Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je-li vám z představení úzko, nepanikařte

    Mezinárodní Ibsenův Festival v Oslo vznikl v roce 1990 s cílem otevřít norské divadlo mezinárodním vlivům. V Norsku je Ibsen povinná četba, žádný student se mu nevyhne. Proto se snadno stává pro mladé diváky starodávným a nudným. Ibsenův Festival se tak stal impulsem znovuobjevit tohoto klasika jako moderního autora, nebát se dekonstrukce jeho her a umístit jej i Norsko zpět na mapu současného evropského divadla.

    Ibsenfest Nora

    H. Ibsen: Nora aneb Domeček pro panenky (r. Herbert Fritsch, prem. 29. 10. 2010, Theater Oberhausen) – inscenace hostovala i na PDFNJ 2011 FOTO THOMAS AURIN

    Ibsen je ve světě již delší čas spisovatel, který se stal velkou inspirací pro soudobé experimentální divadlo. Jeho dramata jsou plná skrytých tužeb, jež jsou podstatnější než dobové společenské problémy. Je to básník, který kombinuje poezii s perverzí. Byl mimochodem i velkou inspirací pro filmové režiséry Alfreda Hitchcocka či Stevena Spielberga. Hitchcock tvrdil, že se od něj učil základům stavby hororu, Spielberg vytvořil svůj první filmový hit Čelisti údajně inspirován Ibsenovým dramatem Nepřítel lidu.

    Německý vliv na norské divadlo

    Ibsen byl a je také velkým inspiračním zdrojem pro německého režiséra Thomase Ostermeiera. Jeho inscenaci Nory v berlínské Schaubühne jsme mohli v roce 2003 vidět v rámci PDFNJ ve Veletržním paláci. Pro Nory byl jeho radikální přístup k Ibsenovi šokující a současně osvěžující. Stal se základním kamenem německého režisérského vlivu, který dominuje dnešnímu Národnímu divadlu v Oslo, kde se Ibsenův festival koná. Před tím bylo po dlouhá léta norské divadlo napojeno především na anglické divadlo. Tato tendence skončila v raných 90. letech, kdy ředitel Národního divadla Eirik Stubø objevil Thomase Ostermeiera a pozval ho do Norska. Ostermeierův hlavní přínos tkvěl v aktualizaci Ibsenových postav do charakterů současné střední třídy, kde žily pod vlivem dnešní doby plné reklam a mediální manipulace a zároveň – ve snaze šplhat co nejvýše po společenském žebříčku – podléhaly ibsenovským neurózám a strachu.

    Ale nejde jen o současnou dobu. Vzájemné ovlivňování německého a norského divadla má dlouhou historii. Mnoho Němců dokonce tvrdí, že Ibsen je německý spisovatel, vždyť v Německu žil a tvořil v pro něj umělecky i lidsky nejdůležitějších letech 1880–1890. Měl ohromný vliv na německý naturalismus a německý naturalismus měl zase velký vliv na něj.

    Ibsenův festival není jen Ibsenův

    Ibsenův Festival se ale navzdory názvu nevěnuje jen Ibsenovi. Jeho cílem je dát prostor i současným norským dramatům. Pro loňský ročník připravil Jan Fosse variace na Ibsenovy hry, tento rok se uváděly dvě inscenace mladých dramatiků Arneho Lygrea (Já zmizím) a Fredrika Brattberga (Návraty). Ten po festivalu získal letošní Ibsenovu cenu pro nový talent.

    Já zmizím je literárně pojaté drama, v němž je slovo stylotvorným, určujícím prvkem. Děj je umístěn do abstraktních prostor domů, čekáren, ulic, uprchlického tábora, na moře, na ostrov. Tři hlavní postavy – dvě kamarádky a dcera jedné z nich – sedí na židlích v černém pokoji a neosobně sdělují text, který je velmi efektní. Je patrné, že se ocitly v nějaké krizové situaci. Musí utíkat, zachránit se. Text neustále klade morální otázky soucitu, zda sdílet s druhým jeho tragédie a obavy, či zda je obcházet a nevnímat. Nutí diváky nahlédnout do mizérií, které se dnes odehrávají v mnoha koutech světa. Všichni jsou na útěku a možná se i my sami jednou staneme běženci. Přesto – dokud se tak nestane – nemáme soucit s ostatními uprchlíky, možná ani se svými nejbližšími.

