Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jiří Hájek, muž uhlířské víry?

    Některá jména je třeba připomínat. Patří mezi ně komunistický novinář a normalizační „kulturtrégr“ Jiří Hájek (1919–1994). Pod romantizujícím pseudonymem (Sturm und Drang) Jiří Buřič také psal a publikoval básně. Při svém relativně zanedbatelném vzdělání byl neopodstatněně suverénní, sebestředně zpupný a arogantní. Zkusme načrtnout slovníkové heslo typického komunistického intelektuála, který měl velký vliv na kulturní a politické dění po celých čtyřicet normalizačních let, a který se nevyhnul ani konfliktům se svou rodnou KSČ, neboť ho jeho buřičství dovádělo na hranice stranické doktríny. Nekrolog z pera „osmašedesátníka“, literárního kritika Milana Jungmanna (Literární noviny 1994, 43) nese příznačný název: Muž uhlířské víry. Byla to ale opravdu jenom upřímná a zaslepená víra? Anebo do skutečnosti převáděný sen o svém co nejlepším příštím?

    Ludvík Aškenazy, Jiří Hájek, Karel Konrád na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů (23. 5. 1963) FOTO KAREL MEVALD/ČTK

    Jako tehdejší studenti FFUK jsme Jiřího Hájka začali vnímat až po Srpnu ’68, v roce 1970, kdy vydal knihu Mýtus a realita 1968, v níž kritizoval účast českých spisovatelů na polednovém politickém vývoji v ČSSR. To už byl šéfredaktorem obnoveného týdeníku Tvorba (v letech 1969–1976), orgánu ÚV KSČ pro kulturu. V odporném debatním pořadu Československé televize Pět u číše vína (lidem obecným přejmenovaném na Pět rošťáků u hořčáku) si téhož roku 1970 s dalšími normalizačními aparátníky (M. Moc, O. Švestka a další) vyřizoval zbaběle účty s těmi, kteří byli umlčeni a nemohli se bránit.

    Byl do té doby postupně vedoucím redaktorem a šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta (1953–1959), kde 1955–1968 redigoval edici Květy poezie, posléze vedl literární měsíčník Plamen; řídil též redakci beletrie v nakladatelství Svoboda (1968–1969). Kromě jiného, jak ještě uvidíme. Typický komunistický mnohoobročník až do šťastně načasovaného odchodu do důchodu (v sedmdesáti letech věku) na jaře 1990.

    Válečná generace

    Na podzim 1938 začal Jiří Hájek studovat češtinu a francouzštinu na FF UK v Praze. V souvislosti se 17. listopadem 1939 byl zatčen a do dubna 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po návratu, za nějž mohli být, ale bohužel nebyli on i jeho druhové vděčni intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy, byl až do května 1945 zaměstnán jako úředník v nemocenské pojišťovně v Praze. Při obligátním zrychleném poválečném studiu byl v letech 1945–1948 též redaktorem Rudého práva a Tvorby, 1949–1951 byl členem vedení dramaturgie Československého státního filmu.

    Jako literární a divadelní kritik se Hájek záhy specializoval na literaturu domácí, sovětskou a „pokrokovou“ německou (zvl. Bertolt Brecht), a to nejen na prózu a poezii, ale i na drama. Psal recenze, kritické stati, portréty, úvahy či studie, ale i krátké ironické glosy a ostré polemiky. Nedovzdělán opovážlivě polemizoval i s profesorem Václavem Černým a také zasáhl do tzv. diskuse o režisérismu, kterou rozpoutal kolem E. F. Buriana Jiří Kárnet, další z rozzlobených poválečných mladíků, ten však skončil po únoru 1948 v emigraci. Diskuse řešila ne zcela přesně položenou otázku, nakolik smí režisér manipulovat s textem dramatika, prozatím nesměle se v ní prosazovaly prvky socrealismu, a byla také polemikou marxistů se strukturalisty. Hájek v diskusi vycházel z Mukařovského, navrhl však řešení až naivně ideologické: silná režie je na místě, pokud je určena zřeteli společenské potřeby, ale nežádoucí je v případě, kdy je určována jen subjektivní vůlí a zvůlí režiséra. Přeceňování možností objektivismu, příznačné pro dogmatický marxismus, resp. „vulgární materialismus“.

