Divadelní noviny > Blogy

Jen tak cestou z divadla (No. 17)

Výraz ´trampování´ je prý nepřeložitelný, říkala v Karlových Varech po premiéře filmu Amerika Bára, jedna z dvojice protagonistů filmu (‘tramp’ se snad dá v Kanadě použít pro promiskuidní ženu). V anglické Wikipedii ho najdete pod názvem ‘czech tramping’. Podivuhodné je, že je to tedy ryze česká záležitost – se svými sny o zaoceánské svobodě, romantikou, sentimentem, nevyjasněnými cíly a … touhou .

Také režisér Jan Foukal se v popremiérové diskusi přiznal ke svému původnímu, trochu pejorativnímu vnímání fenoménu trampingu. Z hospody do hospody, maskáče, písně s kytarama a touha po americké svobodě, ale nakonec, po natočení dokumentu na otázku jseš tramp, odpovídá : v duši asi ano.

K vyznění filmu určitě prospělo náhodné setkání režiséra a Barbary Adler, kanadské studentky se zájmem o tramping. Příjemná a osobitá studentka, jejíž rodiče z tehdejšího Československa emigrovali za vysněnou svobodou, tu přece jen hledala svou vlastní minulost.

Dostalo to tím ten pravý protipól.

Americký tramping neexistuje, dodává Bára – ne s tou romantikou, kamarádstvím a touhami po svobodě – a v jejím pohledu vidíme sentiment a také okouzlení. Její zkoumavost a touha pochopit podstatu trampingu v domovině, vnímat tu zvláštní atmosféru, je jedna z hlavních positiv filmu. Její zamyšlený usměvavý projev nás provádí, spolu s režisérem/hercem, při objevování těchto legendárních míst. A její poznávání a srovnávání pomáhá k výkladu tohoto českého fenoménu. Glosouje ho z trochu jiného pohledu, toho reálně amerického, a dodává filmu pro nás objevné označení – Czech tramping – i s tou melancholičností.

Film, ve kterém se – slovy režiséra – vlastně nic neděje a je stejný na začátku jako na konci, zasluhuje skutečné ocenění střihačské práce Josefa Krajbicha. Sledujeme ho vlastně po celou dobu se zaujetím, s napětím a s očekáváním… v posledních sekundách filmu Bára navrhuje svému průvodci: tak pojeď se mnou… a až po dlouhé odmlce se dočkáme pomalé odpovědi – bylo by to skvělý.

Zůstáváme tak stále u těch snů, českých snů, u snů svobody na víkend.

Ale vždyť bez snů, ideálů a cílů se nedá žít. Každý z nás je má a ty ho směrují dopředu.

V posledním nádherném záběru obřího širokého kolejiště, kde se cesty scházejí a rozcházejí, se tato možnost jít za svým snem jen zdůrazůje.

Nádraží jako symbol, fenomén setkávání i loučení, ten inkognito prostor, ve kterém se odehrávají miniromány pod rouškou neviditelnosti – v tomto případě Wilsonovo nádraží – je paradoxně, aspoň v názvu, tak trochu americké.

///

Více na My Cowboysky boty

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 12. července 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 17)

1. Miroslav Borecky

   

   Jo, je to sen,
   ktery je zivot. A Barbara Adler!
   -bor-

   12.07.2015 (22.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