Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kam kráčí?

    První týdny roku jsou především bilančním obdobím: Co se v uplynulém roce povedlo? Co mohlo být lepší? Velký důvod podrobně analyzovat posledních dvanáct měsíců má Městské divadlo Mladá Boleslav, které přesně před rokem začalo pracovat pod novým vedením.

    FOTO MICHAL BĚLKA

    Zhruba před rokem odešel po dlouhých letech do penze s trpkostí z nečekaných postupů zřizovatele jeden ze dvou otců – zakladatelů boleslavské scény, její umělecký šéf Josef Kettner. Odvolání druhého ze zakladatelské dvojice, ředitele Františka Skřípka, bylo nakonec jen nervy drásající magistrátní rošádou, která po dlouhých týdnech nejistoty potvrdila Skřípka, možná i na nátlak veřejnosti i samotné divadelní obce, ve funkci. Skřípek si evidentně i poté, co ztratil Kettnerovým odchodem svoje druhé já, udržel v divadle jistý vliv. Důkazem toho je především volba repertoáru, který je přeci jen o pár stupňů konzervativnější než pověst těch, kteří vstoupili po bok Skřípka na velitelskou loď divadla. Tu nově kormidluje hned celý triumvirát: Vedle Skřípka ho tvoří režisér Pavel Khek a herec Petr Mikeska, jenž prokazuje s každým dalším rokem svého angažmá v Mladé Boleslavi stále širší režisérské ambice.

    Khek s Mikeskou v časech, kdy byli řadovými členy mladoboleslavského souboru, poněkud zlobili jeho vedení svojí progresivní dramaturgií. Jejich inscenace byly povětšinou skutečnými divadelními událostmi. Ale jak správně cítili ostřílení praktici a pragmatici Skřípek a Kettner: Divácká skupina, která ve shodě s tvůrci považuje moderní divadlo a ryze současnou dramaturgii za událost (tedy má stejný názor na kumšt jako jeho tvůrci) je v podmínkách regionálního divadla příliš úzká. Málo platné – trendové zboží pro mladé je na oblasti nutné doplňovat vydatně zbožím z konzumu, jinak do načančaného secesního obchodu s živou kulturou takřka nikdo nepřijde.

    Byl to v mnohém zlomový rok s letopočtem 2012, jehož hlavním výsledkem bylo obrušování hran. Khek s Mikeskou už přeci jen patří nějaký ten pátek mezi třicátníky. Křídla s věkem přirozeně zakrňují, pro rozlet už není třeba mávat jimi tak zběsile jako v časech, kdy si každý živočich (toho divadelního nevyjímaje) teprve značkuje teritorium. Za jistým usazením divadelně mladistvé dvojice stojí však především tíha oněch zodpovědných křesel, do nichž se tato dvojice usadila. A také skutečnost, že je tu stále třetí čalouněné křeslo pro Františka Skřípka. Jeho hlas se sice už nenese divadelními kuloáry tak mocně, tím spíš, že odchodem Kettnera ztratil svoji mocnou ozvěnu, která ho mnohdy i předcházela. Skřípkův tichý vliv je ale stále cítit především z toho, jaké tituly se nakonec dostanou na divadelní plakáty – forma plakátů se sice výrazně změnila, charakter titulů na nich už méně – ten je objektivně kompromisem mezi představiteli konzervativní zkušenosti a inovativního mládí, které navíc už také není úplně nejmladší.

    Sezónu 2012/2013 tak boleslavské divadlo začalo, pro mnohé docela nečekaně, velmi blízko od starých kolejí: dvěma dnes již klasickými kusy, které, pravda, v dobách svého vzniku bývaly osvěžujícím závanem moderny – Wildeovým Cantervillským strašidlem a Brdečkovým Limonádovým Joem. Tahle volba je úžasně vycentrovanou výslednicí siločar, jimiž divadlo ovlivňuje letitý pragmatik Skřípek na jedné straně a stále ostřílenější, ale ještě nikoli ostřílení Mikeska a Khek. Jakkoli – vezmeme-li v potaz divácké hledisko – bylo nasazení právě těchto dvou titulů objektivně rozumným kompromisem, zůstává smutnou pravdou, že z kumštýřského, ani z ryze bavičského hlediska se u těchto dvou komedií ani v jednom případě žádný zázrak nestal.