    Kladl na literaturu i divadlo požadavky umělecké, ale v konkrétní kritické praxi se soustřeďoval povětšinou k syžetu díla či k mentalitě jeho postav, přičemž preferoval tradičnější literární i divadelní formy. Požadoval díla stranická (ve smyslu stranící), angažovaná podle „potřeb a cílů socialistické společnosti“. V jeho ideologických postojích se přitom vždy obrážela aktuální politická situace, její momentální politicko-orientační tendence. Říkávalo se tomu „držet prst na tepu doby“.

    V popravčí četě „procesu“ Jana Grossmana

    Jiří Hájek samozřejmě psal i referáty, s nimiž jako funkcionář Svazu československých spisovatelů vystupoval na nejrůznějších domácích konferencích. Také na Konferenci o činoherní kritice (1. a 2. prosince 1958), která přišla do doby prvého „mírného tání“, rok po veleúspěšné premiéře Radokova Komika, tři čtvrtě roku po premiéře Krejčovy inscenace Hrubínovy Srpnové neděle a půl roku po jeho triumfu s Laternou magikou v Bruselu, půldruhého měsíce od provokativní premiéry Strakonického dudáka. Na reprízách Balady z hadrů, Caesara a čerstvě i Těžké Barbory v Divadle ABC se večer co večer ozývaly smíchy a potlesky satiře, která sice nebyla a ani nemohla být protirežimní, ale byla též všechno jiné než prorežimní. Z Reduty se už před jedenácti měsíci počaly rozlévat pramínky životadárného hnutí tzv. divadel malých forem. Jedno z nich, možná to nejdůležitější, se právě ve dnech konference chystalo představit veřejnosti jako Divadlo Na zábradlí.

    Josef Balvín, Václav Lohniský, Lubomír Poživil, Václav Špidla, Alena Urbanová a František Vnouček vypracovali hlavní referát, v němž konstatovali, že vztah všech divadelních umělců i kritiků k politice strany je prubířským kamenem poctivého vztahu k celému našemu lidu, a kritizovali inteligenci, u níž se často projevují (zvláště u umělecké inteligence) vlivy buržoazní ideologie – a „namátkou“ jmenovali Jana Grossmana a jeho čtyři články z časopisů Divadlo a Divadelní noviny. Ono „namátkou“, roztažené na tři strany textu, byla obžaloba Grossmana a hlavní téma konference.

    Mezi horlivými pochopy, kteří přiskočili na pomoc uvedené popravčí četě, nechyběl hned dvakrát Jiří Hájek, aby upozornil na pašování předúnorových buržoazních doktrín do socialistického umění: Proti upevňující se frontě socialistického umění vystupují lidé… s pojmovým, argumentačním aparátem, který si nahospodařili z cizího a ze starších zásob a jenž má stále méně společného s marxismem… Základní tendencí Grossmanových článků o Radokovi je to, že ho zcela záměrně staví do rozporu s celým vývojem porevolučního socialistického divadla. Pro Grossmana je Radok zkrátka hrdina, který stojí proti celému vývoji. Jak konstatoval už Vladimír Just (psal o konferenci v Divadelních novinách 2005, č. 11): o pět let dříve by taková obvinění skončila postihem jak existenčním, tak trestním.

    Akademická kariéra

    V prostředí „uvolněného“ komunistického režimu bylo Jiřímu Hájkovi zřejmě lépe než v nejtužším stalinismu. Dosvědčuje to ve funkci šéfredaktora progresivního měsíčníku Plamen (1959–1968). Zde mohli publikovat své práce mladí, někdy teprve začínající prozaici i básníci, jejich poetika se už vymkla z rigidních „šraněk sorely“ a směřovala k dobovému „neopoetismu“ či „poezii všedního dne“. Byla součást živného roztoku, z něhož vyrašila „zlatá šedesátá“.

    Po srpnu 1968 se Jiří Hájek nezapomněl postavit mezi normalizátory, ale byl to rafinovaný manipulátor: v 70. letech stál m.j. za pověstnými omilostňujícími sebekritikami Bohumila Hrabala a Jiřího Šotoly, uveřejněnými v „jeho“ Tvorbě. Napsal doslov i Jiřímu Suchému do knihy poezie Kolik očí má den (1987).

