Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Preková: Stojí za to se potkat, když to často tak nevypadá

    Česká expozice na Pražském Quadriennale „vystavuje“ režiséra Jana Nebeského. Kurátorka Jana Preková ji nazvala Sweet/Sweet/Sweet, má interaktivní formu a alternativní název Nebeský festival. Zahrnuje i čtyři divadelní jam session. Vše se odehraje mezi 18. a 28. červnem na piazettě Národního divadla a na jevišti Nové scény.

    Jana Preková

    Jana Preková FOTO ARCHIV JANY PREKOVÉ

    Proč jste se přihlásila o možnost vytvořit českou expozici na PQ?

    Myslím, že než kritizovat, je na čase, zkusit to sama. Vystavovat divadlo je paradoxní myšlenka a řeším ji posledních patnáct let intenzivně. Ta příležitost je výzva, poslední čas byly české prezentace mlžné.

    Nebyla jste spokojená s tím, jak byly české expozice sestavené?

    Ani se sebou. Vždycky to bylo z nějakých důvodů napůl.

    I v roce 1999, když Češi získali Zlatou trigu a vy jste vystavovala kostýmy, které jste navrhla pro inscenace Jana Nebes­kého?

    Tehdy jsem vystavovala na PQ poprvé a hned přišla zlatá medaile za kostým. Kurátory byli Simona Rybáková se Šimonem Cabanem. Byli výborní, precizní! Vedli jsme dlouhé debaty, mělo to velkou energii. Když jsme noc před vernisáží instalovali, někdo mi ukradl všechny fotky, které jsem získala od Bohdana Holomíčka a nechala svázat do tří obrovských knih. Postavila jsem ten bílý gumový prostor a ve dvě v noci zjistila, že knihy jsou fuč. Letěla jsem do nonstop copycentra a ráno na tom gumovém stole knihy – sice malé a s nekvalitními kopiemi – nakonec byly! Dostavil se pocit vítězství nad osudem. Uvědomila jsem si, že nemusí být všechno zdánlivě dokonalé, že to může vyjít i jinak. Moment „jinak“ je asi v mém životě nezanedbatelný…

    Téma letošní expozice bylo jasné od začátku?

    Před rokem a půl jsem se potkala s krásnými mladými lidmi z AVU, DAMU a s mými čerstvými absolventy z JAMU. Měla jsem hřejivý pocit, že chci expozici dělat s nimi. Šestnáct skvělých mladých umělců! Půl roku jsme intenzivně pracovali na projektu. Vymýšleli jsme systém hry, její logistiku – že budeme instalovat věci po městě, budou tam skryté kamery, diváci se dostanou do situace a prostoru „neviditelné“ scénografie a budou mít i možnost promluvit s autorem konkrétního díla… Že budou ve městě lovit. Dost interaktivní projekt. No, a týden před odevzdáním projektu jsem potkala Honzu Nebeského v kavárně v Řetězovce a došlo mi, že mám verzi B – udělat to s ním jako s režisérem, který pracuje zároveň výtvarně. Bylo to hotové za pár hodin. Nabídla jsem obě možnosti.

    Jan Nebeský

    Jan Nebeský s nepostradatelnou sklenkou bílého FOTO ARCHIV JANY PREKOVÉ

    A komise si vybrala Nebeského.

    Do druhého kola vybrali mimo jiné i ty moje projekty. Diskutovali jsme, co je možné, a vyšlo z toho, že ten koncept šestnácti zastavení je moc komplikovaný. Nevěděla jsem předtím, že je celé PQ koncipované ven, do ulic, najednou se to násobilo dalším blouděním, které jsem do toho vnášela. Asi jsem Honzu taky potkala ve správný čas a mělo to nějaký důvod.

    Projekt Nebeský ale také není klasická výstava?

    První, co mě napadlo, že to má být esence toho, jak Honza pracuje. Že nechci, aby to byla pocta Nebeskému nebo pomník.

    Spolupracovala jste na většině Nebeského inscenací, společně jste dělali divadlo od prvních prací na DAMU.

