Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2019

ročník 25
5.–18. 2. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Hromada, prezident Herecké asociace: Jsme na jedné lodi

    Dočetl jsem se na vašich stránkách, že jsou u nás zhruba čtyři tisíce herců – jak jste k tomuto číslu dospěli?

    Spolu se Shakespearem si samozřejmě myslím, že celý svět je scéna a všichni muži, ženy – jsou jen herci. Takže je u nás deset milionů herců. Pravda – ne všichni se herectvím živí. Počet profesionálů, kteří se k našemu povolání hlásí, dávají daňová a jiná přiznání, se i podle statistického úřadu pohybuje kolem 4 300. Herecká asociace (HA) sdružuje přibližně čtvrtinu těch, kteří chtějí využívat její nabídku v programu sounáležitosti a solidárnosti.

    Jiří Hromada, prezident Herecké asociace

    Herecký prezident ve Zlaté kapličce po vyhlášení nominací Cen Thálie FOTO JEFF KRATOCHVIL

    Ve vaší kanceláři na Senovážném náměstí visí tak trochu štábní mapa České republiky – špendlíky s modrými hlavičkami označují městská divadla, která jste už navštívil, pár červených hlaviček udává divadla, kam se ještě chystáte. Co jste se na svých spanilých jízdách dověděl?

    Nemohu přeskočit úplný začátek. Když mě před rokem a půl navštívil můj předchůdce Václav Postránecký spolu s Ondrou Vetchým s výzvou, abych kandidoval, nejdříve jsem jejich nabídku odmítl. Skončil jsem právě dvacetiletou etapu v čele celostátního gay hnutí a cítil se docela vyčerpaný. Potřeboval jsem vypnout – dát se do Hromady. Začal jsem ale docházet na prezidium HA a potěšeně brzy zjistil, že asociace je zaběhnutý a smysluplný organismus, takže jsem kandidaturu po roce přijal – a byl zvolen. A proč ony „spanilé jízdy“? Brzy mi došlo, že HA má u oblastních herců trochu nezaslouženou pověst elitního pražského klubu – takže jeden z mých prvních úkolů, co jsem si uložil, byl tuto pověst poopravit a seznámit se postupně se všemi regionálními soubory, s jejich uměleckými šéfy a řediteli divadel. Má každodenní agenda se zpravidla zaobírá tím, s čím nás oslovují pražští herci; herci z oblasti jsou se svými problémy možná ostýchavější. Chtěl jsem je proto ubezpečit, že se budeme stejně soustředěně věnovat každému podnětu. Těší mne, že kamkoli jsem přijel, setkal jsem se se zájmem a zvědavostí. Ale bohužel i s poznáním, v jak kritickém stavu se republiková divadelní síť v současnosti nachází. Vůbec ne vinou souborů, ale toho, za jakých podmínek divadla existují… Průměrnými hereckými platy počínaje, krajně nejistou budoucností konče.

    Z vašich internetových stránek vyplývá, že kde je u konkrétního divadla uvedeno jméno mluvčího HA, existuje též místní organizace, je tomu tak?

    Ano, lze to tak říci. Někde jsou ale mluvčí neformální, protože k založení tzv. buňky jsou zapotřebí minimálně tři členové asociace. Nicméně platí, že prakticky v každém divadle je někdo, s kým mohu komunikovat, protože není podstatné, jak silně je HA v souboru zastoupena. My se nezastáváme jenom svých členů, ale všech herců, kteří o to stojí. Pouze s tím rozdílem, že členové asociace mají logicky určité výhody.

    Kupříkladu bezplatné právní poradny…

    Kupříkladu. Dále naši členové, když se dostanou do jakékoli krizové situace, mohou požádat o sociální příspěvek anebo bezúročnou půjčku. A to se netýká jenom seniorů, ale i mladých herců…

    To je určitě podstatné, protože i mladí patří mezi sociálně ohroženou skupinu. Zaujal mě ale váš slib, že se budete věnovat prosazování reprízného.