    Hra Fredrika Brattberga Návraty je postavena na pohádkovém motivu. Začíná truchlícími rodiči, kteří se těžko smiřují se zmizením jediného syna – asi zemřel. Snaží se znovu najít sami sebe, své životní role i smysl svého vztahu. Když už to vypadá, že by mohli mít trochu radosti ze společné večeře, zazvoní někdo u dveří a jejich zmizelý syn je tu. Návrat je šokující, rodiče jsou nadšeni. Obklopují syna láskou a pozorností. Ale po nějakém čase se všední dny vrátí. Nemají dost času a chuti se synovi věnovat, a ten se zase ztratí. Oni jej pohřbí, truchlí. Po krátké době někdo zazvoní a jejich syn zase stojí přede dveřmi. Příběh se stále opakuje, až rodiče v naprostém šílenství syna zabijí. Ale bez účinku. Situace se opakuje dál. Dopad inscenace byl na festivalové diváky drtivý. I když hra je velmi vtipná, odcházeli mlčky, s tísnivým pocitem vlastních životních postojů, vin a prohřešků. Návraty jsou slibným debutem nadějného autora a je třeba ocenit i Narodní divadlo, že prezentuje nové, dosud neznámé autory.

    Podpora této dramaturgické aktivity, již podporuje přímo norská vláda, je spojena se vznikem Domu dramaturgů v roce 2010, který ročně disponuje přes 1‚4 mil. euro na podporu vzniku nových norských dramatických titulů. Norská vláda nepokládá za důležité archivovat divadelní historii (Divadelní muzeum v Oslo nedávno zavřeli), ale klade důraz na budoucnost a vývoj. V roce 2011 tak mělo premiéru přes 53 nových norských her, z nichž minimálně Já zmizím a Návraty mají i mezinárodní potenciál.

    Ibsenfest Heda Gablerová

    H. Ibsen: Heda Gablerová (r. Peer Perez Øian, prem. 28. 10. 2010, National Theatret Oslo) FOTO ERIK AAVATSMARK

    Otevírání Ibsenova Festivalu

    Slavnostní zahájení letošního Ibsen festivalu se odehrálo před budovou Národního divadla mezi sochami Henrika Ibsena a jeho celoživotního rivala a kolegy Bjørnstjerne Bjørnsona.

    Přítomný byl i korunní princ Haakon a mladá, dynamická ředitelka Národního divadla Hanne Tømta. Ministr zahraničí Jonas Gahr Store v úvodní řeči připomněl, že Ibsen neměl rád Nory a že se vyhýbal Norsku skoro celý svůj život, přesto se stal hlavním norským kulturním exportem. Pak k soše Ibsena položil věnec a občané Osla si mohli z okolo rozestavěných stolů nabrat, kolik jahod a limonád si přáli. Ve společenském sále divadla zněla funky disco-hudba a lidé se venku i vevnitř živě bavili. Na první pohled se těžko dalo poznat, že jde o slavnostní otevírání festivalu.

    I během festivalových představení se projevovala obrovská otevřenost a demokratičnost norského publika. Reagovalo i během produkcí tleskáním nebo i výkřiky. Často se tak představení měnila ve veřejná fóra, která pokračovala i po konci hry. V jednom případě byla celá akce iniciovaná a dopředu připravená samotnými aktéry. Po Nepříteli lidu zazněla ze strany divadelníků směrem k divákům otázka: Kdo pocítil empatii k Breivikovi, když ho viděl u soudu? Kolem 70 % přítomných odpovědělo kladně. Vnímali ho jako oběť jeho nešťastného dětství. Zbytek s ním žádný soucit nemělo. Vznikla přes hodinu trvající mnohostranná diskuse plná hledání odpovědí na základní otázky současného světa i lidské existence. Tím však zmíněná produkce neskončila. Vybraní – dopředu určení – diváci přešli na jeviště a rozdělili se na skupiny podle toho, s jakými postavami hry se identifikovali. Postavili se na okraj točny a jak se otáčela, každý měl minutu na to, aby před mikrofonem mohl vysvětlit svůj pohled. Tento projekt se zkoušel čtyři dny a všechny texty byly na místě improvizované, autentické. Zato casting prý trval čtyři měsíce. Šlo o to najít diváky, kteří mají co říct. Jejich minutové výpovědi byly až šokující. Vedle sebe stáli boháč s chudou Rumunkou, věřící vedle pornospisovatele, matka se spícími dětmi na ramenou se starci, kteří nestíhali přejít jeviště z jedné strany na druhou, slizký taxikář vedle blogerské hvězdy, náckové vedle anarchistů. A všichni měli jednu minutu na to se vyjádřit. Nakonec se všichni postavili na kraj jeviště a směrovali své otázky směrem k publiku. V hledišti sedící diváci s nimi začali opět diskutovat. Teď už bez ovlivňování původních tvůrců tohoto projektu.

    Divoké kachny

    Kromě silné německé účasti byla na programu festivalu i představení z Litvy, Švédska, Švýcarska, Austrálie, Belgie a samozřejmě Norska.

