Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Zapletal: Spokojený herec – mrtvý herec

    Je to vlastně paradoxní: je členem souboru jednoho z nejuznávanějších divadel v republice, hradeckého Klicperova divadla, pravidelně spolupracuje s velkými osobnostmi postmoderní režie – a ze všeho nejvíc by si rád po čase opět zahrál v nějaké tradiční, psychologicky vystavěné inscenaci. Herec Jiří Zapletal je i v lecčem jiném mužem paradoxů. Rozhovor jsme natáčeli nadvakrát: po prvním setkání jsem až nad přepisem z diktafonu zjistil, jak málo mi řekl o sobě. Mnohem víc se rozpovídal o divadle a problémech, které v dnešním divadle spatřuje. Umí být velice kritickým, zapáleným řečníkem – v těch chvílích se nejvíc podobá svým typickým jevištním kreacím.

    Jako Faust v Nekvasilově inscenaci Dona Juana a Fausta FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Za dobu svého hradeckého působení už byl na jevišti leckým: zahrál si Goethova Mladého Fausta v režii Ivana Rajmonta, Mistra ve Fedotovově dramatizaci Bulgakova, Autora a jeho hlas v Krobově inscenaci Havlova Odcházení nebo třeba Valmonta v Nebezpečných vztazích. V posledním roce vytvořil dlouholetý člen souboru Klicperova divadla Jiří Zapletal hned tři výrazné role: v Nekvasilově inscenaci Grabbeho Dona Juana a Fausta se vrací k roli Fausta, jako asketický Ludvík se stává pomocníkem a partnerem obézní Rózy (Pavla Tomicová) v Drábkově autorské romantické crazy komedii Jedlíci čokolády a jako notoricky sukničkářský hrabě Almaviva řádí v radikálním přepisu Figarovy svatby, rovněž v Drábkově režii. Nyní slaví dvacet let od příchodu do Hradce, bilancuje a chystá se na další úlohu od Davida Drábka – opět s Pavlou Tomicovou v chystané jevištní verzi Koule.

    Cestu mi ukázal Rösner a Vinnetou

    Ptát se na vaši cestu k divadlu je asi zbytečné. Jste, pokud vím, z divadelní rodiny…

    Z máminy strany jsem dokonce již z páté generece hereckého rodu, jehož kořeny vedou až k Františku Sokolu Tůmovi. Rodiče se seznámili v angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, potom byli sezonu v Šumperku a nakonec se v roce 1963 usadili v Liberci, kde táta strávil třicet let v angažmá v Divadle F. X. Šaldy. Máma od divadla odešla, aby udržela rodinu pohromadě, což byla pro ni oběť, se kterou se po zbytek života vyrovnávala velice těžko. Byla to tehdy shoda nešťastných okolností, které se už nikdy nepodařilo napravit… Táta hrál po revoluci ještě i v Divadle za branou II, naposled hostoval v Mostě, ale bohužel loni zemřel na následky tragické dopravní nehody. Takže ano, jsem z herecké rodiny. Vyrůstal jsem v Liberci v době, kdy tam byl za éry Miloše Horanského velice dobrý soubor, do Prahy odtamtud odcházeli herci jako Alois Švehlík, Boris Rösner, Pavel Soukup… Já si pamatuju, když jsem jako kluk viděl Borise Rösnera hrát Kapitána Fracasse. To pro mě byl jeden z určujících momentů. Viděl jsem, jak umí být divadlo sugestivní. On byl už tehdy velice charismatický herec. Jednou po představení svolil a dal si se mnou na jevišti šerm. No, šerm… Bylo mi tehdy asi deset, ale on a Vinnetou mi ukázali cestu.

    A rodiče vás v divadelním směřování podporovali, nebo vás naopak chtěli odradit?

    Zejména moje maminka toužila po tom, abych v rodinné tradici pokračoval. Byl jsem pod takovým zvláštním tlakem – nebylo to vždycky úplně příjemné. Naši velice silně probírali otázku mého talentu. Když jsem se připravoval na zkoušky, viděla mě spousta lidí – vzpomínám si na Františka Peterku, Pavla Soukupa… Dokonce ještě těsně před zkouškami, když jsem přijel do Brna, předváděl jsem svůj monolog Jiřímu Tomkovi. Naši neustále potřebovali potvrzení, že to stojí za to.

