Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsme tím, co nás svazuje

    Verrücktes Blut – Šílená krev, teprve rok a půl stará, ale již kultovní inscenace berlínského alternativního souboru Ballhaus Naunynstraße, zaplnila v pondělí 5. března nejen hlediště, ale i schody Nové scény Národního divadla. Praha byla prvním místem mimo německy mluvící země, kam toto „postmigrantské a postlokální“ divadlo s tímto – v Německu vysoce ceněným projektem (loni se účastnil dvou nejprestižnějších německých divadelních přehlídek – berlínské Theatertreffen a Mülheimer Theatertage) zavítalo.


    Nesouhlasím s vámi, ale do posledního dechu budu bránit vaše právo říkat váš názor. Foto archiv Nová scéna Praha

    Představení zahájila skladba pro sedmihlasý chrchel. Výrostci v teplácích, kteří se předtím na okraji jeviště převlékali „za herce“, chrchlali a odplivovali si v tak rychlém sledu a s takovou razancí a rytmem, že to nejvíc ze všeho připomínalo beat-box. Pak přišel čistě vizuální refrén s puberťácky mačistickým drbáním v rozkroku, prováděným celou školní třídou. Úvodní sekvence vyvrcholila až téměř árií pro mobilní telefony a příchodem Frau Kelich, nesmělé učitelky v béžovém kostýmku.

    Terziyan svou roli ztvárnila s vehemencí i něžností. Foto archiv Nová scéna Praha

    Původem arménská, v Německu žijící herečka Sesede Terziyan v ní poté svým jednáním a slovními projevy interpretovala naprostou většinu klišé a předsudků, jež chová německá majorita vůči svým „Kanakům“, tedy Němcům tureckého původu. Vyklenula v průběhu hry oblouk od mladé, ale už celkem rezignované osoby, neschopné zjednat si autoritu, přes mocí zpitou držitelku ostře nabité pistole, která umí klít jak dlaždič a nutí žáky vzájemně se svlékat, po nerozhodnou sudí, která přiznává, že neví, jak dál. Pak se jí ale přece jen zachce prosadit svou…

    Inscenace stojí a padá s maximální uvěřitelností učitelčiny postavy, která svou třídu plnou žáků tureckého a kurdského původu učí s pistolí u jejich hlav vyslovit měkké německé „ch“ („ich-laut“). Nic jí nebrání jim předhazovat, že jejich kultura neměla osvícenství s voltairovským Nesouhlasím s vámi, ale do posledního dechu budu bránit vaše právo říkat tento názor a současně je nutit sundat hidžáb, muslimský šátek, se zdůvodněním, že stejně jen utlačuje ženy. Terziyan svou roli ztvárnila s vehemencí i něžností, přesně tak, jak bylo třeba. Při vytváření napětí ji zdatně sekundovali silní protihráči, skvěle zahraní sígři s vylepanými lebkami a holky od rány. Důležitým prvkem byly i zdařile zakomponované zcizující prvky po celé představení divákům upomínající, že to je hra pro ně a o nich, o jejich vlastních předsudcích a prefabrikovaných názorech.

    Inscenace stojí a padá s maximální uvěřitelností učitelčiny postavy. Foto archiv Nová scéna Praha

    Průběžný zvonivý sborový zpěv německých lidových písní (s texty jako Mein deutsches Vaterland) kontrastoval s vypjatými scénami a členil hru na významové celky (mile zcizovacím nápadem bylo vždy očividné převzetí – s úsměvem a grácií – čerstvě nabité pistole učitelkou Frau Kelich od některého z herců-studentů). Na konci umožnil tento princip uzavřít celé představení ukolébavkou a příslibem divákům, že i na ně čeká „sladký spánek“.

    Projekt vznikl přímou inspirací filmem francouzského režiséra Jeana-Paula Lilienfelda Den sukní, byť ve výsledku jen na základě asi dvou minut z něj. Režisér se naštěstí vyhnul příliš efektnímu používání pistole, již učitelka našla v batohu jednoho ze svých svěřenců. Vše, co se na jevišti odehrává, vytvářeli sami herci během improvizačních zkoušek v rámci dramaturgem a režisérem určených scén. Samo vyústění se však prý nehledalo snadno. Jednotlivé scény „školního násilí“ spolu sice souvisejí a navazují na sebe, ale k jasnému konci nesměřují.

