Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Jsou chvíle, kdy i klaun…

    Jan Vodňanský byl velký a slavný básník. Jeho velikost i sláva spočívaly v tom, že se mu podařilo proniknout a trvale se usídlit v našich hlavách i srdcích, nepřetržitě se dotýkat naší bránice, uvíznout nám v paměti tak, že jsme v různých životních situacích zničehonic začali recitovat jeho verše.

    Jan Vodňanský v roce 2016. Foto Tomáš Vodňanský

    Já třeba Až ti začne harašit, pomůže ti arašid nebo Což abychom zmizli, jde za námi grizzly… Pamatuji se na jednoho Silvestra v sedmdesátých letech, kdy jsme zpívali písně Vodňanského a Skoumala s kamarádem celou noc. A když jsme kdysi jeli se ženou a dvěma dcerami na návštěvu za neteřemi na Moravu, učili jsme se celou cestu písničku Neteře, abychom ohromili příbuzné. Pak jsme ve dveřích spustili To jsou dveře to jsou necky to jsou mé dvě neteře, mrkaj na mě spiklenecky na sebe a na dveře... a bavili jsme se tak dobře, že nám vlastně chladný ohlas na naše pěvecké číslo vůbec nevadil.

    S Petrem Skoumalem v Činoherním klubu (duben 1970). Foto archiv JS

    Ale pozor! Jan Vodňanský, který dokázal žonglérsky pracovat s češtinou, nebyl autorem laciných rýmovánek; byl to básník par excellence. Jeho styl jste nemohli napodobit ani okopírovat, protože byl prostě nenapodobitelný, jedinečný. Jan byl navíc ten nejryzejší intelektuál, který se intelektuálštině uměl drtivě vysmívat. Především ale nesmiřitelně útočil proti buranství: Sedí prase ve svém chlívku / čte si svoji detektivku/… Čuněti se tají dech / jsou v ní ztráty na lidech… Nebo Na opeře v La Scala / Nevím proč jsi mlaskala… abys věděla už nejsi má láska – v La Scale se nemlaská…

    Měl nepříliš často se vyskytující schopnost pobavit všechny kolem, ale zároveň si s velkým nadhledem a noblesou vychutnávat své verše i sám.

    Na jevišti byl showman, v životě čestný člověk. Pamatuji se, jak nám za normalizace šéfredaktor hudebního měsíčníku Melodie zakazoval zvát signatáře Charty 77 Vodňanského do redakce na kafe. Jan se bavil, když před ním náš šéf utíkal, aby se s ním nesrazil ve dveřích a někdo to třeba neviděl. To byla ta pravá moc bezmocných! V dalších letech jsme se pak potkávali na různých štacích po celém Československu, sem tam byl čas i na kus řeči. Starší Vodňanský a Skoumal byli většinou zakazováni o pár týdnů dřív než my dva s Jiřím Dědečkem. Byla to čest jít v jejich stopách…

    Nedlouho před listopadem 1989 jsme se potkali na jevišti klubu Chmelnice v pořadu nazvaném Večírek rozpadlých dvojic. Bylo narváno, a když se v druhé půlce večera, která patřila Vodňanskému a Skoumalovi, vrátily staré časy jejich vystupování v Činoherním klubu a zazpívali Přicházejí – odcházejí / Maršálové maršálové / Přicházejí maršálové / Jen blázen šel by spát, jen blázen by býval pochyboval, že nastanou nové a lepší časy. Na letenské tribuně v listopadu 1989 jsme pak s Janem založili dvojici Vodňanský a Burian a stali se náhradníky, kteří byli připraveni zazpívat, kdyby třeba Hutka nebo Dědeček nemohli. Bylo mi v té dvojici dobře, i když jsem netušil, co bychom hráli.

    Nikdy jsem neslyšel, že by si Jan stěžoval. Nesl svůj úděl zakázaného umělce s úsměvem donkichota. A teď? Ve smutku, který přišel tak nečekaně, se mi vybavila jeho báseň o klaunovi:

    Jsou chvíle kdy i klaun
    Je svým způsobem daun
    Jsou chvíle kdy i klaun
    Je náhle uondán
    A v onu chvíli marnou
    Kdy snad i růže vadnou
    A jeho pohled volá Es O Es
    Ta noc je tuze dlouhá
    Kde úsměv se mu toulá
    A tak se usměj – tak mu odpověz

    /Převzato – se svolením autora – z Burianova pravidelného Čtení pro přátele No. 94 (březen 2021)/

    ///

    Více na i-DN:

    Zemřel Jan Vodňanský

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 7)

    Seriál Jana Vodňanského: Nesouřadné vzpomínky (I. – X.),  DN 1-10/2020 – zde


    Komentáře k článku: Jsou chvíle, kdy i klaun…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,