Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen si tak trochu zahrát

    Pavel BryczDramatik Arnošt Goldflam rád nahlíží do kuchyně, a tak po jeho sarkastickém vhledu do tajností privátního světa pohlavárů Třetí říše v Divadle v Dlouhé nám tentokrát umožňuje inscenace jeho hry Vratká prkna na prknech pražské Ypsilonky podniknout trochu psychoanalytickou a hodně mile ztřeštěnou sondu do dušinek služebníků Thálie.

    Osobně mě toto představení o údělu herců, kteří touží po velkých rolích, ať už jsou svými manželkami podváděni, anebo coby milenci notně přetěžováni postelovými scénami, dojalo, naštěstí ne k pláči. Ne že bych byl úplně od fochu, ale dostavil se u mě takový úlevný katarzní smích. Potkávám se totiž docela často s herci za mikrofonem ve studiích různých produkčních společností a vyrábíme spolu reklamy.

    Do třiceti vteřin vtěsnáváme všechny ty výzvy ke koupi, spotřebě a dramatickou potřebu člověka 21. století mít, aby netruchlil, že nemá Boha, a občas se tam snažíme vměstnat i nějakou slovní hříčku nebo vtip.

    Co tam však nedokážeme nabušit nikdy, je potřeba si hrát, odvázat se, pustit svou dětskou fantazii na špacír, utrhnout se ze řetězu a trochu předvést, co umíme. A tak já coby textař toužím po hřišti aspoň hodinovém a opravdoví herci za mikrofonem baží po kládě vpravdě hamletovské. A společně si říkáme, jak je ten řetěz u boudy pro psy dnes zatraceně krátký a jak bychom chtěli být spíš vlky.

    Nu, a byť mám rád Goldflama, velkého hráče Lábuse a vzácnou komindu Kretschmerovou, tentokrát bych rád mluvil o Romanu Mrázikovi, herci v roli člena divadelního ansámblu, který coby ufňukaný, náladový inspicient se sklonem k alkoholismu, jenž mu činí i tak vratká prkna ještě vratčími, mě od mikrofonu reklamy na představení doslova dovlekl.

    My jsme se totiž ve třicetivteřinovém komentáři k televizní reklamě na jeden přípravek proti bolesti v krku zasekli na tom, že Roman neumí zakašlat jako nastydlý vlk, ale jen jako ovečka s bolením v krku.

    A protože je Roman chlap jako Lomnický štít, Slovák, a navíc umělec k tomu, nechtěl to vzdát a přiznat, že nemá svůj den, anebo něco neumí. Točili bychom těch třicet vteřin doteď, kdyby mohl, neustále si říkal o další, další a další pokus, ale nakonec jsme přece jen museli použít dubléra na ten požadovaný barytonový kašlavý zvuk.

    A tak mě herec pozval na svoje hřiště, abych viděl taky jeho slávu, nejen jeho hanbu, a tím vůbec nemyslím, že by bylo hanba dělat reklamu. A já čuměl! Ano, čuměl jsem, protože na těchhle vratkých prknech nebyl psem uvázaným u boudy vůbec nikdo a všem to krásně hrálo…


    Komentáře k článku: Jen si tak trochu zahrát

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,