    Výrazným, děj spojujícím prvkem hry je nacvičování divadelních her Friedricha Schillera a z něj vyplývající učitelčino téma francouzského osvícenství. Citace ze hry Úklady a láska, v nichž domněle podváděný Ferdinand otráví svou milovanou Luisu i sebe, poukazovala na „vraždy ze cti“, časté téma především bulvárních novin v souvislosti s migranty. Také vybrané části Loupežníků vyznívaly jako přesné shrnutí postojů většinové společnosti vůči jejím vyvrhelům a naopak.

    Zmínit je třeba také komediální stránku inscenace. Ve chvíli, kdy patos slov typu Máte takové štěstí, že žijete v Německu, v demokracii; můžete se pak vrátit a rozvíjet svou zem byl téměř k neunesení, ozvalo se třeba Ale já jsem Kurd! Já se nemám kam vrátit! Ze strany učitelky pak následovala etuda na téma Odlož svůj smutný kurdský osud, vzmuž se a chytni se za koule, ať zjistíš, že je máš. I již zmiňovaný „ich-laut“ se třídní grázl učil na sousloví znamenajícím Krotké jehňátko.

    Odlož svůj smutný kurdský osud, vzmuž se a chytni se za koule, ať zjistíš, že je máš. Foto archiv Nová scéna Praha

    Jedna věc se bohužel příliš nepovedla: český překlad titulků. V programu je jako jejich autorka uvedena Markéta Polochová a bylo s podivem, jak kolísavé byly jeho kvality. Některá řešení nadávek se jevila sice velmi zdařilá, překlad ale příliš nectil ve hře důsledně dodržovaný kontrast vykání a tykání, který ukazoval na rozporuplný vztah učitelky ke svým svěřencům, a na několika místech došlo ke skutečnému lapsu. Například při překladu centrálního pojmu Ehrenmord (vražda ze cti) jako Pocta vraždění.

    V následné veřejné diskusi po představení s uměleckou ředitelkou divadla, paní Shermin Langhoff, a všemi herci zaznělo, že se soubor věnuje „konfliktním zónám ve společnosti“ a s humorem je ztvárňuje. Ona i herci zdůrazňovali, že dekonstruují předsudky a stereotypy většinové společnosti, dnes často doprovázené komentáři typu Konečně někdo vyslovil, co si stejně všichni myslíme, a upozorňovali, že žádné jediné řešení stávajícíh situací a problému neexistuje, že každý člověk je jiný a jedinečný a tak je k němu přistupovat.

    Za nejsilnější moment celého představení (přes vynikající výkon Sesede Terziyan a snahu o co nejtolerantnější vyznění) jsem považovala okamžik, kdy věřící muslimka Mariam, doponoukaná, „ať sundá hidžáb“, začala zničehonic pištět a skákat přes celé jeviště a posléze popadla pistolia a vzala – na čas – situaci do svých rukou. Nikdy nevíme, co se v nás kde zlomí, když kvůli tlaku druhých či společnosti odložíme to, co nás „prý“ svazuje. Možná je to, co nás svazuje, současně i tím, kým jsme.

    Ballhaus Naunynstraße Berlín- Nurkan Erpulat a Jens Hillje: Verrücktes Blut (Šílená krev). Režie: Nurkan Erpulat, scéna a kostýmy: Magda Willi, světelný design: Hans Leser, hudební nastudování: Tobias Schwencke, dramaturgie: Jens Hillje; hrají: Hassan Akkouch, Tamer Arslan, Murat Dikenci, Pınar Erincin, Adrian Saidi, Sesede Terziyan, Paul Wollin.

    x

    O tvůrcích inscenace:

    Nurkan Erpulat se narodil v roce 1974 v Ankaře. Vystudoval herectví v Izmiru a činoherní režii v Berlíně. Pracoval především v Berlíně, ale i v Linci, Heilbronnu a Hannoveru. Jeho inscenace byly prezentovány na festivalu Theatertreffen der Jugend v Berlíně. Inscenace Šílená krev byla pozvaná na Theatertreffen a v anketě časopisu Theater heute byla zvolena vedle Zimní cesty Elfriede Jelinek nejlepší německy psanou hrou roku 2011. Nurkan Erpulat kromě toho vyučuje na Vysoké škole umělecké v Berlíně. Text k Šílené krvi vznikl volně podle francouzského filmu Den sukní (La Journée de la Jupe, scénář a režie: Jean-Paul Lilienfeld) v rámci festivalu Ruhrtriennale v koprodukci s berlínským Ballhaus Naunynstraße.