    Rozumíme si, baví nás převracet věci a objevovat další plošky diamantu, občas to zbrousit nebo nechat divoké. Vždycky je cítit horizont, pořád se jde. Bavíme se přesahy do toho, co je v nás a okolo nás.

    V čem je spolupráce s Nebeským výjimečná?

    V každodenním dobrodružství, kráse otevření se, v sounáležitosti. Slyšíme se, rozvíjíme myšlenku toho druhého jako děti při hře. Zkoušení je riskantní, třeba esteticky – Honza soustavně narušuje nějaký styl. V naší absolventské inscenaci Strž měla Zuzana Skalická žluté šaty z třicátých let, dala jsem jí je obráceně, zadek a zapínání dopředu, bylo to bizarní a sexy… Potřebovala do akce šátek. Našla jsem hedvábný, tmavorudý. Byl to nález, a to jsem si v tu chvíli neuvědomila, že to je objev, že to je fetiš, že to je dar! Že to přišlo, a tak, jak to je, je to přesné. Myslela jsem, že ho musím odbarvit, aby tmavorudá nerušila, aby ladil k šatům. Samozřejmě, že jsem viděla, jak Honza strašlivě zalitoval, když barva zmizela. Nikdy jsme se o tom už nebavili. Ten zážitek mě naučil ptát se jinak – ne po stylu, ale po tajemství vztahů…

    Honza má postmoderní a konceptuální vidění věcí – a to je pro divadlo poklad.

    Dcera vichřice

    Pedro Calderón de la Barca: Dcera vichřice, Divadlo Komedie (1998). Režie Jana Nebeského s výpravou Jany Prekové FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Přijmout náhodu

    Dá se v té souvislosti mluvit o oduševnění předmětů?

    Nevím. Každopádně… co je náhoda? Že k vám náhodou přijde nějaký předmět nebo člověk, který měl přijít? Nebo to, že přijdou, je naopak řád, který zrovna platí? Možná je řád, že si vůbec nejste jistá, jestli to přijde, nebo ne, a je dobré být jen pozorný… Je osvěžující se zúčastnit. Když to člověk přijme, plave v tom a dějí se věci! Asi to souvisí nejen s materiálním stavem a estetikou, je to spíš o setkání, sdílení. Stojí za to se potkat, ačkoli to často tak nevypadá.

    Když pracujeme na inscenaci, stává se, že mluvíme o někom, kdo do ní musí přijít, přestože s ní nemá zdánlivě nic společného. Pozveme ho a on tam je – jakoby mimo, ale ta struktura ho pojme nebo on ji úplně rozruší. Je to element, který ostatní vybudí. Musejí jinak přemýšlet, než se soustředit na hru a psychologicky něco hrát.

    Vraťme se k výstavě. Mluvíte o náhodách, které nejsou náhody, je to tak i s konceptem Nebeský na PQ?

    Ne, to je úplně přirozený vývoj. Ta tři témata letošního PQ – počasí, politiku a hudbu – lze vnímat stejně pohyblivě jako jeho inscenace. Je počasí politika, nebo politika je počasí? Je hudba počasí, nebo počasí je hudba, anebo politika je hudba, a naopak? Hudba je vibrace, takže je všude, politika je i to, že já dýchám a beru vám váš vzduch a vy mně – je výborné, v jakých rovinách lze ta témata vnímat. Jsou jakoby bez klíče, ale ten je v tom, že jde o existenci, sdílení, o to, být spolu, vnímat se. I proto jsem chtěla dělat expozici s Nebeským. Taky stojí za to, vystavovat ho jako výtvarného režiséra. Umí esenci inscenace výtvarně pojmenovat, je to režisér, který výtvarně ví. Takže PQ je pro něho správné místo.

    Berete PQ i jako možnost ohlédnout se za vaší spoluprací a podívat se při té příležitosti sama na sebe?

    Nejsem zvyklá dělat velké kroky. Teď se otáčím dozadu, dívám se na fotky a mám pocit hodnocení nebo ukončování, což mi připadá úplně absurdní, a zároveň si říkám, možný to je… Možná je to jenom můj strach něco uzavřít a říct si: takové to bylo.

