Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsem zemským červem, co hvězdu miluje

    Historické drama Victora Huga Ruy Blas si zvolil Christian Schiaretti nejenom k zahájení minulé divadelní sezony v lyonském Théâtre national populaire (Národní lidové divadlo), které kdysi vedl dnes již legendární Jean Vilar, ale i k otevření nově zrekonstruovaného sálu Roger Planchon. Na velkou scénu lidového divadla se tak znovu vrátil vášnivý příběh hrdiny, jehož původ je vpravdě lidový.

    Jeho identita je však kontroverzní. Ruy Blas se totiž zamiloval do španělské královny a své kořeny v podstatě opustil. Dostat se do její bezprostřední blízkosti mu umožňují záludné intriky Dona Sallusta, stojícího na počátku jeho vzestupu a později o to bolestivějšího pádu. Prostý člověk, novopečený lokaj, se brzy osvědčí jako schopný ministerský předseda. Ruy Blas je hrdinou, který se stává vůdcem bez legitimního předání moci a bez užšího politického záměru. Hrdinou, který má díky cizímu přičinění možnost dotknout se hvězd. A nakonec hrdinou, který se stane obětí především své vnitřní nevyrovnanosti svírané milostným citem.

    Jaká je hnací síla, která vede hlavního hrdinu k jeho činům? FOTO CHRISTIAN GANET

    Důvodů, proč se Christian Schiaretti rozhodl inscenovat Ruy Blase, je hned několik: Victor Hugo napsal tuto hru k příležitosti otevření Divadla de la Renaissance v roce 1838 a v roce 1920 ji slavnostně uvedlo – při svém otevření – první Národní lidové divadlo v Trocadéru (Paříž). Výběr textu je významný i tím, že Hugo patří mezi první dramatiky a divadelníky, kteří se ideově k vytvoření národního a lidového divadla hlásili (viz předmluva k Marion de Lorme, 1831). Jistě, už i Diderot a dramatici druhé poloviny XVIII. století požadovali vznik tzv. občanského divadla, které by po vzoru antických amfiteátrů shromáždilo co největší počet diváků všech společenských vrstev, neboť „představením vyvolané pocity vybízející k ctnosti se utužují o to snáz, že se mezi diváky přenášejí jako elektrický proud“. Hugovy dramatické představy jsou nicméně odlišné – vycházejí již z romantismu. A navíc, v době psaní Ruy Blase byla už jiná doba: tehdejší generace byly těžce poznamenány hrůzou z revolučního teroru a porážkou Napoleona, myšlenky svobody a rovnosti byly hluboce otřeseny a společnost po tom, co se zbortila po staletí fungující feudální hierarchie založená na rodové příslušnosti, hledala nový řád. Nová, ponapoleonská doba tak potřebovala nové vzory, neboť ty předcházející ve víru revolučního běsnění neúprosně a rychle zestárly. Nastupující generace umělců volala po nových formách komunikace odsuzujíc ty staré z přílišné stěsnanosti (neo)klasicismem. Jelikož nastupující doba byla tíživě poznamenána rozčarováním z nedávné minulosti, zaměřila se literatura na tzv. „nemoc století“, snažila se ozřejmit ztrátu ideálů ve všech sférách společnosti. Romantickým hrdinou se tak stává ztroskotanec či odpadlík, jemuž společnost nerozumí a který se navzdory nepřekonatelným překážkám snaží najít své místo světě a „dotknout se hvězd“.

    Blas je nástrojem pomsty Dona Sallusta, královnou vykázaného od dvora. FOTO CHRISTIAN GANET

    Jaká je tedy hnací síla, která vede hlavního hrdinu k jeho činům? Vzpomeneme-li si na Mussetova Lorenzaccia, nemůže nám uniknout, že Lorenzo si klade za cíl vykonat hrdinský čin, tj. zabít tyrana, a to i navzdory ztráty své vnitřní čistoty a proměny v přetvářkou a zhýralostí poznamenaného zoufalce. Lorenzo má jasně stanovený cíl, i když divák se s ním obeznamuje až v průběhu dramatického děje.

    Victor Hugo sice říká, že dav/ lid je síla, která jde, ale tento „dav“ nemá v jeho dramatech předem vytčený cíl. Podobně jako dav-lid, který povstal u Bastily. V obdobné situaci se ocitá i Ruy Blas. Je nástrojem pomsty Dona Sallusta, královnou vykázaného od dvora. Řádový sluha Ruy Blas se díky zosnovanému přestrojení dostane k moci a stává se – po králi – prvním mužem v zemi. Ruy Blas se však nestaví do čela vlády, aby bojoval za práva lidu proti zámožným a mocí oplývajícím šlechticům. Jeho počínání nemá jiný záměr, než pozvednout a očistit potápějící se zemi od těchto parazitů, aby ochránil zájmy královny, k níž ho poutá utajovaná spalující vášeň. Hrdina z lidu tak postrádá hlubší cíl, který by mohl vést k proměně společnosti. Své činy dělá především ve jménu lásky, jež nemůže být nikdy naplněna.