    Dramaturg Jens Hillje vyrostl v Miláně, Mnichově a Landshutu, vystudoval kulturní vědu v Perugii, Hildesheimu a Berlíně. V letech 1990 až 1995 působil Hillje jako herec, autor a režisér u nezávislých divadelních skupin v Hildesheimu a podílel se na divadelních projektech pro děti a mládež, byl členem uměleckého vedení Baracke, studiové scény Deutsches Theater. Posléze se stal členem uměleckého vedení a šéfdramaturgem berlínské Schaubühne. Od roku 2000 pojí daramaturga Hilljeho úzká spolupráce s režisérem Falkem Richterem.

    Divadlo Ballhaus Naunynstrasse se nachází v berlínské přistěhovalecké čtvrti Kreuzberg a jeho koncepce je v Německu jedinečná: umělci a umělkyně druhé či třetí generace přistěhovalců se věnují v malém divadle ve dvoře společenskému diskursu ze své perspektivy. Divadlo bylo založené v roce 2008 a pod vedením Shermin Langhoff se stalo jednou z nejžádanějších adres pro lovce nových trendů a pořadatele festivalů.


    Komentáře k článku: Jsme tím, co nás svazuje

    1. Dušan Hübl

      Profilový obrázek

      Chtěl bych upozornit
      ještě na jeden důležitý moment, který podle mého soudu zcela zásadně ovlivňuje celkové vyznění inscenace, a recenze se o něm nezmiňuje. V závěru totiž vyjde najevo, že učitelka, která se snaží své turecké a kurdské (nebo tedy „kanacké“) studenty přivést k poznání, pochopení a osvojení německé kultury, pochází rovněž z Turecka. Jenom se prostě do německého prostředí – na rozdíl od nich – integrovala. O to je celá situace pikantnější.

      Připomínka pedanta: postava učitelky se jmenuje Kelich. Jedna z jejích jazykových lekcí s pistolí v ruce spočívá v tom, že studentům opravuje jejich „kanačtinu“ právě na pokleslé výslovnosti svého jména jako [keliš].

      Souhlasím s tím, že jde o velmi silnou inscenaci s důležitými a silnými tématy. Nemohu se však zbavit dojmu, že její „příběh“ působí trochu pohádkově. Řekněme jako dobře napsaná pohádka. Vývoj některých dějových linií je ale poměrně snadno předvídatelný.
      A ještě jedna výtka občasného diváka thrillerů k realizaci: učitelka s pistolí v ruce se mezi výraznou přesilou velmi nepřátelských studentů pohybuje od samého začátku tak, že si přímo koleduje o odzbrojení. Není to podstatné (jde o úplně jiný žánr, že?), ale uvěřitelnost situace to snižuje. Přes tyto drobnosti považuji Šílenou krev za skvělé divadlo.

      08.03.2012 (15.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Olga Richterová

      Profilový obrázek

      Děkuju moc za komentář,
      ta „tureckost“ hlavní postavy mi přišla trochu chtěná a text recenze byl i bez tohoto tématu dost dlouhý. Takže jsem ji vynechala vědomě, ale souhlasím, že to je další důležitý moment hry. Ostatně to úzce souvisí s Vaším dojmem, že jde o pohádku.
      A ještě k nereálnosti: mně i to, že si učitelka „říká o odzbrojení“ přišlo záměrné, jako součást připomínek, že jde o divadlo. Ale to už je jen moje interpretace.
      Díky též za upřesnění pravopisu jména, přehlédla jsem.

