Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kafíčka se nevaří

    Soubor Maso krůtí v Divadle NoD za normálních okolností již druhým rokem uvádí inscenaci Čekání na Kokota. V době pandemie koronaviru se připojil k vysílání NoDflixu, což je live stream divadla NoD, a 5. dubna 2020 odehrál kabaret s názvem Soul(ó)ženy. Stream je možné zhlédnout na webových stránkách mall.tv. Toto je osobní svědectví produkční souboru o tom, jak příprava na stream probíhá a co všechno je oproti běžným zvyklostem jinak.

    Hrálo se s rouškou i bez ní (když se pilo „víno“…) Foto Anežka Berčíková

    Všechno bylo už od začátku úplně jinak. Nescházeli jsme se v šatně jako švábi na pivo, ale překvapivě disciplinovaně jsme se všichni potkali u zadního vchodu do divadla. Přesně tak, jak stálo v poměrně přísných pokynech od produkce. Viděli jsme se po skoro dvou měsících, ale objímat jsme se nemohli a úsměv nebyl přes roušku vidět. Když proti nám z Rybné vyjelo policejní auto, náš zvukař moudře a instinktivně zařval: Od sebe a do dvojic! Všichni poslechli. Na chodníku jsme vytvořili minimálně pětimetrové rozestupy (pro jistotu) a v tomto útvaru jsme setrvali do momentu, než pro nás přišla produkční a my za ní mohli pokračovat do útrob Divadla NoD.

    V šatně jsme si odložili, ale klasická dlouhá pauza plná drbů, cigaret a kafíček se nekonala. Komodity nebylo kde sehnat a na drby nebyl čas. Ten byl totiž vypočítán na minuty tak, aby projížděčka a technická zkouška přešly plynule do přípravy scény, nachystání hereček a následného spuštění vysílání. Na prostoje zkrátka nebyl čas.

    Soubor funguje čtyři roky, zažili jsme toho hodně. Soul(ó)ženy jsme hráli za ony čtyři roky leckde, například v obýváku, na poli při open air festivalu či v rockovém klubu Vagón. Ale tohle bylo úplně jiné. Nové. Technická, herecká a scénografická složka inscenace podléhaly jednomu jedinému úkolu: připravit vše na přenos s největší možnou obezřetností a pečlivostí. Otázka za zlatého bludišťáka však zněla celkem jasně: A to jako jak?

    Díky místním ochotným technikům jsme velmi rychle pochopili, že alfou a omegou je rozestavění, zaostření a nastavení kamer. (Mně je svěřena do péče jediná kamera s možností pohybu – švenku, protože znám inscenaci nazpaměť a vím, odkud jakou scénu či herečku nejlépe snímat.)

    Pohled zpoza kamery Foto Anežka Berčíková

    Podle kamer se uzpůsobil celý hrací prostor, prakticky rozdělený velmi jednoduše: prostor pro hereckou akci a prostor mimo záběr pro rekvizity, odchody ze scény a techniku. V té se nacházela i velká obrazovka, která snímala obraz, jejž viděli diváci. Herečky se tak musí během hraní vyrovnat s tím, že před sebou mají velkou obrazovku o několik málo sekund zpožděnou s tím, co hrají, takže je to logicky mate. Snaží se tam nedívat… ale určitě všichni znají ten pocit, když se někam „snažíme nedívat“. Díváme se tam všichni o to víc.

    Za běžných okolností spouštíme představení pár minut po začátku, který je napsán v programu. S rukou na srdci přiznávám, že jsme asi nikdy nezačali včas. Já vím, nemělo by se to, ale pokud máte v souboru tři herečky a v zázemí pouze jednu toaletu, je to snad dostatečně adekvátní výmluva. Nikdy to nebyl problém: než se usadí diváci, než přestanou šustit vypínající se telefony, taky to chvilku trvá. Takže jsme se vždycky sešli v sále na obou stranách rampy tak akorát včas. Nyní jsme ale s jistou hrůzou vnímali, že po odpočítání 3-2-1-jedeme začnou kamery přenášet vše, co se před námi děje. Nikdo nebude čekat, až se paní ve třetí řadě vysmrká, protože žádná třetí řada ani žádná divačka neexistuje.

    Na obligátní nošení roušek jsme si za těch pár týdnů karantény všichni zvykli. Ale jak s nimi hrát? A ještě závažnější otázka: Jak hrát bez zpětné vazby od diváků? Náš kabaret je založen do velké míry na komunikaci s nimi. Diváci se smějí, mnohdy i polohlasně komentují a herečky na jejich průpovídky a ohlasy velmi často reagují. Nyní si mohly být jisté, že nezareaguje vůbec nikdo. I kdyby nás pár přihlížejících zareagovat chtělo, nemohli jsme.

    Scénář byl aktualizován, aby přiléhavě popisoval strasti doby rouškové. Představení jsme spustili a odehráli. Za sebe mohu přiznat, že takové návaly adrenalinu jsem neměla ani na premiéře. Náš malý kabaret, který běžně hrajeme pro 30 lidí v hradčanské kavárně, vidělo na streamu přes 24 tisíc lidí. Doba roušková přinesla naprosto novou zkušenost, která pokud nic jiného, tak nám pomohla si uvědomit, že zvládneme víc, než jsme si kdy uměli představit.


    Komentáře k článku: Kafíčka se nevaří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,