    Mí předchůdci dosáhli v tomto ohledu prosazení kolektivních smluv s veřejnoprávní Českou televizí a Českým rozhlasem. Snažíme se jednat s komerčními subjekty sdruženými v ATO (Asociaci televizních organizací) na podobném principu; jednání jsou to ale svízelná, protože komu by nevyhovovala bezprávní situace?

    Z rozhovorů s vašimi předchůdci – Janem Teplým i Václavem Postráneckým jsem cítil jistou hořkost: my tady bojujeme i za herce, kteří v asociaci nejsou, ale výdobytků typu reprízného se nezříkají. Jaké předsudky či nedorozumění panují v souvislosti s Hereckou asociací?

    Velmi častý je postoj – k čemu, na co, proč? Já jsem já, osobnost, která nepotřebuje, aby ji někdo zastupoval. Za mě mluví má kvalita, a pokud nejsem schopen získat práci a tou se obhájit, tak žádná HA to za mě neudělá. To je sebestředná pravda: my samozřejmě nemůžeme nikomu shánět práci a režisérům doporučovat, koho by měli obsazovat, to v žádném případě. Můžeme ale díky solidaritě a vyjednávání např. o podobě kolektivních smluv zaručit, aby svoboda, kterou umělecká tvorba nutně musí mít, nebyla ze stran vedení divadla či komerčních organizací zneužívána. Každý herec raději zkouší, než aby přesně ve 14:00 v půlce věty prohlásil, že je konec, odbory, jdeme domů. V situaci, kdy se redukují soubory, herci zkoušejí v sobotu, žijí na zájezdech, je přirozené, aby se člověk taky někdy vyspal, odpočinul si a byl za svou práci přiměřeně odměněn. Pravdou je, že i po více než dvaceti letech od sametové revoluce je nedůvěra Čechů vůči jakékoli organizovanosti velmi intenzivní. Většina z nás si ještě pamatuje, co to bylo ROH (Revoluční odborové hnutí) – averze vůči sdružování je proto stále značná. My jsme ale především profesní organizací, jejímž cílem není kolekce k Vánocům pro členy zdarma – ale udržení kvality herecké profese. A vedle toho jsme samozřejmě také odborovou organizací hájící profesní i lidská práva svých členů, která se v komerčním (a stále více konzumním) světě stále více vytrácejí a relativizují.

    Stálé angažmá ale stále častěji ustupuje jiným pracovně právním vztahům. Jak je to u vašich členů?

    Řekl bych, že je to tak půl na půl mezi volnou nohou a angažmá. Aktuál­nější problém současné divadelní sítě vidím spíše v tom, jak se nenápadně přesouvá zájem včerejších tunelářů do zbývajících – i když méně lukrativních oblastí kultury; i budovy divadel a jejich pozemky představují lákavou příležitost pro místní politickou reprezentaci, která nemá žádný vztah ke kultuře. Možná maluji čerty na zeď, ale vnímám sílící konzumní přístup: proč by město či kraj měly živit herce, kteří nic nevynášejí, když z divadla by mohla být třeba pěkná herna?!

    Anebo levnější stagiona. Pojďme se ale ještě vrátit k vašim „spanilým jízdám“ po regionech. Koukám, že červená hlavička nenavštíveného divadla patří Plzni. Jak vůbec vycházíte s Asociací profesionálních divadel, jejímž předsedou je plzeňský ředitel Jan Burian?

    Po měsíci ve funkci jsem byl pozván na valnou hromadu této asociace, takže jsem se mohl seznámit s podstatným spektrem divadelních ředitelů. To byla významná příležitost, která předznamenala následné setkávání se při oněch „jízdách“ – jak jim říkáte. S Janem Burianem (onehdy spolužákem z DAMU) komunikuji stejně jako s ostatními řediteli. K nim jsem přicházel vždy s úvodní větou: Pane řediteli, jsme na jedné lodi. Už to není soubor versus vedení, teď jsme společně my versus zřizovatelé. I vy můžete být zítra odvolán, sníží se vám dotace a budete vůči tomu bezbranný. Pojďme se společně pokusit vytvořit pravidla hry, závaznou strukturu, než bude pozdě. Opakovaně zaznívala idea návratu k divadelnímu zákonu, který by stanovil patřičné mantinely. Ve spolupráci s asociací ředitelů a ministerstvem kultury by se mělo postupně dospět k narovnání nepřirozených podmínek, které nahrávají kšeftu, a nikoli tvorbě.