    Zahrál jste si už tehdy v Liberci?

    Zahrál. Nejprve malou roličku v inscenaci Šotolovy hry Možná je na střeše kůň, potom jednu větší v pohádce My vrabčáci, kterou napsal Pavel Soukup. Tam jsem se před školou tedy trochu otrkal – ale neměl jsem toho za sebou tolik jako spolužáci Jirka Dvořák nebo David Viktora, kteří už před JAMU byli rok nebo dva v divadlech jako elévové.

    Proč jste se vlastně rozhodl zrovna pro JAMU?

    Dělal jsem dvakrát zkoušky na pražskou konzervatoř – neúspěšně. Tehdy v osmdesátých letech to bylo velice protekční prostředí. Šel jsem tedy studovat ekonomku a potom už jsem se hlásil do Brna na JAMU. Té Prahy jsme se zalekli, aby to nedopadlo ze stejných důvodů podobně. Ale v Brně to byly pěkné roky, musím říct. Myslím, že jsme byli dobrý ročník. Často se stává, že z devíti lidí v ročníku se nakonec divadlu věnují dva nebo tři. Nás zůstalo u divadla osm a řekl bych, že jsme se chytili docela dobře – na Vinohradech, Pod Palmovkou, v Ostravě v Národním, ve Zlíně, v Brně a v Mladé Boleslavi. Ta škola vypadala úplně jinak než dnes, pracovali jsme na tzv. „syntetickém herectví“ – kromě činohry jsme měli i hodiny muzikálu, stepu či jazzdancu.

    A muzikálové divadlo vás tedy nelákalo? Nedávno jste měl třeba velké sólo v Drábkových Ještěrech…

    Pravda je, že jsem celkem slušně zpíval. Na herce dobrý, jak říká moje žena. Ale s tancem to bylo slabší, takže jsem se do toho moc nehrnul. Já vůbec nerad dělám věci, ve kterých si nejsem sám sebou jistý.

    Chuť zůstat v angažmá v Brně jste neměl?

    Upřímně řečeno, Divadlo bratří Mrštíků mě nijak zvlášť nelákalo. A do Mahenky jsem si jedním neuváženým krokem ještě na škole zavřel cestu sám. Později jsme si s kolegou Romanem Teprtem povídali v divadelním klubu s Ladislavem Lakomým, který nám řekl: Kluci, jestli to s divadlem myslíte vážně, vykašlete se na Brno, běžte na oblast, tam se vyhrajete a vrátíte se jako hotoví herci. Tak jsme se začali poohlížet. Do Liberce, kde byl táta, se mi nechtělo. Zkoušeli jsme to v Plzni a potom v Karlových Varech. Tam by nás brali, já jsem navíc potřeboval modrou knížku – a protože měl tehdejší ředitel známého vojenského lékaře, dohodli jsme se.

    Dlouho jste tam ale nebyl.

    Ne, jen asi sezonu a půl. Karlovarské divadlo mělo v té době svá nejlepší léta za sebou. Pravda, pár povedených věcí vzniklo: dramaturgem tam byl Jirka Záviš, režírovala Jana Kališová – mimo jiné i Figarovu svatbu, ve slavné Turriniho úpravě jako Nejbláznivější den. V tom jsem tehdy hrál Cherubína… Jenže tomu divadlu jako stálé scéně pomalu začínala zvonit hrana. Zemřel Gustav Opočenský, soubor se začal pomalu rozpadat. Nabrala se tam spousta mladých lidí, ale nebyla pro ně práce. My jsme byli tehdy po škole takoví divocí, mysleli jsme, že víme přesně, jak divadlo dělat, tak jsme v polovině druhé sezony oba odešli do Hradce.

    Uprostřed sezony? Něco vás naštvalo?

    Když jsme viděli, jak málo hrajeme, šli jsme si s několika dalšími postěžovat k vedení. A šéf souboru, režisér Beránek z divadla v Plzni, nám tehdy zcela vážně řekl: Tak si jděte hrát třeba na kolonádu, když tolik chcete. Asi to ani nemyslel zle, ale to byla ta příslovečná poslední kapka.

    V Drábkových Jedlících čokolády s Pavlou Tomicovou FOTO JAN HŘEBÍČEK

    Divadlo by mělo útočit

    Jestli dobře počítám, už jste v Hradci v angažmá dvacet let. Máte chuť bilancovat?