    To bude mít tragické vyústění… FOTO CHRISTIAN GANET

    Jsem víc než král, neboť královna mne miluje, volá radostí Ruy Blas poté, co královna opětuje jeho cit. Nicméně není to Ruy Blas lokaj, ale Ruy Blas šlechtic převlečený za Dona Césara, jenž je milován. To bude mít tragické vyústění: Z její lásky živ, její milostí mrtev, stejně radostně říká Ruy Blas, když v jeho žilách již proudí jed, ale mu královna přece jen odpouští. V záplavě prvotního opojení z opětovaného milostného citu mu podlá zrada Dona Sallusta krutě připomněla, kde je jeho místo: Promiňte. Zvedněte ten kapesník… a Ruy Blas se s nevolí skloní a kapesník zvedne. Od této chvíle je ochoten podniknout vše pro záchranu milované osoby, byť za cenu ztráty vlastního života. Zabitím Dona Sallusta sice královnu zachrání, přesto volí smrt. Ať ho královna miluje jako šlechtice nebo lokaje, jeho idéal-láska tak či tak nemá budoucnost: Už jsem nemohl dál žít. Sbohem!

    Všechny postavy dramatu zaznamenávají tragický životní neúspěch. FOTO CHRISTIAN GANET

    Režisér Christian Schiaretti je toho názoru, že všechny hlavní postavy dramatu zaznamenávají tragický životní neúspěch: Ruy Blas, královna, Don Salluste i Don César, neboť jsou spojeny s budoucností, která budoucností ve skutečnosti není. Ruy Blas je zvláštní dílo nabité černým pesimismem, říká Schiaretti. Během jednoho ze setkání, která se konala při příležitosti uvedení této hry, specifikoval svůj dramaturgický výklad Blase jako příběh člověka bez politického směřování, čímž nastínil problematiku jeho charakteru i jednání. Ačkoli se jedná o postavu, která je díky náležitému vzdělání dostatečně vybavena schopností kriticky zaujmout stanovisko, vůbec nevyužije prostor k jeho uplatnění: v prvním dějství je Ruy Blas představen jako „dělnický sirotek“ a lokaj, který je poznamenán ztrátou vlastní identity; ve druhém, jako královský podkoní pronikající do světa, který má jasně daná pravidla založená na vnějším vzhledu – rovněž bychom mohli říct předstírání; ve třetím, jako ministerský předseda oplývající nostalgií, ale bez konkrétní možnosti se uplatnit; nakonec – v pátém dějství – opouští od přestrojení a opětovně se obléká do šatů lokaje. Právě zde někde se ukrývá člověk, poznamenává Schiaretti. Člověk, který jde, aniž by věděl kam. Snad veden láskou jde za svým citem, který ho vede do záhuby.

    Inscenace se odehrává v sále barevně ladícím – díky modrým ornamentům na bílém podkladě – do modra. FOTO CHRISTIAN GANET

    Inscenace se odehrává v sále barevně ladícím – díky modrým ornamentům na bílém podkladě – do modra.   Scéna je prakticky prázdná – výjimkou je psací stůl vpravo u zdi; podle potřeby se objevuje několik židlí a dalších předmětů – což vyvolává pocit jistého chladu umocňovaného osvětlením, jež se mění v závislosti na místě, kde se má děj odehrávat. Aniž by se zásadně měnily kulisy. Zadní pohyblivá zeď umožňuje zmenšit scénický prostor, čímž lze například dosáhnout jisté intimity během dějství odehrávajícího se v královnině pokoji. Sál má několik vchodů, východů a oken, která se podle potřeby otevírají a jimiž proniká světlo. To není jenom odrazem denního/večerního světla nebo otevřenosti/intimity prostoru, nýbrž svou nostalgickou náladou symbolizuje i předzvěst tragického rozuzlení osudů hlavních postav: postavy často kličkují ve vlastním stínu, který je vždy dožene, a řítí se stále víc a víc do malé tmavé místnosti, v níž každá vždy rozhodne o svém osudu.

