Ještě chvilku snít
Inscenace nazvaná Ještě chvilku, jejíž textovou předlohu na objednávku pražského Národního divadla připravila polská autorka Maria Wojtyszko, představuje v repertoáru Činohry ND pokus inscenovat ne zcela pravidelný dramatický text, vztahující se k divadlu jako fenoménu a ke Stavovskému divadlu jako k místu, které ukrývá nejstarší stopy divadelní historie ze všech dnes reálně fungujících pražských divadelních budov. V režii Anny Klimešové představuje divadlo jako místo magické přitažlivosti, která vítězí nad každodenní morálkou. Na tomto základě by mohla vzniknout fantaskní féerie. Inscenace má však ještě dvě vážná témata: hledání ztraceného otce a hlubokou historickou křivdu.
Mohl by být dávno ztraceným otcem Věry (Johanna Tesařová, vlevo) a Květy (Jana Preissová) nestárnoucí Hasič (Šimon Krupa)? FOTOPETR NEUBERT
Vše, co se na jevišti děje, přihází se sestrám, důchodkyním z Náchoda Věře a Květě. Přijdou pozdě a naruší začátek Rusalky, mladší Květa si nedopatřením sedne na stroj na sny, který se v poněkud úpadkovém divadelním provozu válí pod sedadlem. Jejich návštěva divadla má i osobní rovinu, kdysi v padesátých letech 20. století jim k divadlu utekl tatínek. Sestry proniknou vlivem stroje na sny do tajemného zakřivení časoprostoru (jak zní titulek 3. obrazu hry). Do Snu, kde se, podle poznatků hlubinné psychologie a psychoanalýzy, setkají s tím, po čem nejvíc touží, ale i s tím, čeho se nejvíc bojí. Královna Mab pošle ty dvě přízemní realistky pro špetku divadelní magie do skladu, jehož správcem je Hugo a jeho nerozlučný Pes. Ve skladu – tedy ve Snu – se sestry utkají s drakem svých potlačených emocí (mírná Květa zvedne stavidla agresi, přísná Věra se dojme) a vytáhnou ze Psa příběh jeho pána, herce Huga Haase a jeho okamžité výpovědi z angažmá v Národním divadle v roce 1939 z rasových důvodů.
Ve druhé polovině se potvrdí, co už tušíme, totiž že postrádaný otec Věry a Květy je v časové smyčce nestárnoucí divadelní Hasič. Opustil je jako malé, veden touhou po divadle, v němž se však ničím významným nestal. Přesto se nevrátil k rodině, což mu Věra nedokáže odpustit, zatímco Květa ano. Otcovo provinění je tak zásadní, že musí být ve Snu potrestán peklem: vykonavatelem trestu se stane Komtur z Dona Giovanniho. Ale i Věra se propadá do noční můry, z níž ji vytáhne W. A. Mozart s manželkou a dětmi. Ti jednak představují rodinu, která Věře celý život chyběla, jednak Wolfgang jediný dokáže zvládat Komtura. Reálné postavy (včetně příslušníků techniky, kteří působí jako řemeslníci ze Snu noci svatojanské) jsou promíchány se zjeveními, představení by mělo končit, ale bez odpuštění není možné ze snu uniknout. Na radu Psa všichni zkusí žalem a tíhou vin výt a to je osvobodí. Věra i Květa v hledišti usnuly. Rusalka, na kterou přišly pozdě, dospěla ke konci, její představitelka je zve na jeviště, děkovačka.
Inscenace Ještě chvilku má splnit úkol, který si Činohra ND periodicky klade: totiž vytvořit rodinnou inscenaci, která by divadlo tematizovala jako místo kouzel a iluzí. K tomu ovšem činohra ze své podstaty není způsobilá, a tak se inscenátoři o výsledek snaží s využitím nejrůznějších alternativních postupů. V případě této komedie i historických exkurzů a postav, které by samy o sobě mohly být dramaticky nosné (celoživotní hledání otce, který opustil své děti, stejně jako životní příběh herecké hvězdy, jíž bylo vzato vše, čím žila). Tyhle dva příběhy jsou však do té míry zjednodušené, že to v dospělém divákovi budí až nevoli (Jak mohl tátovi, který utekl od rodiny, projít totální nezájem o děti? To sestry vážně neviděly žádný film pro pamětníky?) a v dětech zmatek. Inscenátoři dovysvětlují skutečnosti, které jsou z inscenace samé nesrozumitelné, v programu, ale tím připravují publiku druhou šichtu, k níž už nemusí být ochotno (program stojí dalších 90 korun a ne každá rodina si ho asi koupí). Jevištní dění je až příliš nesourodé, počínajíc tím, že sestry jdou do Stavovského na Rusalku, která se na této scéně nehraje, ale do děje vstoupí Mozart a Komtur z Dona Giovanniho, kteří s budovou souvisejí. (Nevím, zda ten, komu se někdy stalo, že usnul v divadle, by dosvědčil, že se mu zdálo úplně jiné představení: spíše se to probíhající ve snu kamsi posune.)
Postavy ze snu, protože nejsou „poctivě činoherně“ napsané, kladou na herce těžko zvládnutelný nárok: jak má Saša Rašilov hrát Huga Haase, když ho nemá napodobovat a svou hereckou kreaci vlastně nemá o co opřít? Co má vlastně hrát Šimon Krupa jako Hasič, když nemá ani tolik motivace jako Švanda dudák, jímž de facto je, akorát že neumí nic? Postavy pronášejí amatérská psychologická klišé (lidé nemusí být výjimeční, aby si zasloužili lásku a respekt nebo proč máš starost o všechny ostatní, ale nemáš starost o sebe?).
Sestry Věru a Květu hrají Johanna Tesařová a Jana Preissová s chutí a vtipem, ale nedůslednosti v komplexitě jejich postav tak spíše vyniknou. Paradoxně z inscenace, která si zakládá na snové imaginaci, vyčnívají poučky a klišé (myslím, že nejde o tvoje odpuštění, ale spíš abych já odpustil sám sobě).
S úkolem, který si Činohra ND inscenací Ještě chvilku uložila, by si mnohem lépe a účinněji poradila Laterna magika nebo třeba divadlo Minor. Tam je divadlo opravdu místem kouzel, iluzí a výjimek z času a prostoru. Alternativní divadlo schematické postavy snese, v činohře působí nedostatečně. Režisérce pak zbývá vyřešit u postav jednoduché charakterizační znaky a v mizanscéně vizuální bizarnosti. Vtipné je využití tří muzikantů procházejících děním. Pokud si rodiče myslí, že jejich malé děti nutně musí vidět v Národním činohru, udělají lépe, když je přivedou na nějaký dramatický kus. Děti mu nebudou úplně rozumět, ale to se o této inscenaci může říct také. Možná že to pro začátek ani nevadí.
Národní divadlo, Praha – Maria Wojtyszko: Ještě chvilku. Překlad Michal Sieczkowski a Lukáš Trpišovský, režie Anna Klimešová, dramaturgie Nina Jacques, scéna Mikoláš Zika, kostýmy Klára Fleková, hudba Michal Cáb. Premiéra 22. února 2024 ve Stavovském divadle (psáno z druhé premiéry 23. února).
Komentáře k článku: Ještě chvilku snít
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