    Ano, teď v únoru to bude dvacet let. A sklon k bilancování mám – po tatínkovi. Já bilancuju pořád. Ale v podstatě musím říct jen dobré. Tohle divadlo se za posledních patnáct let vyšvihlo mezi nejvyhraněnější scény v Čechách. Když jsem přišel, bylo tu staré lino, prach a oprýskaná okna. Potom začal ředitel Ladislav Zeman velikou rekonstrukční etapu celého divadla i přilehlých budov a Vladimír Morávek, který přišel později, na něj navázal umělecky a začal tu doslova řádit. Pracovali jsme v obrovském tempu. Třeba projekty jako Noci antilop – tři inscenace v Besedě, které se nazkoušely za dva měsíce, a do toho se připravovala ještě další na hlavní scéně. A soubor se v té době velmi semknul. Krátce po mém příchodu nastoupil jako šéf Michael Tarant: to je režisér velice autoritativního typu, za jehož vedení panovalo dusno. Po něm něm přišel Vladimír, s nímž, jak víte, to taky není jednoduché, ale díky tomu se tu vytvořil velice soudržný kolektiv. Z tlaku, pod kterým jsme dokázali pracovat, čerpáme jistotu a energii a zároveň víme, kde jsou naše hranice.

    Vaše kolegyně Kamila Sedlárová v rozhovoru pro Divadelky předloni vyjádřila dojem, že po určité době útlumu jde Klicperovo divadlo pod vedením Davida Drábka zase nahoru. Dnes už se to zdá evidentní…

    Ano, s tím můžu jen souhlasit. Po Vladimírově odchodu přišla přirozeně taková hluchá doba. Ivo Krobot tu šéfovskou pozici úplně nezvládl a asi rok nebo dva potom nějak omezeně v té roli fungoval ředitel Zeman. David je osobnost, která umí přitáhnout lidi do hlediště. Dokáže totiž vystihnout jakousi neurózu doby, řešit hlubší společenský problém. To neumí každý. A David jde navíc hodně přes humor: smutný, trpký i očistný, ale pořád je to humor. To je třeba případ Jedlíků.

    A zdá se, že se čím dál víc posouvá k jisté formě politického divadla, což je vidět na Figarově svatbě, v jeho práci pro rozhlas, na příští sezonu prý chystá velice politického Richarda III., …

    Asi ano. On cítí – zvlášť po smrti prezidenta Havla, která se ho velice dotkla – potřebu se nějakým způsobem vypovídat, protože, jak řekl: Už jsme na to zůstali sami. A co člověk neřekne, neudělá, nepodnítí sám, to za něj nikdo jiný neudělá. Myslím, že to je od Davida pro divadlo velice zodpovědný krok.

    Co tedy vlastně podle vás může divadlo společnosti přinést?

    Těžko se vyhnout nějakým frázím… Takhle: mě vlastně nesmírně těší, že dneska ještě tolik lidí do divadla chodí – a že aspoň v Hradci se do divadla chodí velmi, za rok 2011 jsme překonali náš vlastní rekord, kterého jsme dosáhli v předchozím roce. Zaplatit sto šedesát nebo dvě stě korun za lístek (a málokdo chodí sám) – to dnes není vůbec málo… To mě naplňuje jakýmsi optimismem, že snad lidé mají přeci jen chuť alespoň čas od času utéct od toho, co do nich hustí komerční televize. Tím se nechci dotknout nikoho z kolegů, vždyť sám jsem proběhl několika seriály, to není jejich chyba, jejich problém, ale problém celé společnosti, že je ochotna toto konzumovat a brát vážně. Řeší se pseudoproblémy, ale ty skutečné jako bychom neviděli. Divadlo teď bude muset na tohle všechno víc než dřív poukazovat, útočit na naše špatné stránky, které nás nutí zjednodušovat, nevidět a nepřiznávat si to, co bychom měli.

    Jako Hrabě Almaviva se Zuzankou (Pavlínou Štorkovou) v Drábkově-Beaumarchaisově Figarově svatbě FOTO PATRIK BORECKÝ

    A k tomu právě, mám dojem, směřuje Drábkův monolog Figara.