    Spolupráci s Honzou od roku 1982 vnímám jako hypertext – lidé, příběhy, věci, situace, odkazy k filmům, knížkám jsou stále živé a v pohybu, nic se neztratilo, jako ryby v akváriu to plave před námi a my v tom… a plaveme i v neznámých vodách. Co se kdysi použilo, může mít nový smysl teď. Věci se recyklují, obrůstají, znovu se citují, je to ironické a zábavné se cyklit, procházet a zamotávat se v tom křoví. Je to text, který prochází všemi těmi Strindbergy, Ibseny… Třiatřicet let dlouhý text nebo obrázek, který je rozmalovaný. Asi tak, jako když hraje na trubku Miles Davis.

    Jak se tohle dá vystavovat?

    Kurátorský koncept? Zeptala jsem se Honzy, jestli by do toho šel s tím, že se ho občas budu ptát na nějakého člověka, kterého by chtěl mít sebou. A dohodli jsme se, že to bude sladké – Sweet, sweet, sweet. Což znamená, že to bude i hořké. Když jsme se sešli, třeba tři hodiny jsem čekala, než se odehraje všechno, co on potřebuje, a pak ve tři ráno jsme tomu dali dvě minuty: tak co, Honzo, už sis na někoho vzpomněl? A on řekl nějaké jméno. Dobrali jsme se k devíti scénografům a vizuálním umělcům, které by rád měl na PQ kolem sebe. Moc jsem chtěla, abychom hranici mezi dramatickým a výtvarným propojovali. Výtvarné strašně dobře rozkládá psychologii, tu umělost, která občas v divadle není úplně nutná.

    Sonáta příšer

    August Strindberg: Sonáta příšer, Divadlo Komedie (1995). Režie Jana Nebeského s vý­pra­vou Jany Prekové FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK Komorní scéna Aréna) FOTO ARCHIV KS

    Večeře beránkova

    Jsou to lidé, s kterými Nebeský spolupracoval, nebo i ti, které má prostě rád?

    Obojí, spolupráce byla podmínka. Je tam Honza Štěpánek, s kterým pracoval na spoustě inscenací, Petra Vlachynská, já, ale taky Kokolia. S tím jsme se potkali při Sonátě příšer. Kvůli kresbě nějakého – zamotaného – křoví jsme si řekli, že ho potřebujeme. Vyděsil se, protože divadlo vůbec nechápe. Nebyl ani schopný přečíst text, protože je zvyklý na úplně jinak formulované myšlenky. Vyvezla jsem ho na statek za Prahu, kde byly dílny, a tam celý den vyráběl nějakou věc, protože jsme mu s Honzou řekli, aby udělal NĚCO, i když má ten ostych. Vzniklo NĚCO silikonopodivného, vložil to pomalým pohybem do zkumavky s vodou. A Stařec – hrál ho Míla Mejzlík – ji držel v ruce na začátku představení, když mluvil o tom, že všechno nemusí být náhoda. Bylo to důležité, bylo to od Kokolii, fetiš, a přesto, že nic bylo slabé slovo pro ten chuchvalec uvnitř zkumavky, nakonec to dokonale vypovídalo o té hře. Ve zkumavce bylo tělo toho kluka ze Sonáty příšer, to embryo s možnostmi i bez možností tam prostě levitovalo. A hektolitr vylité vody, když Stařec říká svou smuteční řeč – čí to byla voda?

    Takže Kokolia bude přítomen i na Nové scéně?

    Ano, zveme ho vždycky. Chtěli jsme, aby v druhé půlce Krále Leara v Národním divadle vystavil po Margitě Titlové, Igoru Korpacewském a Michalu Pěchoučkovi na vernisáži obrazy taky on. Nechtěl. Teď kývl, ale je z toho stejně nesvůj. Bude tam i Tomáš Ruller. Nejenže jsme mu kradli nápady z jeho performancí, nebo se jimi inspirovali, ale několikrát v našich představeních živě performoval, hranil různě vnímaný čas, významy, média. Igor Korpacewski, protože s Honzou nedávno pracoval v MeetFactory a udělal pro inscenaci hořící domeček. Ten Nebeského samozřejmě okouzlil, možná i proto, že podobný použil v Ibsenových Přízracích před mnoha lety. Ivana Kanhäuserová, která s Petrou Vlachynskou spolupracovala na projektu v Nekázance. Je dobré, že jsou to často výtvarní umělci, mají úplně jiný typ myšlení, které tak dobře relativizuje dramatičnost a iluzivnost. Mezi tím padala jména hudebníků, těch je taky devět: Vojtěch a Irena Havlovi, s těmi jsme kdysi v Řeznické dělali Sluhu dvou pánů, Pavel Fajt samozřejmě, Martin Dohnal, Emil Viklický, Milan Svoboda, Joe Karafiát, Radim Hladík, Honza Šikl a Aleš Březina.

