Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kde dnes hledat masterpiece?

    Vím, lidé teď televizí většinou pohrdají, doma už ji nikdo z vašich známých nemá (až se jednou bude sestavovat herbář těch nejomšelejších vět poslední dekády, věta: nevím, já televizi nemám, bude na prvním místě, a hned za ní bude jakési podivné mekání a í-hání), prostě všude kolem samí TV-klasti!

    To je stav tady a teď v Čechách, a tento stav má své dobré důvody, ale ve světě je tomu docela jinak. Tak třeba za oceánem je „television“ tím, čím je tady řekněme třeba baroko. Má své mistry, má svoji dlouhou tradici; je tím, co po nás zůstane, stručně řečeno, a právem, podle mě. Otázka totiž zní, kde v dnešní době hledat mistrovská díla. Možná na Světě knihy, na tom veletrhu na Výstavišti? Možná na ČT-art, bez urážky? Možná v Rudolfinu, možná v Dlouhé, v Celetné, v Dejvicích? Nevím, musím říct napůl upřímně. Pokud jde o mě, já bych ale svůj mistrovský kus jistojistě hledal v amerických seriálech. Vezměte si kupříkladu ten s názvem Southland. Jeden jeho díl je lepší než film, který my tady odsud z Čech pošleme na Oskary. A takových dílů je deset v jedné sérii, a těch sérií je pět, pěkně prosím! Takže si ani nechtějme představit, co si o nás v tom L. A. asi myslí, když jim tam něco od nás dojde! …Že tady žijeme na stromech? Že neumíme nic natočit?

    Napadá mě Hořící keř, nejvíc přeceňovaný kus za poslední roky. ČT v tomhle případě udělala dobře, když scénář odmítla. (Okresní přebor je úplně jiný příběh.) V Hořícím keři komicky působí především ztvárnění soudního řízení (a ne, nejde o zvůli režimu, jde o zvůli scenáristů, jejichž úkolem není znát bezvadně procesní předpisy a praxi té doby, nýbrž umět přesvědčit), ale o nic lepší než scénář není ani jeho realizace, zvláště casting je v několika případech doslova uhozený. Nikoli, hříchem ČT není, že odmítla Hořící keř, jejím hříchem je fakt, že přiklepla jízdu do éteru Sanitce.

    Kočko Kristo na nebi! Kéž by tento sloupek měřil půl metru, to bych vám pak pověděl, jak jsem v jednom dílu Sanitky viděl ty nejneuvěřitelnější věci, kupříkladu scénu, při níž mlha zabrání odletu záchranářské helikoptéry (zodpovědný muž při této scéně vyhlíží počasí z hangáru, ale to nejde), či příběh o jednom malíři, jenž je lidsky i umělecky na dně, dokud k němu domů nezajde profesor z Akademie, jenž vše zachrání, když s brýlemi zdviženými na čele z blízka pohlédne na jeden z obrazů a ve vteřině našemu smutnému a pohublému Theovi poví: Na olejomalbu zapomeňte, kolego. Vaší parketou je grafika! A Theo skutečně o pár dílů později vběhne do dveří a oznámí bratrovi: Prodaly se všechny grafiky! Donesu šampaňské? Ale dost už o tom. U Sanitky vám totiž stačí pustit si úvodní znělku, v níž se praví, že o lidském životě někdy rozhodují vteřiny… minuty… A já si pokaždé znovu říkám proč, proboha? Člověk by čekal, že půjde o stupňování, v kterémžto případě ale dává smysl pravý opak, čili minuty… vteřiny… Ale zbytečně si budeme lámat hlavu. Je to prostě jen špatně napsané, v tomto případě od prvního slova.

    A co České století? Určitě to byl nejlepší tandem, pokud jde o to slavné „scénář, režie“. Rozumějí si ti dva, a pokud ano, je to pak vidět i na obrazovce?

    Pravda, o Českém století to sice nelze tvrdit bezvýhradně, přesto se mi na závěr chce říct, že Češi snad, když se to vezme kolem a kolem, platí daně jenom proto, aby jim pak stát mohl zpátky vysílat zábavu, což se samozřejmě zdaleka netýká jenom televize.


    Komentáře k článku: Kde dnes hledat masterpiece?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,