    První větší konflikt se stranickou „věrchuškou“ si Hájek zavinil tím, že napsal do Tvorby rozsáhlý text o československé poválečné dramatice. V článku se lehce zastal svého přítele a kolegy, slovenského dramatika a divadelního teoretika Petera Karvaše, toho času nenápadně „zašitého“ v Umenovednom ústave SAV. Soudruzi v Bratislavě se to ovšem dozvěděli, zavolali do Prahy a ve středu, kdy Tvorba vycházívala, vstoupila nad ránem do tiskárny Rudého práva na Poříčí StB a číslo zabavila. Tvorba vyšla výjimečně až ve čtvrtek, přičemž text byl příslušně zcenzurován. První vydání šlo celé do stoupy, ale několik výtisků se zásluhou pohotových tiskařů zachovalo.

    Podruhé Hájek klopýtl pro svého syna Petra (1951), hocha ještě větších literárních ambicí, než měl on sám. Petr Hájek absolvoval dálkově scenáristiku na FAMU (1973–78), kam počátkem sedmdesátých let hned tak někdo přijat nebyl, a otec mu zajistil fešáckou vojnu v redakci týdeníku Čs. voják v Praze, následně v civilu pak lukrativní post vedoucího vnitropolitické rubriky týdeníku Květy. Po Listopadu se Petr Hájek stal zakládajícím členem Syndikátu novinářů, pak přišel s nápadem jakýchsi „Květů s kapitalistickou tváří“ a založil „lesklý týdeník“ Reflex, který roku 1993, těsně před otcovou smrtí, výhodně prodal. Roku 1975 mu otec otiskl v Tvorbě povídku Exil, jejíž protagonistkou je dcera českého „humanisty osmašedesátníka“, lékaře, kterého zavrhla rodná matka Strana. Dcerka se kvůli „kádrové skvrně“ ne a ne dostat na vysokou školu, a tak tatíček, stíhán výčitkami svědomí, spáchá sebevraždu. Zpochybněn tak byl oficiální „katechismus“ Poučení z krizového vývoje a leccos dalšího z vládnoucí doktriny.

    Jiří Hájek byl za to vykopnut z Tvorby, samozřejmě zdánlivě „vzhůru“. Příznačný dobový paradox: byl, bez jakékoli soustavné pedagogické a vědecké zkušenosti, jmenován univerzitním profesorem UK a umístěn nejdříve na Katedru bohemistiky FFUK, což je sice z normálního hlediska vzhůru, leč z hlediska panujícího režimu to bylo dolů, totiž na méně ideologicky exponované místo.

    Protože se nemohl srovnat s tamějším bossem Vítězslavem Rzounkem, dostal nakonec lepší „trafiku“: vedení Kabinetu pro studium českého divadla ÚČSL ČSAV po penzionovaném Vladimíru Procházkovi (1982–1990). Roku 1977 byl jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky FF UK, kde paralelně přednášel. V Kabinetu pokračoval v relativně mírné předsrpnové kádrové politice a nikoho z mladších spolupracovníků, které marně přemlouval ke vstupu do KSČ, nevyhodil. Na rozdíl od normalizačního šéfa pražské teatrologie na FF UK Miroslava Kouřila, který jediného nestraníka (nepočítáme-li vyškrtnuté exkomunisty), orientalistku Danu Kalvodovou, z katedry vyhnal.

    Jiří Hájek zůstal aktivním literátem i v důchodu, napsal například komentáře do komerčně velice úspěšného vlastního překladu: Hitlerův Mein Kampf: Z bible německého nacionálního socialismu (Praha 1993).


    Komentáře k článku: Jiří Hájek, muž uhlířské víry?

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Hádejte, čím je dnes kdys příslušník normalizační zlaté mládeže Petr Hájek? Smíte hádat jen jednou!
      Ano, je to on, nejlepší hradčanský kancléř od listopadu 1989! Aneb tlustá čára za minulostí!

      25.03.2012 (7.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Oto Horák

      Avatar

      Nevěřím
      v uhlířskou víru Jiřího Hájka, Ivana Skály, Miroslava Floriana aj. V padesátých letech mnozí komunisté uhlířskou víru měli – a kariérismus se u nich projevoval navíc. Za normalizace mohl režimním frázím věřit pouze hlupák. Zbyl jen ten kariérismus.

      10.03.2013 (11.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,