    A celé to má mít formu divadelního představení?

    Tenhle projekt má čtyři dramaturgické linie. Jednou je představení na Nové scéně. Napadlo mě, že by ho Honza mohl udělat poté, co zjistil, že mu v ND stahují Krále Leara, že s ním na Zábradlí spolupracovat nebudou, přestože ho při konkurzu jmenovali jako jednoho ze spolupracujících režisérů, zmizela stará dobrá Komedie… Oslovili jsme naše herce: Davida Prachaře, Lojzu Švehlíka, Mílu Mejzlíka, Sašu Rašilova, Karla Dobrého, Petru Lustigovou, Lucii Trmíkovou, Petru Špalkovou, Katku Winterovou, Igora Chmelu, Jirku Černého… Jak jsem se zmínila o hypertextu, tak tohle je takzvaná rodina. Říkám tomu pateticky Večeře beránkova, je to zkrátka jádro party.

    Mám k tomu dělat kostýmy, s Nebeským scénu a Honza Šikl je tam napsaný jako hudebník, ale všichni bereme hosty. Kdokoli další z projektu má chuť, může přijít na scénu a udělat si, co potřebuje v té synergii. Je to jako jam session, sladká party. Honza má teď tři inscenace, v NoD Kabaret Shakespeare a Peklo a ve Studiu Hrdinů Pomocníka Walsera, takže tři dny bude vždycky půlku večera čtyřicetiminutovka z těch představení a další naše „sweet“ party. A poslední večer už bude jenom to sladké…

    A navíc, chystáme pro Honzu nějaká překvapení…

    Rozlije se ta akce i mimo jeviště?

    Nás devět umělců se nějak podělí o obdélník piazetty, to je druhá linie festivalu UMĚLCI 9+. V dešti, ve sluníčku budeme prezentovat své soutěžní projekty, bude to něco jako střet individualit a mezi tím se bude pohybovat volný radikál FRESH TRASH, třetí linie, skupina umělců – někteří z těch původních mladých a další… Ti budou muset při svých akcích mezi a s našimi instalacemi nějak vycházet. To je domluva: přijďte, performujte ale v prostoru, který už je daný. Bude to taková fluidní situace, se kterou se každý z nás musí poprat. Třeba Honza Štěpánek na piazettě chtěl mít dvě stě ovcí. A Honza Kačena – tedy ten mladý – plánoval nějaké zaříznout, že má být den smrti a pak že bude nebe. No, ovce nebudou, ale smrt a nebe ano.

    Král Lear, Národní divadlo (2011)

    Wiliam Shakes­peare: Král Lear, Národní divadlo (2011). Režie Jana Nebeského s výpravou Jany Prekové a Jana Nebeského FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Fresh trash – jak vzniklo téma „odpad“?

    Nějaký čas jsme diskutovali o tom, že Nebeskému postavíme jeho vlastní – slaměné divadlo, které samozřejmě shoří! Někdo řekl Národ sobě, pak slámu jim, slámu nám, pak sbírka, ne skládka… Co je odpad a pro koho je opravdu odpadem? Jsme odpadem Národního divadla, kde se právě ocitáme, nebo naopak? Cítíte se někdy jako odpad? Jeden recyklujeme druhého, věci recyklují nás, nebo my je? Životnost věcí v divadle není žádná. Je to paradoxní: rekvizity nejsou výtvarným dílem – zatímco jinde stojí dvě tyčky jakožto konceptuální objekt milion, tak v divadle dvě tyčky vyhodí a už se neví, kde jsou, jejich význam a použití je okamžité, recyklují se. Je zajímavé vnímat cykličnost, čas, různé způsoby nakládání s věcmi, lidmi. Takže jestli chcete na piazzettě hrát Oidipa, je to váš problém. Chcete-li si tam udělat tanec, tak jo. Ale v prostředí obsazeném objekty je nutné být ve střehu. Recyklace, sdílení, zapadání do sebe nebo dotýkání se, vztahy, to jsou témata, která se mohou v odpadu nebo kompostu setkat. Teď se tomu říká „umění spolupráce“ a píšou se o tom disertační práce.

