Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Je čas, aby všichni zmrdi chcípli

    Je ošemetné hned tak zkraje sezony, takřka po první premiéře, vykřikovat cosi o inscenaci roku. Autobiografické monodrama Iris v produkci souboru Tantehorse však takový náboj má. Inscenace, kterou vytvořila režisérka Miřenka Čechová s herečkou a zpěvačkou Iris Kristekovou, je mimořádná.

    Iris si v poslední části inscenace obkresluje své tělo na bělostnou tuniku, jako kdyby zvýrazňovala všechny jizvy, které na něm i na duši nasbírala od dětství FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Její zásadní kvalitou je výkon Kristekové, jež se podobá aktivní sopce. Strhne diváky živelností, podmanivým altem, ve zpěvu ne nepodobným hlasu Evy Olmerové, přitom lusknutím prstu změní náladu představení ve znepokojivé ticho nebo lehce přeskočí od dryáčnického chrapláku do kočičího mňouknutí. Už jen takové sólo kontrastních poloh a charakterů je zážitkem.

    Nesmírně autentická inscenace vznikla z rozhovorů herečky a režisérky, jež vzpomínkám a zážitkům hlavní hrdinky dala formu stand-upu, co se tak trochu zvrtne. Jako kabaret se pouze tváří, ve skutečnosti jde o fixovaný text a sled propracovaných obrazů s řadou detailů. Miřenka Čechová nechává Iris Kristekové dostatek prostoru pro expresi, vždyť jde o autobiografii. Monodrama využívá nejen satiry, ale také velice umně vtahuje diváka do spoluprožívání příběhu, povozí ho na horské dráze emocí a dovede ke katarznímu vyvrcholení.

    Inscenace otevřeně odhaluje problémy, které jsou zakořeněny v naší společnosti mnohem více, než by se z několika medializovaných případů zdálo. V poslední době se díky iniciativám, jako je Pod svícnem, a neúnavné práci některých osobností dostávají do popředí. Konečně! Bohužel nejde o ojedinělé excesy, ale celospolečenský problém, protože společnost jako celek má tendenci jej přehlížet, jako by nebyl. Tím nechci říct, že snad inscenace jde s jakousi módní vlnou nebo trendem, spíš nastaly správné podmínky pro její vznik, tak jako pro komorní operu Tak tiše až, kterou Miřenka Čechová režírovala vloni s Petrem Boháčem v divadle Komedie.

    Iris začíná s velkou nadsázkou a v atmosféře varieté, publikum se nic netušíc baví, temperamentní herečka s nadhledem a nekorektním jazykem otevírá svou třináctou komnatu. A pak přichází zlom, proměna atmosféry, jako když přidusíte hořící plamen. A sakra, tohle už není legrace. Rozverný kabaret plný humoru a nadsázky, historky ze života trochu excentrické a „veselejší“ rodiny, kde je trochu víc živelnosti a trochu méně peněz, ale pořád sranda… to všechno je najednou pryč a místo smíchu vyvře bahno jako z hlubin baskervillských blat. Jako když se začíná tavit socha z vosku a její rysy se mění v přízračně obludnou tvář s cynickým šklebem od ucha k uchu, tak se najednou jevištní tvar proměňuje v syrové svědectví. Není to obžaloba, protože v hlasu i projevu Iris Kristekové je velkolepost vítězství i soucit. Snad i s těmi, kdo zneužili svou sílu a moc, protože jsou sami lapeni v cyklu zla, kterému je tak těžké vzdorovat. Monodrama přitom neztrácí ironickou vtipnost, která nás nutí k pousmání i tam, kde by bylo případnější se s odporem odvrátit. Vynikající práce s textem i citlivá režijní ruka.

    Vyprávění je realistické, ale když jde jak se říká do tuhého, zahalí se v opar náznaku. Detaily si domýšlíme, a možná právě proto a také pro tu lehkost a sebeironii jsou zdrcující. Nepřísluší o nich mluvit, je to drsný příběh o zneužívání moci, moci dospělých nad dítětem a moci autority nad člověkem, který jí v dobré víře důvěřuje: dva nejodsouzeníhodnější druhy zneužití moci vůbec.

    Iris si v poslední části inscenace obkresluje své tělo na bělostnou tuniku, jako kdyby zvýrazňovala všechny jizvy, které na něm i na duši nasbírala od dětství. Ale pak je všechno doslova spláchnuto. A to je dobře. V novém tisíciletí potřebujeme definitivně poslat všechny ty, kdo ubližují a zneužívají, do hajzlu.

    Tantehorse, Praha – Iris Kristeková, Miřenka Čechová: Invisible III. / Iris. Koncept a režie Miřenka Čechová, hudba Martin Tvrdý, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 4. září 2023, Palác Akropolis.


    Komentáře k článku: Je čas, aby všichni zmrdi chcípli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,