Divadelní noviny > Festivaly

Jižní Morava hlásí: Pokryto

Již počtvrté se v půli ledna na jihu Moravy konal minifestival aktuálních inscenací – jakýsi showcase – Slováckého divadla Uherské Hradiště a Městského divadla Zlín, jež ho pořádají ve společné symbióze pod názvem Zaráz.

Možná by se mělo spíš říkat třídenní setkání divadelníků. Na akci se sjíždějí divadelní teoretici, kritici, tvůrci a studenti z celé republiky (letos jich bylo akreditovaných asi šedesát) a každý večer o zhlédnutých produkcích diskutují. Debaty mají příjemně pracovní ráz bez zbytečných konfrontací. Diskutující jsou dokonce vybízeni, aby byli maximálně kritičtí a pouštěli se do polemik. Občasné neshody jsou vnímány jako dobrý startovní bod k pojmenování smyslu produkcí a směřování dramaturgie zdejších divadel.

Letos takové kontroverze vyvolaly snad všechny produkce až na jedinou. Jednoznačně kladně byl přijat muzikál Chicago z Uherského Hradiště. Byl zpracován na vysoké profesionální úrovni nejen po hudební a pěvecké stránce, ale i po pohybové a výtvarné. Docela by mě zajímalo, zda bylo výtvarné zpracování horizontu inspirováno abstraktními obrazy Mikuláše Medka (zejména v použití barev i v kompozici domu na horizontu), anebo zda to byla jen má imaginace. Výprava Evy Jiřikovské v každém případě dodala produkci výraznou, temně magickou atmosféru výborně korespondující s tématem i režijním řešením Lindy Keprtové. Ta se s choreografkou Hanou Achilles zase přesně trefila do žánru. Z herecky, pěvecky i pohybově disponovaného souboru – pochopitelně – vynikly obě hlavní představitelky Pavlína Hejcmanová (Velma Kellyová) a Tereza Hrabalová (Roxie Hartová).

S tématem zločinu, korupce a jejich provázanosti s policií úzce souviselo i úvodní představení přehlídky, zlínská Žebrácká opera v – druhdy disidentské – adaptaci Václava Havla. Shodou okolností ji v poslední době uvedla dvě další česká divadla (Městská divadla pražská a Městské divadlo Brno), a tak bylo s čím srovnávat. Pro mne šlo o největší (pozitivní) překvapení festivalu. Režisér Patrik Lančarič zapomněl na pietu, především vůči ikonickému předobrazu Krobova Divadla na tahu, a posunul titul směrem k jevištně vstřícnému, divácky vděčnému – v souvislosti s přehlídkou bychom mohli říct chicagovskému – nadhledu. Odkazuje k původní verzi Johna Gaye, využívá slavné songy Kurta Weilla, jež zpracovává víceméně klipovou formou, jako samostatná kabaretní čísla. Přes všechnu invenci ovšem ústředním tématem zůstala kongeniální havlovská hra argumentů všech postav v každé situaci, jež ústí v patafyzický status quo vzájemně provázané moci a zločinu. Uchopení postav souzní s hereckým a typovým naturelem jednotlivých členů souboru, jediné podstatnější výhrady mám k příliš žoviálnímu Lockitovi Gustava Řezníčka. Za sebe jsem nejvíc cenil úvodní obrazy inscenace odehrávající se v bytě Williama Peachuma (Zdeněk Julina). Režisér si zde vyhrál s odkazy na němý film a naivitu grotesek, což Havlovu textu konvenuje. Podobně jako jediný výrazný dramaturgický posun, který z Diany (Eva Daňková), majitelky dámského salonu, učinil – jak se v závěru ukáže – ženu šéfa policie Lockita. Skvělý nápad umocňující absurditu světa a bezmoc (nezávislých, hrdých, starosvětských) outsiderů. Kdysi, nedávno, dnes i v budoucnosti.