    Doslova lahůdkou byla především květnová premiéra v Čechách objevného titulu amerického autora Neila LaButeho Tlustý prase. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Noví lodivodové Městského divadla Mladá Boleslav zůstávají, alespoň prozatím, nejsilnější právě tam, kde si nenechali přistřihnout svá křídla. Doslova lahůdkou byla především květnová premiéra v Čechách objevného titulu amerického autora Neila LaButeho Tlustý prase. Tahle hra o každodenních trampotách výrazně plnoštíhlé slečny na vdávání ukázala boleslavskému publiku především vpravdě přírodní talent hostující Aleny Bazalové v titulní roli. Ta přivedla na prkna Městského divadla dosud nejméně hranou, čti nejpřirozeněji působící, figuru v celých jeho již takřka dvacetiletých dějinách. A také znovu otevřela pozoruhodnou hereckou duši svého protihráče Petra Prokeše, která po provozně zapříčiněném umrtvení Malé scény, kde nacházela své nejplatnější uplatnění, už pár sezón skomírala. Prokešův závěrečný monolog, v němž pod tlakem povrchní společnosti s obrovskou bolestí v srdci odmítá jít společnou životní cestou s obézní dívkou, jejímiž vzácnými devizami jsou čisté srdce na dlani a věčný humor na jazyku, zalézal alespoň při prosincové repríze (kdy se Prokeš vrátil do divadla po nemoci) svou lidskou opravdovostí hodně hluboko pod kůži. Tohle věčně aktuální téma po dlouhé době nabídlo skutečnou rezonanci jeviště s pocity a životy těch před ním, namísto sterilních příběhů či okázalého formalismu z jiného světa, jehož je česká kultura počátku 21. století plná k prasknutí. A diváctvo, včetně toho věkově vyzrálejšího a tudíž přirozeně nedůvěřivého vůči všem experimentům, tuhle nahou pravdu většinově přijalo, přestože je vyprávěna ryze současným a tedy na povrch poněkud drsným jazykem. Je vysloveně blahým zážitkem pozorovat, jak Alena Bazalová svou ryzí spontánností rozstřeluje povrchní výsměch její postavě nejen u klíčového spoluhráče z jeviště, ale i u pubertálního a postpubertálního publika ze studentských abonentních skupin, jehož kruté soudy, typické pro věk nejistý sebou samým, dokáže aspoň na pár hodin očistit jako studánku. Režíroval Petr Mikeska.

    Kdo je tady ředitel? aneb Vpravdě kolektivní divadlo. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Druhý stěžejní divadelní zážitek roku 2012 tak trochu vyšuměl v předvečer těšení se na letní prázdniny. Při načasování premiéry na druhou polovinu června se v Boleslavi nadhozenou otázkou Kdo je tady ředitel?, jak zní titul skvělého scénáře Dána Larse von Triera, známý z filmového zpracování, zabývalo zatím nepříliš mnoho diváků i recenzentů. Jeden z nich, který píše tyto řádky, měl poté, co zhlédl výborné  představení tohoto titulu v pražském Švandově divadle, z její boleslavské verze předem upřímný strach. Zbytečně – dopadla na výbornou. Přinesla vpravdě kolektivní divadlo, které individualistům mezi divadelními tvůrci nepřinese žádné ukojení jejich osobních ambic. Všichni tvůrci, režisérem počínaje a herci takřka ve všech rolích konče, jsou tu znamenití. Takže není vůbec nutné je osobně jmenovat. Dobrá tedy, aspoň jedna výjimka: Režisérem inscenace je Pavel Khek.

    Snobský konzumní život ve Vernisíži. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Naopak široké ohlasy v rozjitřené době po smrti Václava Havla uprostřed zimy 2011/2012 přineslo uvedení jeho aktovek Vernisáž – Pět tet, naplánované podle slov boleslavské dramaturgie na daný termín ještě před nenadálou smrtí píšícího prezidenta. Bez kalkulu s náhlým mediálním zájmem. Tady byla, domnívám se, kritika k uvedené inscenaci Ivo Krobota vysloveně nespravedlivá. Ano, boleslavští herci Petr Halíček, Petra Nakládalová a Roman Teprt pojali Havlovo absurdní divadlo proti dosavadním zvyklostem žánru, ale tím ho dle mého soudu jen přiblížili průměrnému divákovi. A to zcela legálními, nepodbízivými prostředky. I načasování je přiléhavější. Snobský konzumní život byl v čase vzniku Vernisáže spíš problémem z takřka neznámého světa za železnou oponou. Začátkem devadesátých let, kdy byla Havlova aktovka vyjmuta z trezoru, jí málokdo z ulice u nás rozuměl. Až nyní tne skutečně do živého – díky lehce posunutému stylu inscenace silněji než třeba dvacet let stará televizní verze s Danielou Kolářovou a Jiřím Ornestem, aťsi je ta stylově výrazně čistší.

    Moliérova Scapinova šibalství v režii Jana Nováka zabodovala zjara natolik, že je takřka okamžitě natočila a v rekordně krátkém čase také odvysílala Česká televize. Především díky živelnému výkonu Matouše Rumla v titulní roli vynesl divadlu aspoň jednou v roce všeobecný úspěch mainstreamový autor a kus.

    Takový byl tedy rok 2012 v Městském divadle Mladá Boleslav. Měl v sobě základní rozpor. Mladí tvůrci snad začali chápat, že divadlo, aby se uživilo se společensky přijatelným dotačním obnosem, musí nabízet široce akceptovatelnou dramaturgii, která neprobudí v seniorech nutkání vyzvednout si na šatně kabáty již o přestávce. Zároveň je, alespoň zatím, z výsledků boleslavských inscenací posledního roku patrné, že částečný úkrok mladých tvůrců z nově upečeného vedení divadla na vyšlapanější cestu prozatím neprodukuje konzumní divadelní tovar v kýžené kvalitě. Po širokých bulvárech určených pro davy, kam Mikesku i Kheka svádí zatím jen rozum a kam s nimi odmítají jít za ruku také osobní city, zatím neumějí chodit příliš elegantně. Umělecky i ryze řemeslně totiž zdaleka nejlépe dopadly ty kusy, u nichž se zmínění dva tvůrci sobecky neohlíželi na potřeby zřizovatele a jeho voličských mas. Jenže putovat v regionálním divadle vedlejšími stezkami je, třikrát bohužel, dlouhodobě neudržitelné. Bude nesmírně zajímavé pozorovat, pro jaké trasy se boleslavské divadlo rozhodne na příštích rozcestích.


    Komentáře k článku: Kam kráčí?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,