    A čtvrtá linie?

    Ta by měla zachytit další časovost – archiv. Kdo bude chtít, podívá se v kafé NONA na nějaké fotky, uvidí věci z minulosti, protože je pravda, že skoro nikdo neví, jak divadlo vypadalo před dobou internetovou. I nápady se recyklují, všechno, co tu bylo, je možné si vzít, použít, rozvést, strávit… Chtěla jsem, aby se recyklovaly i nějaké vzpomínky. Bude tu samozřejmě Bohdan Holomíček!

    Denisa Šťastná z IDU vytvořila Nebeského archiv, jsou tam stovky fotek, recenzí. Na Kavárenských stolech budou k tomuto účelu instalované počítače. Každý umělec si tam může udělat svůj medailon, takže při kávě se můžete virtuálně seznámit.

    Kostým znamená situaci

    Jak se vlastně domlouváte s Honzou o kostýmech?

    On se nechá rád překvapit, víceméně je to moje svoboda: přijď, přines, co chceš. A když je něco, co mu nevyhovuje, tak to řekne. A já mu většinou věřím. Máme úžasně podivné rozhovory nad kostýmy i nad scénou, je to zašifrovaný, léty prověřený jazyk, tomu málokdo rozumí… a samozřejmě, že vždycky polemizujeme s levou stranou scénáře, v tom je nám každý – i mrtvý dramatik – kolegou. Věci mají mnoho rovin, a Honza je vždycky rád, že se ještě objeví nějaká další. Reaguje i o generálkách – jako jeden z mála režisérů slyší i na druhé hlavní. Výborné je, že si můžeme říkat, že kostým znamená situaci nebo že choreografie je jeho součástí.

    Kostým je situace? Můžete to rozvést?

    Kostým má svůj čas, svoji situaci, svůj náboj, prostor kolem sebe, je živý. My jsme taky situace. To platí o hmotě, o všem. Jde nějaký člověk a vy víte, že vám v té situaci něco připomněl. To je situace, ne jen předmět, to není estetika. To je na kostýmu strašně zábavné. Když si kreslím, že se někdo ohýbá nad určitou židlí, tak ta židle vypadá podle toho a ten kostým je stvořený i přesně k tomuhle pohybu.

    Co když ta situace vtělená do kostýmu není kompatibilní s hercem, s jeho tělem?

    O hercích mluvíme s Honzou samozřejmě nejvíc, protože všechny povahové aspekty těch, co známe už sto let, nebo těch, které známe málo, to, jak vypadají, co přinášejí a co snesou, jak v kostýmu žijí, to jsou klíčové věci a s inscenací srostlé. To je posvátná záležitost. Nemluvila jsem o tom, protože jsme se bavily o kostýmu a o prostoru. Že to je někdy mučírna? Že jsem to někdy neodhadla a herci trpěli? Ano, třeba v Dceři vichřice, kde měli nohy rozdrbané do krve. To mi teď řekl David Prachař. Já byla nadšená, líbilo se nám to. Nebyl jiný přesný materiál než nylonová síť, a ačkoli jsem se snažila to všechno ohladit a zabezpečit, trpěli strašně. V kostýmech bylo napětí – sumerská kožešina proti evropskému nylonu. Materiál je osobnost, s kterou nakládáte stejně jako s lidmi. Každý má svoji energii. A když to sedne do významu, tak je ten materiál správný. Někdy se stane, že je to příliš, a máte pravdu, že je kostým někdy determinující. Je to pro herce výzva k boji. Obléknu se do toho, ale co chceš, ti v tom nezahraju. Někdy hodí kostým do světlíku. To se taky stalo. Mám pocit, že jsem hodně starací, připadám si, že hercům chci pomoct, a oni většinou říkají: Ty mě nenávidíš nebo co? A já přitom úplně cítím každý chloupek, kdy má být vidět nebo nevidět, co s ním má být.