    Z celého programu získaly největší ohlas norské kritiky dvě inscenace Divoké kachny. Švédského režiséra Anderse Paulina v Národním divadle Oslo a Australanky Simone Stone se souborem Belvoir Street Theatre. Obě inscenace byly v interpretacích novátorské, i když diametrálně odlišné. Měla jsem velké štěstí, že jsem viděla hypernaturalistické australské Divoké kachny před Paulinovou post-struktualizovanou verzí. V těch druhých se totiž příběh v dekompoziční režisérově metodě zcela vytratil. Kritik novin Dagbladet Andreas Wiese to charakterizoval už v titulku své recenze Divokých kachen nerozuměl jsem ani prd.

    Divoké kachny režisérky Simone Stone byly šokující razantním krácením a naturalistickým podáním. Jedna hodina, šest charakterů, silný příběh. Celá hra byla přenesena do dnešní doby v Austrálii. Dialogy byly přepsané hercům „na tělo“ – aby odpovídaly jejich charakterům, osobním zkušenostem, a dokonce snad i jejich životům. Režisérka tímto způsobem chtěla nalézt – jak sama řekla – „jádro Ibsena“. Norští kritici byli nadšeni. Novinové titulky zněly: Skutečný Ibsen, jen napsaný někým jiným. Nebo: Ibsen novými slovy.

    Po této „filmařské“ verzi Divokých kachen jsem navštívila v hlavním sále Národního divadla premiéru Divoké kachny v režii Anderse Paulina.

    Než jsme se usadili v křeslech, dostali jsme oficiální vyjádření vedení Národního divadla s varováním: Je-li vám z představení úzko, nepanikařte. Na jeviště vstoupili herci oblečeni v modrém, většina bosa. Ležérně posedali po podlaze nebo na jediný předmět na jevišti, bílou trampolínu, a začali něco říkat. S mikrofonem, ale také bez něj. Po čase divák zjistil, že jde o jejich monology a dialogy z hry. Mimo trampolínu hráli herci civilně. Změna nastala, vystoupil-li někdo na trampolínu. V té chvíli se ozvala hudba a všichni herci náhle začali hrát expresivně, byli plni citu a vášní. Vznikaly tak velmi silné, emotivní momenty, které se zase vracely k nenápadnému civilu, vystoupil-li herec z trampolíny. Toto však nebyl jediný režisérský postup. Třetí možnost vznikla změnou světel. V určitých momentech se zcela zhaslo a tehdy interpretovali „neviditelní“ herci své texty v rozhlasovém, psychologicko-realistickém duchu. Znělo to, jako bychom poslouchali dialogy z nějakého amerického béčkového filmu. To vše se odehrávalo nahodile (řízeno z kabiny techniků), i pro herce překvapivě. Vznikala tak jakási fragmentární inscenace, puzzle, které si musel divák skládat sám. Pokud ale neznal Divoké kachny, Matrix, středověkou píseň Bisclavret, Godardovo Pohrdání či Franze Kafku, z čehož všeho (a jistě i z mnohého dalšího) hra cituje, tak dost dobře nevěděl, o co jde, co se vůbec před ním a kolem něj odehrává. Ale pokud tyto texty znáte, budete napjatě sledovat, jak to všechno krásně drží dohromady.

    Do prázdného prostoru s trampolínou a lampou, která se houpala (lítala) nad diváky jako divoká kachna, se pro mne nejpůsobivěji vtiskl herec Mattis Herman Nyquist, nová hvězda Národního divadla. Beze strachu dokázal zvládnout a obsáhnout i ty nejextrémnější situace a emoce, vždy v přesném, minimalistickém náznaku. Vysoce působivá byla i hudba Geroge Deleruese z Godardova filmu Pohrdání. Herci, kteří během ní civilně odříkávali své texty, náhle jako by přicházeli z nějakého děsivého sci-fi thrilleru. Snad ještě děsivější byly okamžiky tmy, kdy se inscenace stává v podstatě rozhlasovou hrou. Divák se najednou ocitl na jemu neznámém, cizím území. Přes deset minut seděl v temném sále a herce jen slyšel. Vznikalo tak drama, ve kterém hlavní roli hrály vnitřní emoce každého diváka. Pokud byl ovšem ochoten účastnit se takové hry. Herci si měnili role. Mladé herečky interpretovaly chvílemi staré muže a naopak. Jestli se někomu zdála Divoká kachna nudnou hrou, protože ji už viděl mockrát, měl teď šanci se probudit a vnímat Ibsena, jako by ho poznával poprvé. Jeho věty zněly opět křišťálově čistě. Bylo to krásné a zároveň bolestné. Jako bychom se dotýkali něčeho povědomého, co jsme už dávno zapomněli. Na konci představení se všichni herci skláněli nad mrtvou Hedvikou a stále se přesvědčovali, že o nic nejde, že se nic nestalo. Jedna z nejdojemnějších chvil, jaké jsem v divadle zažila.


    Komentáře k článku: Je-li vám z představení úzko, nepanikařte

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,