    Samozřejmě – a je po něm taky vždycky aplaus. Je výborně napsaný, a nejenom tenhle, ale všechny, co od Davida znám. Jsou lidsky výstižné, velice divadelní, výborně hratelné. Někdy se mi zdá, že umí monolog napsat líp než celou hru.

    Vy sám teď máte za sebou několik výrazných rolí v těsném sledu: Fausta, hraběte Almavivu. Prožíváte dobré období?

    Už to tak vypadá. Nějak se to sešlo. Na repertoárové scéně člověk nikdy neví, co přijde – je takovou slečnou, která čeká, kdo ji vyzve k tanci, jak říkával Miloš Kopecký. Pak se vidíte na obsazení a nevíte vlastně vůbec, co to bude za hru, jak se to podaří, jak se to vyvrbí – a najednou ejhle, je z toho úspěšná práce. A naopak když si myslíte na něco, co by pro vás mohla být zajímavá role, kde byste mohl herecky povyrůst, tak to vyjde úplně naprázdno. Já si z těch posledních věcí stejně ale asi nejvíc považuju postavu Ludvíka v Drábkových Jedlících čokolády. Jeho roztěkanost a zmatenost je mi blízká.

    To byla po dlouhé době asi první výrazná komická role, že?

    Ano, já jsem příliš komických rolí nedostával – ony se tu ale vlastně komedie ani příliš nedělaly. Komedie konverzačního typu za šéfování Vladimíra Morávka představovaly tabu. On je pokládal za jakýsi divadelní brak a vytvářel humor podle svého naturelu. Tomu ovšem ne každý rozuměl a ne každý se dovedl zasmát… David je možná jaksi lidovější, ale jeho humoru nechybí spontaneita a lehkost.

    A ta Figarova svatba?

    To nebyla lehká práce. Došlo k totální dekonstrukci situací, které jsme pak vytvářeli znovu, vcelku v krátkém čase. Text třeba u Jedlíků už byl od Davida napsaný, a byl dobrý. Málo platné: když máte pevný a navíc kvalitní text, tak jste jaksi odvážnější, jistější.

    Ovšem výsledek se v případě Figarovy svatby – alespoň soudě podle premiérových ohlasů – povedl velice.

    Pro mě to byl jeden z největších divadelních zázraků. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co tomu lidi řeknou. Zkoušíte v úzkém kruhu lidí, kteří jsou podobně naladění – my, David, skladatel Darek Král a dramaturgyně Jana Slouková – a funguje to. Potom si ale říkáte: bude se tomu ještě někdo smát? Je to přenosné? Nejsem tady už náhodou trapný? Musím se přiznat, že jsem byl trošku skeptický, ale ten premiérový ohlas mě šokoval.

    Jako Autor a jeho hlas v Havlově Odcházení (r. Andrej Krob) FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Prostě si zahrát Williamse

    Takže jste teď naprosto spokojený?

    Spokojený herec – mrtvý herec. Nad jednou věcí si musím postesknout: rád bych se zase někdy dotknul nějaké dramatické role. To cítím jako jistý handicap dnešního divadla, nebo alespoň toho našeho: že doba tradičně inscenovaných her, jaké se hrály v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých letech, už je pryč. Dneska se divadlo dělá jinak, hodně režisérsky. A herec – marná sláva – jako by stál trošku stranou. Dělají se dramatizace, texty, které nestojí samy o sobě, montáže, úpravy… Režiséři pracují zkratkovitě, klipově, do situací se vstupuje „střihem“ a tak podobně. Jako herec pak těžko pracujete na charakteru, vývoji postavy, protože vstupujete třeba do půlky situace, nestojíte u jejího zrodu, nehrajete problém od počátku. Nebo přijdete na jeviště a po stránce a půl textu jdete pryč. Tohle uděláte pětkrát šestkrát a je konec. Spousta kolegů a kolegyň tady po tom dnes prahne: zahrát si Williamse, Albeeho, O‘Neilla… prostě autory, kteří ctili vývoj postavy a tradiční stavbu dramatu.

