Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kampak, Františku?

    S Františkem Derflerem jsem se poprvé uviděl někdy v roce 1963 při přípravě představení brněnského divadla poezie indeX: Mýtus potřebuje reklamu. Večerní schůzka účinkujících se konala v bytě autora scénáře a režiséra Milana Suchomela. Čekali jsme na tři studenty JAMU, ale čas ubíhal, a oni nikde. Najednou se z ulice ozval vzdálený trojhlasý voiceband: Doktor Suchomel. Zřetelně se blížil. Kotlářská ulice byla dlouhá a hned nás to napadlo: zapomněli číslo domu. František vymyslel, jak jej vypátrají.

    Pamatuju si ho jako srandistu. V jediném výtvoru, který indeX zplodil, představoval kromě jiných úloh například odvodního komisaře a zároveň jeho protějšek – mladého spisovatele. Výstup pocházel z povídkové sbírky Williama Saroyana Odvážný mladý muž na létající hrazdě. Komisař hřmotil a kroužil pravačkou, jako by klikou startoval erární motor. Jenže spisovatel nechtěl narukovat, prý musí psát. František se převtělil v komentátora a spisovatele s loajální ironií odsoudil: Nahoře jsou dobří, jen my si to u nich kazíme.

    Na posezení po programu rezistentní poezie v Praze někdy v roce 1969 jsem ho zastihl ve společnosti Antonína Brouska, Alfreda Strejčka a tuším i Jana Vodňanského. K mé nesmírné potěše zarecitoval Brouskovu parodii na Vítězslava Nezvala – Óda na Boženu Němcovou: Pod vaším pohledem zámecký park se / proměnil na muzeum Engelse a Marxe.

    V roce 1975 se František objevil opět v Brně jako člen Divadla na provázku. Hrál Eržičina otce v Baladě pro banditu, ale třeba i Vesničana v básnické montáži Evy Tálské Jako tako. Kampak, kmotře? K lesu? ptala se ho Smrt a držela mu pod krkem kosu. Odpovídal: Krocana na prodej nesu.

    Humor neztratil, ale zvážněl. Hlásil se ke mně jako ke starému kamarádovi a zval mě do svého bytu na diskusní večery, kam chodíval Antonín Přidal, Petr Osolsobě a Zdeněk Petrželka, pozdější Jan Antonín Pitínský. Hostovali tam i diskutéři a přednášející z Prahy, například profesor Radim Palouš, mluvčí Charty, jehož charakterizovala mimo jiné křesťanská orientace. Tituly, které František vydával ve své strojopisné edici Studnice, svědčily o tom, že i vydavateli je tento postoj vlastní.

    Inscenaci hry E. Ioneska Král umírá v režii Františka Derflera uvedlo Divadlo u stolu na sklepní scéně Divadla Husa na provázku poprvé v roce 2013 Foto Ivo Dvořák

    Promítám do diskusí u Derflerů nepochybně i jejich závěrečné důsledky, ale mám pocit, že František už tehdy vědomě nebo nevědomě předjímal Divadlo U stolu. O velkém dramatikovi Calderónovi della Barca a jeho hře Život je sen se tam mluvilo výslovně a Františkova experimentální inscenace byla znamenitá. Bouřím se totiž proti výměru, že svou scénu pojal tradicionalisticky a postaru. S texty zacházel jako tvůrce, nikoli jako pouhý ctitel, i když ctitelem a vyznavačem pravdivého, přesného a oproštěného slova vždy byl.

    To, jak se vyrovnal s přízračnou tragikomedií Eugena Ioneska Král umírá, je pro mne důkazem, že se dobře poučil na avantgardě a že ho právem upoutal Jerzy Grotowski, jehož „chudé divadlo“ znamenalo pro nás oba sestup do hloubky, k základnímu významu. František mi spolu s vynikající představitelkou Ioneskovy Starší královny Helenou Čermákovou vysvětlili, že její úlohou nebylo Krále deprimovat, nýbrž ho lidsky moudře převést údolím stínů.

    Divadlo U stolu tak hercům vybraným z nejrůznějších souborů poskytlo skvostné příležitosti, jaké by v mateřských ústavech nemohli z praktických příčin dostat: jeho dramaturgie a experimentální poetika byly předurčeny pro malé hlediště a ještě menší jeviště, zároveň však pro nejvyšší cíle.

    Jedinečný byl František i tím, že ztělesňoval jednotu herce a člověka-občana. Rozhodl se podepsat Chartu 77. Požádal mě, abych to zařídil. Protože jsem zjistil, že jeho tehdejší žena, herečka Ivana Valešová, je silně proti tomu, a věděl jsem, jak nedobře takový nesoulad působí na rodinné vztahy, odmítl jsem mu podpis zprostředkovat. Ale František zajel do Prahy na Anglickou ulici k Uhlům a prosadil svou. Odpovídalo to jeho hierarchii hodnot. Vybavuju si ho, jak sedí u nás v křesle a gestikuluje rukou, jejíž ukazovák měl v sádře – zlomili mu jej při výslechu. Stal se mluvčím brněnského shromáždění občanů v listopadu 1989, protože to ústrojně a dlouhodobě vyplývalo z jeho povahy.

    Sledoval jsem jeho dlouholetý zápas se smrtelnou nemocí. Letos sedmého srpna jsme si telefonovali. Naznačil, že zápas je u konce, a já jsem si ho znovu připomněl v provázkovském představení. Smrt mu drží kosu pod krkem: Kampak, Františku? Pronesl tou situací lidský a umělecký osud, který tváří v tvář její neúprosnosti plně obstojí.


    Komentáře k článku: Kampak, Františku?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,