    To mi zní až příliš harmonicky. Opravdu nemáte s Asociací třecí plochy?

    Nejsem naivní, uvědomuji si, že každý ředitel chce mít v divadle klid, bez odborových revolt. Pro mě je dobrý ředitel prostě ten, který dokáže nad divadlem rozprostřít ochranná křídla, aby se soubor soustředil jen na své poslání – inspirativně komunikovat s publikem – i sám se sebou…

    Čím vás pro dnešní roli vybavila vaše předchozí funkce?

    Hraje pro mě má dvacetiletá praktická zkušenost z politiky, z kontaktu s občany i médii, kteří potřebovali slyšet přesvědčivé informace či argumenty. Trpělivě jsme tak s přáteli budovali rovnoprávné postavení gay menšiny. Díky zkušenostem z této každodenní praxe jsem asi získal schopnosti pomáhat zase jinde. Výhodou je, že si nemusím mnoho vymýšlet – herci jsou také minoritou: emotivní, tvořivou, jinakou… jen aplikuji ověřený model fungování kanceláře, celé asociace tak, aby se pragmaticky, systémově pomohlo potřebnému výsledku.

    V březnu čeká Hereckou asociaci jubilejní 20. výročí předávání Cen Thálie. Ideální příležitost pro možnou změnu ceremoniálu, nemyslíte?

    Již vloni jsme se pokusili vyzkoušet trochu jiný styl, nový rytmus, navíc nám letos vedení České televize umožnilo přidat k tradičním osmdesáti minutám přenosu dalších dvacet. Novinky jsou v počtu nominací i rozšíření cen za celoživotní mistrovství. Největším překvapením bude jistá návštěva, řekl bych z minulosti i přítomnosti, víc ale prozrazovat nemohu.

    Na Tháliích jsem vždy oceňoval především jejich zájem o herecké seniory. Co pro ně děláte dalšího, srovnatelného s nadační prací Života 90? Jak se vyvíjí idea Domu pro seniory?

    Před prací Života 90 a ředitele Lormana klobouk dolů. Pro mě osobně je smutným zjištěním, kolik seniorů po dlouhé, úspěšné kariéře žije opuštěně a končí v nemocnicích a domovech pro přestárlé. V současné době intenzivně komunikujeme s Nadací Charty 77, která má v Braníku možnost provozovat rozsáhlou nemovitost, z které chce vybudovat Dům čtyř múz, kde budou mít svůj prostor pro důstojné stáří i služebníci Thálie… To je sen, který chceme s prezidiem Herecké asociace realizovat. Neboť: …nestačí konat dobro, musíme je konat také dobře…


    Komentáře k článku: Jiří Hromada, prezident Herecké asociace: Jsme na jedné lodi

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „Počet profesionálů, kteří se k hereckému povolání hlásí, se pohybuje kolem 4 300.“ Daleko více je ovšem těch, kteří veřejně vystupují v určitých rolích a používají, chtěj nechtěj, vědomě nebo nevědomě, herecké vyjadřovací prostředky. Bez nároku na úplnost:
      Politikové, právníci, pedagogové, duchovní, zpěváci a hudebníci, moderátoři a mluvčí, mnozí sportovci, představitelé společenských (občanských) organizací, představitelé mnohých institucí….Prostě lidé, předstupující bezprostředně či prostřednictvím elektronických médií před veřejnost.
      Vzhledem k tomu, že jejich profesní úspěšnost souvisí velice často s kvalitou jejich „hereckého výkonu“ (snad pouze úspěšpost sportovců ne), stálo by za úvahu institucionalizovat pedagogické uplatnění profesionálních herců. Začít by s tím mohla právě HA. Mám na mysli agenturní nabídku elementárního hereckého výcviku v řemesle, který by mohli momentálně nevytížení herci vést. Je to samozřejmě otázka poptávky, ale šikovnou nabídkou by jistě bylo možno takovou poptávku povzbudit.

      10.02.2013 (8.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,