Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen tak cestou z divadla (No. 7)

    V poslední době jsem prožila ojedinělé divadelní zážitky. Do světa fantazie jsem se ponořila dvakrát.

    FOTO ARTHUR BRAMAO

    Už hodně dlouho jsem nezažila něco tak emocionálního a zároveň ekvilibristického. FOTO ARTHUR BRAMAO

    Poprvé v pražském Paláci Akropolis. Na festivalu nového cirkusu Cirkopolis jsem viděla soubor Fet a Mà v inscenaci Cru. Jednalo se o velmi intimní tanečně-pohybovou zpověď či možná spíš dialog katalánsko-francouzských performerů Marty Torrens a Pau Portabellou. Už hodně dlouho jsem nezažila něco tak emocionálního a zároveň ekvilibristického. Pocitová smršť mě smetla z povrchu zemského. Zůstaly jen slzy úžasu v očích. Ocitla jsem se mimo čas a prostor. Linka chvějivého napětí se vypjala mezi mnou a herci, proudila v neviditelných množinách drobných molekul a já jen vnímala, jen se utápěla. Ponořila jsem se do světa fantazie a byla omámena – či ovíněna – neskutečným fyzickým projevem, výrazovou schopností ovládat prostor. Zasáhla mě ojedinělá pohybová kreace, která byla tak živočišná a tak do hloubky zasahovala mou duši, až trnulo!

    FOTO ARTHUR BRAMAO

    Jednalo se o velmi intimní tanečně-pohybovou zpověď či možná spíš dialog. FOTO ARTHUR BRAMAO

    Tanečníci se s úžasnou houževnatostí nořili do složitosti vztahů dvou bytostí. Ničili je a v zápětí vytrvale zachraňovali, nabízeli svá nitra, své duše, svou fantazii, svou něžnost, svou drásavost, svou opravdovost … až na doraz! Za zvuků vysoce emotivní hudby – připomnělo mi to hudbu zarzuel – předvedli úžasnou jedinečnost fyzického projevu: dokonalé tělesné, taneční i mimické ztvárnění. Kýbl plný citu vyšplouchl svůj obsah do hlediště a já se utopila. I když promlouvali těly, výraz jejich tváří byl strhující. Jejich oči vyprávěly romány!

    Podruhé na Štvanici: na Golemovi

    Vila na pražské Štvanici ožila Meyrinkovým Golemem. FOTO archiv

    Vila na pražské Štvanici ožila Meyrinkovým Golemem. FOTO archiv

    Všichni jsme byli na svých místech – herci, diváci, hudebníci – a oťukávali se navzájem. Nesměle jsem se seznamovala s novými pravidly. Nechtěla jsem opustit běžné pozice diváka, tedy pozorovatele. Ale dostalo mě to! Zjistila jsem, že jsme byli všichni připraveni na svých místech a na pokyn „kamera jede“, po složitých výpočtech a přípravách tohoto náročného filmového či divadelního záběru, se ten strnulý obraz rozběhl a začal ‚běžný‘ život. Jako bych hrála ve filmu, vlastně nehrála, jen pozorovala. Ale stačil by čuc – a zúčastnila bych se. Byla jsem vtažena do hry. Tedy… zúčastnila jsem se.

    FOTO archiv ČT

    Byla jsem vtažena do hry. Tedy… zúčastnila jsem se.  FOTO archiv ČT

    Pomalu se rozkoukávám. Všechno klape jako ve skutečnosti, všechno žije a události běží. Jsem jim v patách. V kvapu dobíhám situace, stíhám aspoň útržky spletitého příběhu. Čas od času se sice neprotlačím k hlavnímu dění, někdy zabloudím na vedlejší kolej, ale cítím! Existuji! A skládám příběh.

    Občas se mi podaří být přímo u zrodu, někdy dokonce v detailu. FOTO archiv souboru

    Občas se mi podaří být přímo u zrodu, někdy dokonce v detailu. FOTO archiv souboru

    Občas se mi podaří být přímo u zrodu, někdy dokonce v detailu. Jindy se z povzdálí snažím odzírat od úst, zaslechnout křik, šepot, šramot. Za zvuku úžasné, jemné, improvizované hudby klavíru a trubky – ano, jemné trubky, která rozeznívá všechna zákoutí našich duší – se začínám pohybovat jako ve snu. Škála jemných tónů zní jako perlivé víno či jako jiskřivé pivo a v pohybujících se oblých křivkách tanečnic rozstřikuje pěnu do příběhu. Proniká do těch nejzažších temných koutů. Vstupuje do sklepení, do komůrek, do špeluněk, na dvůr, do mikve. Do polstrovaných sedaček auta, do křoví, do zákoutí, do toho průběžného žití. A rozpouští se v množstvích stále se odehrávajících kontinuálních dění. A… mizí v davu.

    FOTO archiv

    I na mě dopadla kapka pěnivého moku této produkce. FOTO archiv

    I na mě dopadla kapka pěnivého moku této produkce. Zasáhla mě přesně! A rozezněla! Nebyla jsem jen pozorovatel, ale byla jsem vtažena do děje. Existovala jsem náhle v době, kdy ještě nebyl vynalezen penicilin. Byla jsem a žila v tom zvláštním dění. Zázrak!


    Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,