Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsme u zrodu legendy

    Vznik Studia Hrdinů je ojedinělou šancí nejen pro pražské, potažmo české divadlo, ale je především dokladem spojování do dneška téměř nepropojitelných proudů našeho divadelnictví – experimentální nezávislé scény a velkého repertoárového divadla.

    Karel Dobrý

    Jedním z klíčových mužů Studia Hrdinů je herec Karel Dobrý FOTO MICHAL PĚCHOUČEK

    Za celým projektem stojí především Jan Horák (1977), dramaturg, režisér a – mohu-li jej tak nazvat – vizionář a důsledný prosazovatel současného divadla na rozhraní jazykově náročné a tematicky vyhraněné „vysoké“ literatury, stylizovaného expresivního herectví, osobitého režisérského divadla s důrazem na působivé jevištní obrazy, to vše přetavené do surových či jindy vysoce estetizovaných projevů hereckého a performančního divadla. Poprvé jsem se s ním setkal před asi pěti lety, kdy – tehdy jako student divadelní vědy na FF UK – pracoval jako PR v klubu NoD, kde vedl měsíční program a reflektoval v něm aktuální divadelní dění nejen v NoD či Roxy, ale v celém, široce vnímaném experimentujícím umění u nás. Lehce ráčkující intelektuál, nesmělý, zvídavý, přemýšlivý, s rozpoznatelnou ambicí vlastních projektů. Už tehdy jsem s respektem zaznamenal jeho otevřenost a důslednost, s níž se vrhal do proudů aktuálního divadelního dění a myšlení.

    V roce 2008 nastoupil jako dramaturg do nově vzniklého prostoru pro experimentující, svobodné umění MeetFactory poblíž vlakového nádraží Praha-Smíchov. Inicioval zde řadu inscenací a projektů, jež tuto – jindy spíše drsnou, brutální, ve výsledcích nekontrolovatelně spontánní – scénu kultivovaly do podob artistního, intelektuálního pojetí divadla na rozhraní činohry a performing arts. Formami různými. Ať už bambuškovsky surovými a industriálními (Skočná, Silní, Buzní kříž) nebo cizelovaně chladnými, jež přinášeli rezidenční režiséři z Německa Jo-Anna Hamann (Vyrypajev: Genesis č. 2), Kai Ohrem (Loher: Země beze slov) či Katharina Schmitt (Crouch: England, Jelinek: on není jako on), případně Polska (Magda Stojowska – Kajzar: KedeWe). Především ale objevil pro divadlo držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého Michala Pěchoučka, do té doby výhradně výtvarníka. Společně připravili bizarní vhled do zákulisí výtvarné akademie Muži malují s Karlem Dobrým, Janem Lepšíkem a Evou Hromníkovou v hlavních rolích a obdobně intelektuálně „vykloubenou“ inscenaci Šavle, adaptaci románu Doroty Maslowské z prostředí varšavského sídliště Praga. Ve velkém (koncertním) prostoru MeetFactory pak Pěchouček s režisérem Janem Nebeským vytvořil velkolepé minimalistické představení SY s Lucií Trmíkovou, Miloslavem Mejzlíkem a Karlem Dobrým v rolích jakýchsi neuchopitelných „čteců“ rozličných mytických textů a fyzických „posunovačů“ – povýtce výtvarného – jevištního obrazu. Současně pozval Horák do MeetFactory vyhraněné režiséry a režisérky s programem mapujícím existenciální, vesměs městské problémy současné společnosti – Jana Nebeského, Jana Kačenu, Lucii Ferenzovou. V inscenacích vystupovali vedle předních představitelů české nezávislé scény (Dobrý, Třešňáková, Krušelnický, Horynová, Lepšík, Jeřábek, T. Bambušek, Bořil, Kozubková…) i herci DNz (Noha, Mejzlík…) a především Divadla Komedie (Zach, Uhlířová, Chmelař…).

    A právě tento kontakt možná předurčil další osudy a směrování Jana Horáka. Shodou okolností totiž právě v době, kdy Dušan D. Pařízek s Davidem Jařabem ohlásili odchod z Divadla Komedie, byl „odejit“ z MeetFactory i on. Vytvořil projekt s některými členy Komedie (Michaela Korcová, Viktorie Knotková, Kamila Polívková), svými spolupracovníky z MeetFactory (Michal Pěchouček, Jan Kačena) a několika zahraničními tvůrci (Katharina Schmitt, Viktor Bodó…), se kterým sice v souboji o Komedii neuspěli, nicméně právě ten dal podnět ke vzniku o. s. Orlík a dalšímu hledání vhodného prostoru pro naplňování jejich divadelní vize.