      08.03.2012 (16.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jméno učitelky
      Frau Kelich jsem opravil, jakož i několik dalších překlepů. Autorce i čtenářům se omlouvám. Ve snaze po aktuálnosti jsem redigoval ve velké rychlosti.
      A co se týká té „divadelnosti“ či uvěřitelnosti, souhlasím s autorkou. Bylo třeba si na to zvyknout (taky jsem zprvu pochyboval o smysluplnosti příliš suverénního „bytí“ a nakládání s pistolí vedle takových habánů), ale tím, že v meziscénách zřetelně podávali herci představitelce Frau Kelich znova nabitou pistoli, vnímal to pak divák jako skutečně hru, ironii, jízlivý modelový případ, který se nesnaží o realistickou vnější rovinu. Uvěřitelnost ponechává jen a jen na hercích. Jejich výkony, jejich rozehrávání všech situací a postojů celé představení nesou a jsou jeho velkou výhrou. Od nich (a samozřejmě pikantního textu scénáře) se odvíjí úspěch samotné inscenace.

      09.03.2012 (2.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Dušan Hübl

      Profilový obrázek

      Metoda divadla na divadle
      je jasně deklarována na samém začátku inscenace, takže s tím problém nemám. Ale inscenace má dvě roviny, které jsou dost výrazně odlišené. Na jedné straně zcizovaně pojednané mezihry se sborovým zpěvem staroněmeckých a vlasteneckých písní a s předáváním čerstvě nabité pistole. A na druhé straně postupné „lekce německé kultury“, které jsou inscenovány dost realisticky a za použití psychologického herectví. Velkou roli v těchto částech hraje i osobní kontakt či ne-kontakt mezi postavami, ochrana vlastní osobní zóny. Proto mi řešení učitelčina pohybu v otevřeně nepřátelském prostoru nesedělo. Alespoň v první fázi, než začaly působit i další vlivy.

      09.03.2012 (11.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Olga Richterová

      Profilový obrázek

      Já i v těch „lekcích něm. kultury“, jak píšete, cítila velkou oscilaci mezi nadsázkou a psychologií. Bylo v nich obojí, ale pro mě právě ta nadsázka převažovala – viz například neustálé poukazování na povzbuzování sebedůvěry německých školáků (to zvládnete, no vidíte, co všechno umíte) provázené vykáním a pak zase tykání často signalizující skutečné učitelčiny názory (jste vyhozené peníze, ti, kteří stahují úroveň třídy – krásné kompozitum Klassen-Niveau-Senker – atd.). Viděla jsem v tom i kritiku falešné chvály, mimo jiné.
      Tolik k vysvětlení, proč se pro mě „hlavní část“ ve srovnání se „zcizujícími refrény“ zas tolik nelišila.

      09.03.2012 (15.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Paul Trenský

      Profilový obrázek

      Verrücktes Blut
      není žádná kultovní inscenace. Dostala se na loňský Theatertreffen čistě z politických důvodu. Vedení festivalu se totiž rozhodlo, že nebude předvádět z divadelního hlediska nejlepší inscenace, ale ty, které mají sociálně politickou relevanci. Je to poloamatérská produkce s nesmyslně vykonstruovaným dějem. Až do minulého roku by neměla tu nejmenší šanci se umístitt na tento elitní festival, který se teď dostal pod kontrolu politiků.

      09.03.2012 (20.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane profesore,
      nesouhlasím s Vaším odsudkem této inscenace, ale uvádíte jeden důležitý aspekt, který nikdy není možné při hostování jakéhokoli zahraničního divadla poznat – a to je domácí kontext. Možná opravdu v rámci Německa je to především sociálně politický projekt, kde samotná „divadelnost“ je druhořadá. V českém kontextu ale inscenace zaujala i svou divadelností. Herci působili na NS suverénně, každý dokázal herecky čistými (pohybovými i slovními) prostředky, kdy si nevypomáhal falešnou autentičností, ale jasně deklarovanou, razantně a přesně interpretovat situace i postavy. Téma samo je pak zpracované s evidentně velkou mírou znalostí dané problematiky s ohromně vtipným využíváním německé klasiky (Schillera). Režisér si opět nijak nevypomáhá útěkem do trapností či žoviálnosti, jak bývá zvykem v Česku, ale daný problém věcně analyzuje a divadelně (dramaticky i herecky) zpracovává na vysoké profesionální úrovni. Důležitý je aspekt odstupu a oné grotesknosti v nahlížení na klišé, ve kterých se tato problematika v Německu řeší. Aspoň tak myslím působilo na člověka neznalého německého kontextu pražské představení.
      Amatérského jsem tam neshledával nic. Snad hodně mladického (naivistického, přímočarého), to je ale něco jiného.

