňka Adamce nenahlíží primárně jako bojovníka proti společnosti, akcentuje spíše studentovo až romantické mučednictví, neschopnost existovat ve světě a vyrovnat se s vlastním – nedokonalým – bytím.

V intertextové a relativizující hře autor nepředkládá celistvý pohled na Adamcovu osobnost – ta ve hře ani nevystoupí, je o ní pouze referováno ze sekundárních zdrojů, jejichž důvěryhodnost a ověřitelnost jsou neustále zpochybňovány. Nemožnost vyslovit jednoznačný závěr, interpretaci nebo hodnocení motivací Adamcova činu Handke dokazuje absurdní a až obsedantní snahou o faktografickou přesnost detailů ze studentova života (například geograficky přesnou polohu města Humpolec). Akurátní věcnost přechází do zcizujícího relativizování: jednotlivé postavy (beze jména, určeného pohlaví nebo věku) nabízejí poznatky ze svých rešerší a vzájemně si korigují jejich platnost. V poslední linii textu se Handke vzdaluje samotnému Adamcovi, který se rozplývá v univerzu a harmonii světa; divadelní text tak v sobě mísí skutečné, hypotetické i zcela kosmické úvahy zúčastněných osob, které se autorovou vůlí ocitly na jakési blíže nespecifikované slavnosti, možná v „Heartbreak Café“ (v Adamcově zlomeném srdci?). Na počátku zdánlivě dostředivá hra o životě českého studenta se tak postupně rozpíná až k ontologickým úvahám o místě člověka na světě – a jeho právu z něj nesouhlasně vystoupit. Přestože otázka víry zůstává na okraji Handkeho zájmu, lze v jeho emočně křehké představě Adamce spatřit jistou spojitost s literární postavou Ivana Karamazova, který po prožité deziluzi symbolicky vrací Bohu vstupenku.

Kašírovaná uvolněnost statické oslavy

Přibližování se k pravdě a oddalování se od ní a s nimi spojenou dynamičnost a proměnlivost textu se Heller bohužel ani náznakem nepodařilo přenést na jeviště. Repliky, které v textu plynou jako jednolitý proud myšlení, režisérka rozdělila mezi sedm herců a hereček. Každý z nich však jako by během dvouhodinové inscenace čekal, kdy na něj přijde řada, pronesl repliku s větším či menším entuziasmem a zase se zařadil na své místo (nejvíce v těchto sólových výstupech vyčnívá Handkeho manželka Sophie Semin). Statičnost a monotónnost nerozptýlí ani živě hraná hudba, byť se v ní objevují pro Handkeho typické popové melodie (například píseň Black is Black nebo Hallelujah). Jako by se Heller nepodařilo najít inscenační klíč ani výpověď.

V programu jsou ocitována autorova slova ze čtené zkoušky, příznačně pojmenovaná „ticho“. Popisují obraz, který byl před třiceti lety inspirací k napsání hry: skupina blíže neurčených lidí přichází do přímořského baru v Dubrovníku, postávají, sedají si a vedou různé řeči. Výchozí situaci však Heller nedokázala posunout z roviny obrazu do roviny „scény“ (jak zní součást názvu). Nenašla její vnitřní dynamiku, jednotlivé výstupy na sebe nenavazují, nejsou vnitřně koherentní a postupně se stávají spíše záplavou slov bez výpovědi. Převládající statičnost nenaruší ani několik obrazivých scén, v nichž se za hudebního doprovodu pohybuje točna s konstrukcí připomínající kostru katedrály.

Coby jedna z mála českých divaček/diváků přítomných na repríze jsem v nejvíce „hluchých“ místech, kdy stačilo poslouchat a nebylo nutné sledovat postávající herce, přemýšlela nad významem textu pro rakouské diváky. Zda pro ně hraje roli český kontext nebo zda je Adamec jen modelovým příkladem mladého člověka, který ztratil iluze o světě, a tak se jej rozhodl opustit. Handke rozdílnost společenských kontextů netematizuje: Adamcovo faktické volání po demokratickém plebiscitu, jakémsi novodobém referendu, v němž by lidský hlas měl stejnou platnost jako hlas voleného politického zástupce (viz dopis na rozloučenou s názvem Akce Pochodeň 2003), není zdůvodněno rozdílností totalitních minulostí obou zemí. Jak tedy vyznívá inscenace v současné střední Evropě? A je rozdíl mezi českou a rakouskou společností? A není pro nás inscenace jen další informací, jejíž relevantnost si máme ověřit sami? Může čin Zdeňka Adamce i v roce 2020 předat poselství a varovat před lhostejností vůči životnímu prostředí, nedemokratickým politickým systémům, nebo dokonce vyzvat k ohleduplnosti vůči společenství? A můžeme vůbec někdy zjistit, jak to tehdy skutečně bylo? Otázky ponechává Heller nezodpovězené.

Zahraniční ohlasy hovoří o stydlivosti a přílišné pokoře režisérky vůči textu. Martin Thomas Pesl (recenze na serveru Nachtkritik.de) očekává méně pokorný přístup od Franka Castorfa, jenž hru uvede v únoru 2021 ve vídeňském Burgtheateru. Ještě před ním ji v Divadle Na zábradlí představí Dušan D. Pařízek, který se k Handkemu vrátí po osmi letech (tedy v českém kontextu, v roce 2015 inscenoval ještě hru Selbstbezichtigung v Berlíně). V roce 2012 se loučil s působením v divadle Komedie inscenací Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, jíž vyvrcholil jeho handkeovský triptych. Snad lze podobnou míru škádlivé nepokory očekávat i v případě poslední Handkeho hry.

Salzburger Festspiele 2020 – Peter Handke: Zdeněk Adamec. Eine Szene. Úprava Friederike Heller a Andrea Vilter, režie Friederike Heller, dramaturgie Andrea Vilter, scéna Sabine Kohlstedt, kostýmy Ulrike Gutbrod. Premiéra 2. srpna 2020 v Landestheater (psáno z reprízy 13. srpna).

• Autor: Iva Mikulová
• Publikováno: 12. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kdo byl Zdeněk Adamec?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