    Jeho výsledkem je Studio Hrdinů ve Veletržním paláci, které premiérou Célinovy Církve 7. října na festivalu …příští vlna/next wave… oficiálně zahájilo svou činnost. Ve svém programovém vyhlášení je jeho zakladatelé – Marie Marková (výkonná ředitelka) a Jan Horák (umělecký ředitel) – charakterizují: Studio Hrdinů je otevřenou divadelní scénou s náročnou, ale vstřícnou dramaturgií, která klade důraz na autorské projekty, mezioborové přesahy, mezinárodní spolupráci, hledání současného divadelního jazyka a nových výrazových možností činoherního divadla; autorský tým navazuje na obsahové linie svých dřívějších angažmá (divadlo MeetFactory, Divadlo Komedie), spolupracuje s vysoce hodnoceným okruhem herců. Zásadním prvkem našeho konceptu je vést skutečný mezioborový umělecký dialog. Dialog ve smyslu překračování umělých hranic – časových, žánrových, formálních i tematických. Koncept naší dramaturgie vychází z nadstavbového přístupu, který je ve svém výsledku netradiční syntézou formy a obsahu. Programové řady: divadelní inscenace, výstavy, nahrávání mluveného slova, debaty – přednášky, dramatické kurzy. V roce 2013 chystá uvést pět divadelních premiér a připravit čtyři výstavy. Společně s reprízovanými vlastními inscenacemi z roku 2012 a reprízami inscenací převzatých z uzavřených programů Divadla Komedie a Divadla MeetFactory nabídne Studio Hrdinů jedinečnou platformu nových inspirací propojující divadlo, výtvarné umění, literaturu a hudbu s aktuálními celospolečenskými tématy.

    Z Veletržního paláce by se tak mohl stát jakýsi pražský Centre Pompidou, místo, kde se střetávají a mezi sebou křísají a mísí soudobé směry performativního umění. To vše v prostředí k tomu vhodné (a dosud takto nevyužité) modernistické architektury XX. století.


    Komentáře k článku: Jsme u zrodu legendy

    1. Katerina Volná

      Profilový obrázek

      Proboha,
      není to trochu brzy? Vykřikovat po první inscenaci, že se rodí legenda? A opravdu je založení dalšího nezávislého divadla ojedinělou šancí pro pražské i celé české divadlo? A už vůbec nechápu, co si tento sympatický spolek bere z velkého repertoárového divadla – přílohu jsem s chutí přečetla celou, leč odpověď jsem nenašla. Co vlatně tím velkým repertoárovým divadlem míníte? Národní či Vinohrady jistě ne 😉

      21.11.2012 (0.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Samozřejmě,
      že je to brzy. Celá příloha je koncipovaná jako trochu vizionářská. Chceme jí upozornit na nově vznikající místo pro divadlo v Praze i dramaturgii, jež je – podle nás – ohromně zajímavá.
      Po konci PKD je to podle mne právě Jan Horák a jeho tým, kdo by mohl v Praze zdvihnout „prapor“ současného intelektuálního divadla, který PKD po víc jak deset let s úspěchem neslo. Jak vše dopadne, se teprve uvidí, a pak bude tato příloha buď směšná nebo naopak první, jež dopředu předvídala… V každém případě dobovým dokladem. V tom je její pikanterie a přitažlivost.
      PKD v Komedii bylo – aspoň tak ten termín chápu – „velké repertoárové divadlo“. Tedy divadlo s širokým repertoárem, bohatou dramaturgií a stálým (poměrně) velkým hereckým i režijním a dramaturgickým týmem. Tedy jsou to jak ND a DnV, tak třeba i Švandovo divadlo, DNz či KD HK. A bylo PKD v Komedii.
      A ještě k té „šanci“ českého divadla. Oproti světu jsou stálé – městy dotované – scény u nás (a to nejen DnV, ale třeba i DNz či ČS Ústí) velmi uzavřené, nedokážou absorbovat soudobé proudy experimentálního divadla a spolupracovat s nezávislou scénou (sympaticky, byť s rozdílným výsledkem a trochu problematickým přístupem k pozvaným souborům, se o to pokouší Nová scéna). Studio Hrdinů tuto bariéru boří zásadně.

      21.11.2012 (12.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,