Přímou reflexi nedávné minulosti s dopady do současnosti nabídl autorský Zeitstück režiséra Petra Michálka Jednou budem dál, vytvořený ve Zlíně k třicátému výročí listopadu 1989. Alenka (Kateřina Liďáková), třicátnice narozená 17. listopadu 1989, v něm provází posledními třiceti lety v české společnosti. Tvůrci si tímto „alenkovským“ rámcem vytvořili průvodní motiv k víceméně kabaretním, satirickým výstupům, vesměs odkazujícím k všeobecně známým kauzám. Od zvonění klíčů a Havlových krátkých kalhot přes ukradená klausovská pera po zemanovské a babišovské trapné figury. Zdá se mi to málo, vhodné tak pro pár uvedení v rámci loňských výročních ohlédnutí. Výsměch vrchnosti je důležitým karnevalovým prostředkem pro uvolňování společenských stresů a budiž za něj divadlu vdán hold, nicméně Michálkovy slavné ovčáčkovské satiry i carrollovské motivy a figurky, jež se tu a tam v inscenaci objevovaly, zavdaly důvod k očekávání ambicióznějšího, ostřejšího vhledu do nedávné minulosti.

O ten se v Hradišti postaral režisér Šimon Caban, úzce spjatý s poetikou Pražské 5 (přesněji BJ Křeč), a jeho autorská inscenace Kocourkov-Brod z prostředí regionální politiky. A to nejen v kontextu jednoho města, ale v rámci celé Evropy. Autor nechá politiky vyvézt na jakési pracovní soustředění na ostrov kdesi ve Středozemním moři, přeplněný arabskými utečenci. Tam se odehraje postmoderní, postfaktické, „tekutě“ nahlížené balábile panoptikálních postav a situací, jež by možná v podání pop-artového souboru BJ Křeč mohlo fungovat, zde však vyznívá chaoticky a nejasně. Rozumím-li záměru Šimona Cabana správně, mělo jít o výtvarně opulentní příspěvek k tématu přistěhovalecké krize, jež je v zásadě krizí celé naší civilizace, a je trapné ji nahlížet konzumním prizmatem českého Kocourkova. Jeden z nejzásadnějších pokusů o zpracování tohoto tématu, a to nejen v rámci obou moravských scén, ale možná celého českého divadla, se ale doslova utopil v dramaturgickém, režijním a autorském zmatku, co a jak chce vlastně říct.

Obdobně neujasněný výklad by se dal vytknout i Zetelově inscenaci Smočkova Kosmického jara v Uherském Hradišti. Vazbu ke Kupkovu stejnojmennému obrazu, který skrze mikrostruktury hmoty zachycuje makrostrukturu vesmíru, jsem rozklíčovat nedokázal. Dílo má spíše existenciální rozměr: odráží skepsi stáří konfrontovaného s povrchností života společnosti kolem. Výstup Pavla Hromádky v roli Pána domu v první části představení považuji za jeden z vrcholných hereckých výkonů, které jsem v činohře v posledních letech u nás viděl. Herec v něm s obrovskou suverenitou propojil fyzické jednání s dlouhým, spíše literárně než dramaticky napsaným monologem o stáří a smrti. V jistých okamžicích dosahovalo jeho herectví až tanečních rozměrů, odkazujících k autenticitě japonských tanečníků butó.

Závěrečnou produkcí byla zlínská inscenace Smrti obchodního cestujícího. Režiséru Vajdičkovi se z již značně zastaralého, dnes rozvláčně působícího textu Arthura Millera nepodařilo vydobýt aktuální téma ani formu. Soustředil se na vykreslení psychologických charakteristik hlavních postav, vše ostatní odsunul do zmrtvělého rámce předem dané situace, ve které jsou jasně rozdané karty a s níž nelze hnout. Nechci být kocourem Šklíbou, ale – na rozdíl snad od všech festivalových diskutérů – mě zlínští herci o smysluplnosti nasazení tohoto titulu nepřesvědčili.

Samotná přehlídka však o své existenci ano. Pro obě divadla i pro obecné povědomí o českém divadelním kontextu má zásadní význam. Doufejme, že bude pokračovat i v příštích letech.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 2. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jižní Morava hlásí: Pokryto

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