    Rád vzpomínám na inscenace dvou her Floriana Zellera, které před lety v Besedě inscenoval režisér Petr Štindl…

    Ano, ano, to jsem měl právě na mysli. To byla moje nejlepší práce. Někdy si v divadle připadáte jen jako rutinér: obsazení, zkoušky, premiéra, chlebíčky a nanovo v bleděmodrém. Zato při práci na těchhle dvou kusech bylo všechno jinak: seděl jsem na zkouškách, pozoroval své kolegy, dokonce jsem do toho směl i mluvit, což normálně neexistuje. Připadal jsem si, že tam jsem k něčemu dobrý, že tohle je skutečný tvůrčí proces. Napřed jsme zkoušeli hru, která se jmenuje Ten třetí – s Pavlou Tomicovou a Filipem Richtermocem. Je to hra o rozpadu vztahu, do něhož vstoupí někdo třetí. Třetí nejen fyzicky, ale i ve smyslu jakéhosi alter ega. Celé je to trochu tajemné, mrazivé, s vtipnou pointou… Myslím, že se Petrovi povedlo najít k Zellerovi klíč. O pár let později jsme se pokusili vstoupit podruhé do stejné řeky s hrou Kdybys umřel – samozřejmě už jsme nezasáhli terč přímo do černého, ale přesto byla role Pierra Wendera jednou z nejhezčích, které jsem kdy dostal. Oba kusy jsme hráli v české premiéře. Zeller dokonce na premiéru Kdybys umřel přijel a při té příležitosti viděl i Toho třetíhoa byl nadšený. Měl jsem tehdy dojem, že jsme se stali součástí nějakého evropského divadelního prostoru – charismatický, tehdy osmadvacetiletý Pařížan, čerstvě ověnčený několika cenami, který byl na Sarkozyho svatbě a zná se osobně i s Catherine Deneuve… Překvapilo ho, že obě inscenace měly totožné obsazení, což v Paříži vůbec není zvykem, ovšem pro nás to byla velká výhoda. Něco takového bych si rád zopakoval. To je vlastně dnes můj divadelní sen: ne nějaká konkrétní role, ale práce na dobře napsaném textu, s dobrým režisérem a dobrou partou lidí. Ne výsledek, ale proces. Takový čas se vám může zapsat do života jak divadelního, tak osobního.

    V nějakém tradičnějším divadle byste se možná k takové práci dostal častěji. Neuvažoval jste proto o změně angažmá?

    Nikdy nikdo mě před žádnou konkrétní nabídku nepostavil, takže nebylo moc o čem přemýšlet – a hlavně mám dojem, že těch posledních deset let už je na to pozdě. Ale to říkám naprosto bez lítosti. Člověk by měl někam patřit, jak se říká – a já si myslím, že už patřím sem.

    A založil jste tady rodinu. Vaše žena je také od divadla?

    Ne, pracuje ve farmaceutickém průmyslu. Potkali jsme se už na studiích v Brně. Když jsem nastoupil do angažmá, přistěhovala se sem za mnou. Postavili jsme si dům za městem, máme dvě děti…

    A vaše děti k divadlu tíhnou?

    Ten větší určitě ne, ten je po manželce plachý. U toho menšího snad určité náznaky jsou, ale ještě nepatrné. Ale, víte – ne snad, že bych jim chtěl v něčem bránit, ale byl bych rád, kdyby se dal přeci jen jinou cestou…

    Takže tu maminčinu touhu, aby rod pokračoval v tradici, jste nezdědil?

    Upřímně řečeno? Ne, ani trochu.

    Říkáme mu Zaplik

    Říkává se, za vším hledej ženu, ale u nás v divadle je to jinak. Za vším hledej Zaplika! Pistole nestřílí, příruční trezor nejde zavřít, autíčko na dálkové ovládání nejezdí. Zkrátka vaše rekvizita, která byla spolehlivá, vám nefunguje – zeptejte se Zaplika. Zapli, neprohlížel sis náhodou, neměl jsi v ruce moji…? Jeho zvědavost, hračičkovství, touha pochopit, jak „to“ funguje, je pověstná. Neznám dospěláka, který by si tak rád a dobře hrál jako Jiřík. Tam, kde já svůj gag už dávno dopiloval a dobrousil, on teprve začíná. Žasnu, řehním se, nadávám mu, plesám, ale hlavně závidím a obdivuju, že tu zásadní schopnost kluka „si hrát“ neztratil a umí si ji užít.

    Ondřej Malý


    Komentáře k článku: Jiří Zapletal: Spokojený herec – mrtvý herec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,