      10.03.2012 (0.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Šílena krev
      je jedna z mnoha reakcí na vzrůstající xenofobní a rasistickou agitaci ze strany krajní pravice. Speficky tato hra je ohlas na knihu Tiela Sarrazina, v níž se tvrdí, že turecká menšína snižuje životní úrověň německého obyvatelstva, protože žije většinou z podpory v nezaměstnanosti, o práci nemá ve skutečnosti zájem, má zadarmo lékařskou péči a pod. Přitom se vůbec nesnaží naučit se němčině: tím je odsouzena zůstat na nízké společenské příčce a nadále zatěžovat hospodářství země. Jde i o více: přízrak islamizace, který není ovšem omezen na Německo, nedávné události ukázaly, že žije i v skandinávských zemích, a zajisté i jinde.
      Z ideologického hlediska je mi tato hra sympatická, ale nikoli z divadelního. Situace jsou násilně vyspekulované, z hlediska rasové předpojatosti tam není nic opravdu překvapujícího a po půlhodině více méně víte, kam příběh spěje. Připomíná to americké filmy z 50. a 60. let, kde škola byla rovněž mikrokosmem rasových problémů. Schiller je vtlačen do toho proto, aby všechno vypadalo více jako umění, příběhy, o nichž se jedná, mají s touto situaci máloco dělat.

      10.03.2012 (2.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Mně se zdálo,
      že inscenátoři s odkazy na dobové humanistické filmy – také jsem si při sledování na jeden vzpomněl: To Sir, Mr. Love / Panu učiteli s láskou (1967) – vědomě pracují. Používají je jako dnes nefunkční idealistický pohled na národnostní/rasovou/náboženskou problematiku. Stejně ironizují osvícenskou vizi „výchovy uměním“.
      Problém (pro mne) této produkce je v tom, že žádnou vizi (ať idealistickou či realizovatelnou) narozdíl od předchozích generací umělců touto tematikou se zabývajících nenabízejí. Bohužel nebyl po představení čas se šířeji zabývat tím, zda vůbec nějakou vidí. Šéfka souboru Shermin Langhoff to nazvala postmigrantským divadlem, které pouze zpochybňuje či kriticky nahlíží minulost. Myslím, že je to málo, ale – jak jsem už psal – v Německu je jiný kontext, tyto diskuse jsou tam daleko intenzivnější a bohatější a samo zpochybnění některých vizí může být ozdravující. Na dotaz, zda nějaké řešení podle ní existuje, Laghoff odpověděla, že každý člověk je jiný a je třeba k němu přistupovat individuálně. To mi přišlo příliš povšechné a problémy neřešící. Jedinou možností je tedy stávající stav nechat být, nikoho k ničemu nenutit a on to čas vyřeší sám. Hm…

      10.03.2012 (9.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      To je právě ten problém
      se soudobými agitkami, totiž to žádné opravdové agitky nejsou (jako třeba není ani Enron). Brecht a spol. věděli, jak společenské problémy vyřešit, a to marxistickou revolucí. Ted‘ už nám nezbyla žádná alternativa, o níž se lze opřít. Uvázli jsme v prokletém kapitalistickém systému, a příchod nového mesiáše je v nedohlednu. Já aspoň věřím v l’art pour l’art, a tak se mi artefakty v podobě Šílené krve nemohou líbit.

      10.03.2012 (14.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Olga Richterová

      Profilový obrázek

      Individuální přístup
      zní jako banalita, ale je to podle mého zásadní věc. Stereotypy sice jako lidi potřebujeme, ale páchají hodně škod. Takže podle mě daná hra nabízela i zárodek řešení.

      10.03.2012 (17.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      To je dobře,
      že tak cítite. Ale v tom náznaku řešení byla notná dávka falešné sentimentality. Já mám malou víru v schopnost umění ovlivnit společenské dění. Mě štve to, že Šílená krev se dostala na stejnou olympskou výšinu Theatertreffen jako Do krve!, jedno z unikátních mistrovských děl poslední doby.

      10.03.2012 (17.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,