    Ale ano, byla jsem někdy až tak naturalistická, že jsem chtěla po hercích jejich zážitek. Chtěla jsem po nich, aby něco nosili jenom kvůli tomu, aby to cítili. Oni mi na to samozřejmě stokrát řekli: Já to zahraju. Ale s tím hraním je to u Nebeského složitější.

    Eyolfek, Divadlo v Dlouhé (2013)

    Henrik Ibsen: Eyolfek, Divadlo v Dlouhé (2013). Režie Jana Nebeského s výpravou Jany Prekové a Jana Nebeského FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    V jakém smyslu?

    V jeho inscenacích často nevíte, co je pravda, co hra nebo klišé. Paradoxně – nechci říkat slovo duchovní –, ale když se to nejvíc dotýká podstaty, může to navenek vypadat jako největší klišé, nebo to mít podivné formy a obsahy. Ambivalentnost těch úplně nejvzdálenějších bodů je v Nebeského režiích úžasná. I to herectví je na hraně. Jak moc je to dokonale zahraná figura, úplně formálně a nic víc, a nakolik jsou tam „chyby“, kdy člověk cítí, že se tady chvilku chvěje nitka, že to není došité, že herce zrovna něco svrbí? Zrovna, když říká zásadní monolog, vidíme v dalším plánu divné cosi… jako v životě, že? Najednou nevíte, jestli to je, nebo není hrané. To, co Honza nabízí, je znejišťování: Chceš to? Tak to udělej. Vstup do neznámé a přitom povědomé situace. Jsi pořád na hraně rozhodnutí a přitom je to bezpečné, plaveš v celku.

    Tohle chvění je možná na Nebeského inscenacích to nejzajímavější.

    Pro mě ano. I ty nejjistější věci ho mají – to chvění. Když jsme studovali, šli jsme kolem kašny a tam byly na vodě spadlé lístky. Řekla jsem, jak ty ostatní lístky žerou ten jeden. A on řekl, no, jak ten jeden táhne ty ostatní. Nikdy nevíš, jak to je. A vždycky je tu nabídka minimálně dvou možností.

    Dalo by se říct, že ty inscenace jsou pokusem o model světa, jeho řádu? Jak byste charakterizovala prostor Nebeského inscenací?

    To se asi nemá říkat. Mám dojem, že jsou to věci, které nejsou ukončené: indukční pole, napětí, možnost, že tam může vzniknout zkrat. Může se stát cokoli, přestože víceméně všechno je připraveno, protože nic není stoprocentní a těch sto procent zahrnuje i nebytí.

    Když prostor pro inscenaci vytváříte – někdy společně –, popsala jste, že v tom hraje roli náhoda. Ale někde v tom musí být i koncept. Jak vzniká a jsou vaše kostýmy jeho součástí?

    Snažila jsem se vysvětlit, že náhoda není náhoda, chyba není chyba, protože pořád jsme na koncích jedné přímky. Černá končí bílou, sladkost končí hořkostí. Koncept je, kde na té přímce teď jsme… O všem jsme pokaždé hodně dlouho mluvívali, o pocitu, co se děje, co nám asociuje to slovo, ta dvě slova, ta věta. O jedné větě textu člověk věděl tolik věcí, tolik snů, básniček, filmů, obrázků, hadrů, lidí, které potkal… daly se nad ní diskutovat takové roviny! Když pak člověk to představení viděl, ačkoli herec nedostal žádnou z těch informací, tak to v něm bylo a viděla jsem, že je naplněné. Nějakým zázrakem to tam sedlo. Takže – jaká náhoda?


    Komentáře k článku: Jana Preková: Stojí za to se potkat, když to často tak nevypadá

    1. Tamás Wagner

      Profilový obrázek

      MARIE ! <3
      JANO ! <3
      HONZO ! <3

      Děkuji !!!

      30.04.2016 (9.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,