    Kostýmy nenápadně navozují historickou dobu. FOTO CHRISTIAN GANET

    Kostýmy nenápadně navozují historickou dobu, Španělsko konce XVII. století, v níž se děj odehrává. Nepůsobí tedy rušivě a nechávají na divákovi, aby našel případné spojitosti historické doby s dobou konce třicátých let XIX. století, kdy byl text napsán, případně s tou současnou. Inscenace sama je pod taktovkou Christiana Schiarettiho vedena s pozoruhodnou lehkostí, čemuž nebrání ani alexandríny, právě naopak. Precizně deklamovaný dvanáctislabičný verš hercům skvěle umožňuje expresívně vyjádřit sílu vášně, napětí politicko-společenských střetů, nechat působivě vyznít propasti mezi vzývanými ideály a jejich nezvratným zatracením. Hugův verš v podaní lyonských herců rozhodně nepodléhá automatizovanému odříkávání. Je součástí samotné hry a pomáhá k dotváření obrazu citového rozpoložení postav. Inscneace je pozoruhodná i dovedností, s jakou režisér dokázal skloubit vznešenost s groteskností dané romantiky, čímž bourá zkostnatělá žánrová klišé ve prospěch míchání různých vrstev textu a tematických a charakterových rovin, jak je tomu například u Shakespeara, který byl ostatně zdrojem Hugovy inspirace.

    Osvětlení není jen odrazem denního/večerního světla nebo otevřenosti/intimity prostoru, nýbrž symbolizuje i předzvěst tragického rozuzlení osudů hlavních postav. FOTO CHRISTIAN GANET

    Možná není inscenace po režijní a výkladové stránce nějak originální, ostatně po dvou staletích uvádění je to jen stěží možné, ale svým důsledným výkladem respektujícím autorova východiska, jež nahlíží aktuálními problémy dneška, je přitažlivá a divácky atraktivní. Ten se rozhodně nenudí, i když příběh zná ze školních lavic nebo z vlastních divadelních zkušeností.

    Victor Hugo se v Předmluvě své hry domnívá, že publikum je složeno ze tří skupin diváků: žen toužících po velkých vášních, myslitelů požadujících vykreslení charakterů postav a davu hledajícího v divadelním představení především barvitý děj. Dav podle něj nachází estetický zážitek ve vzrušení, ženy v emocích a myslitelé v meditaci. Všichni dohromady tak uspokojují vnímání zrakem, srdcem a duchem. Zatímco dav nacházel v Hugově minulosti toto uspokojení v melodramatu, ženy v tragédii a myslitelé v komedii, romantické drama jim ho mělo poskytnout všem najednou. Hugovy ambice spočívaly v absolutním uchopení světa, ve snahách spojit vznešené s groteskním, krásné s ošklivým, tedy v zachycování protikladů a rozporů, kterými je každodenní život protkáván. Ať je složení dnešního publika jakékoliv, je zřejmé, že Schiarettiho inscenace Ruy Blase právě tyto roviny v sobě má. Současně se hlásí i k druhé stránce Hugovy romantické koncepce divadla. Nezajímal se o realistickou „užitečnost“ umění, nýbrž se spojením historie, filosofie, lidskosti a dramatičnosti hlásil k poetické pravdě divadla: Je nevyhnutné, aby umění našlo cíl v sobě samém. Ať zároveň vzdělává, poskytuje mravní ponaučení, zušlechťuje společnost a mravně povznáší, aniž by se odklonilo od tohoto svého prvotního cíle. Lyonská inscenace právě toto poslání naplňuje.

    Théâtre National Populaire à Villeurbanne Lyon – Ruy Blas, De Victor Hugo. Mise en scène de Christian Schiaretti Assistant à la mise en scène Olivier Borle ♦ Scénographie Christian Schiaretti et Fanny Gamet ♦ Accessoires Fanny Gamet ♦ Lumière Julia Grand ♦ Son Laurent Dureux ♦ Costumes Thibaut Welchlin Maquillages, coiffures Claire Cohen. Avec: Robin Renucci, Jérôme Kircher, Roland Monod, Isabelle Sadoyan, Clara Simpson, Gilles Fisseau, Yves Bressiant, Philippe Dusigne, Claude Kœner, Romain Ozanon, Antoine Besson, Luc Vernay, Antoine Lyes, Vincent Vespérant, Nicolas Gonzales, Juliette Rizoud, Yasmina Remil, Olivier Borle, Clément Morinière, Julien Tiphaine et Damien Gouy. Durée: 3h 15 avec entracte. A Partir du 11 novembre 2011.

    Více na: TNP – Villeurbanne

    autor je studentem FF UK v Praze & Université Lumière Lyon 2


    Komentáře k článku: Jsem zemským červem, co hvězdu miluje

    1. Petr Christov

      Profilový obrázek

      Možná by bylo dobré
      v úvodu čtenáře nemást nepříliš jasnou stylistikou, která by mohla svádět k tomu, že Jean Vilar řídil „lyonské TNP“ – Vilar je spojen s TNP pařížským, potažmo se svými aktivitami avignonskými… To lyonské, původní Théâtre de la Cité à Villeurbanne, je přece jen spojeno spíše se svým zakladatelem Rogerem Planchonem…

      01.09.2012 (21.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,